„Zítra se tu zblázním,“ zabručel Minhyun a mrzutě zabořil nos do Aronových vlasů.
Daemon se v jeho náruči zavrtěl; pokus zvednout hlavu a podívat se rozmrzelému Minhyunovi do očí bojkotovala démonova brada na jeho temeni. „Můžeš jít se mnou. Je to sobotní oběd, žádná VIP sešlost jen pro zvané.“
Minhyun se uchechtl. „Plánuješ to Erikovi říct, předpokládám.“
„No… ano.“ Aron se zarazil. „Neměl bych?“
„Ah, jasně že jo! Svým způsobem mi to vlastně ohromně lichotí… že mě chceš Erikovi představit jako svého-skoro-partnera…“
„Kde je tedy problém?“
„Když zůstanu doma, přežiju zhruba… o půl hodiny dýl.“
„Eric tě nebude nahánět s pochodní a vidlemi v ruce, Minhyune.“
„Zbožňuje tě. Copak pro tebe nechce jenom to nejlepší?“
Cítil, jak se Aronovo tělo nepřátelsky napjalo, živě si dokázal představit zamračený výraz v jeho tváři. Aronova mimika ho fascinovala. Možná víc, než se dalo pokládat za normální. A proto bylo možná dobře, že zrovna teď nemohl vidět, co se v jeho obličeji odehrává. Možná by pak uvěřil, že se sám v sobě celý život pletl. Že to, že ho celý svět až doposud odmítal, byla jen hloupá systémová chyba. Nic, co mohl ovlivnit, nic, co vlastním přičiněním mohl změnit.
Jenže to by byla lež.
„Já jsem definice zklamání, Arone. To je holý fakt.“
Rudovlásek se rozčileně vymanil z jeho objetí. Jednu nohu přehodil přes Minhyunův bok, čímž se nad ním obkročmo usadil. Než se ale Minhyun stačil začít radovat z Aronovy špatně pochopené iniciativy, přitiskl mu chlapec ve velmi jednoznačném gestu ukazovák na rty.
„Mlč,“ sykl vztekle. „Pro mě jsi důležitý, životně důležitý… důležitější než si vůbec dokážeš představit! A taková úloha se se zklamáním naprosto vylučuje, jasné?“
Minhyun se na něj široce usmál.
„To není k smíchu!“ ohradil se Aron.
„Ty mě máš opravdu rád,“ mroukl démon spokojeně.
Aron svraštil čelo. „Myslels, že kecám?“
„Trochu,“ přiznal Minhyun, načež jej se smíchem popadl kolem pasu a překulil se s ním zpátky na postel. Pár vteřin se beze slov objímali, pak Aron Minhyuna políbil. A Minhyun sám sebe zas a znova utvrdil ve fantasmagorickém přesvědčení, že tohle málo mu ke štěstí dokonale stačí. Ovšem, přicházely chvíle, kdy ho Aronova zdrženlivost přiváděla takřka k šílenství… a přicházely několikrát za den… vždy ale nakonec dospěl k závěru, že i kdyby s ním snad Aron ani v budoucnu nemínil spát, překousne to. Se vztahem na asexuální úrovni by se smířil. Netušil sice jak, ale smířil. Dokud bude mít Arona, zvládne cokoli. Snad.
„Vztah by se měl postupně rozvíjet,“ broukl Aron, jako by mu četl myšlenky.
„Jasně, to zní logicky…“
„A krutě, protože to odporuje démonské nátuře, co?“
„Hm. My v rámci vztahů nejdřív souložíme, a teprve potom rozvíjíme. Většinou.“
„Takže je to vlastně test?“
„Test?“ podivil se Minhyun.
„Jestli vám to v posteli klape a ten onen vůbec stojí za tu energii, kterou byste do rozvíjení vašeho vztahu vynaložili.“
„Páni. Taková geniální, chladnokrevná pragmatičnost… A já se celý život domníval, že jsme prostě jen nadržený hovada!“ žasl Minhyun teatrálně a Aron se rozesmál.
„Jak dlouho jsi rozvíjel vztah s Jaredem?“
Smích umlkl, jako když utne. Aron významně povytáhl obočí.
„Co?“ znejistěl Minhyun.
„Vážně chceš probírat Jareda?“
„Proč ne?“
„Protože je to divný.“
„Už jsi o něm mluvil.“
„Jo, ale… to byla úplně jiná situace!“ rozhodil Aron rukama.
„A není fuk, jestli se o svém ex bavíš s kamarádem, nebo se svým-skoro-partnerem?“
„Není! A dej už pokoj s tím „skoro“.“
Minhyun se uculil a lípl Aronovi pusu na čelo. „Jared je tvoje dávná americká minulost. Žije na druhém konci planety. Nežárlím, protože vím, že mě nemůže ohrozit.“
„A na dávnou korejskou minulost bys žárlil?“
„Kdyby šlo o tvůj nejzdravější milostný vztah? Jasně. Zardousil bych ji ve spaní.“
„Romantické.“
„To… bylo myšleno ironicky, že?“
Aron ho s rozpustilým úsměvem štípl do tváře.
„Takže jak dlouhé bylo rozvíjení s Jaredem?“
„Rok. Plus minus.“
Minhyun zbledl. „Ale… to naše bude kratší, že jo?!“
„Pravděpodobně…“
„Uf!“ oddechl si baron, pročež se na pár vteřin hluboce zamyslel. Jeho ruka, hladící Arona po zádech, ustala v pohybu. „Asi bych to měl říct Nichkhunovi…“
„Že jsi nadržený hovado?“ ušklíbl se rudovlásek.
„Ah, to ví už dávno. Ne, myslím… říct mu o nás.“
„Jo. Jo, to bys měl,“ souhlasil Aron po kratičkém zaváhání. „Vlastně…“ Posadil se. Něco ho napadlo. „Co kdybyste se sešli hned zítra? Teda pokud bude mít Nichkhun čas, samozřejmě… Aspoň by ti ta sobota rychleji utekla.“
„To je fakt,“ přitakal Minhyun a natáhl pro mobil na nočním stolku. „Zavolám mu.“
Aron se začal spěšně sbírat z postele.
„Počkej! Nemusíš chodit pryč!“
„Taky potřebuju vyřídit jeden hovor,“ opáčil Aron, chňapl po svém telefonu a posunkem naznačil, že kdyby něco, najde ho Minhyun ve vedlejším pokoji.
Pravda totiž byla, že ač pokládal za patřičné informovat Erika jakožto svého neoficiálně oficiálního adoptivního rodiče o změně Minhyunovy úlohy v jeho životě, neměl Aron nejmenší ponětí, jak mu takové oznámení jakožto svému neoficiálně oficiálnímu adoptivnímu rodiči správně podat. Dokud se mámě a tátovi se svými milostnými eskapádami svěřovat mohl, nedělal to, a promrhal tak příležitost, která už se nikdy nevrátí.
Naznal tedy, že potřebuje radu.
V seznamu kontaktů vybral Zhoumiho jméno a stiskl tlačítko pro vytáčení. Mobil vyzváněl dlouho, neuvěřitelně dlouho. A pak, když už to chtěl Aron vzdát, se z něj ozvalo zadýchané, nevěřícné: „Arone?!“
„Ahoj, Mi.“
Číňan na druhém konci linky zcela nefalšovaně popotáhl: „Ty se mnou mluvíš!“
„Proč bych s tebou neměl mluvit?“ svraštil Ron čelo.
„Ah, to je fuk. Jak se máš? Tak rád tě slyším!“
Chvíli jen tak nezávazně tlachali; Zhoumi referoval Aronovi, co nového se děje ve škole, Aron Zhoumiho informoval o novinkách v Podsvětí. Poté, co oba naznali, že ohánění se plochými zdvořilostními frázemi právě dospělo k zásadnímu bodu trapnosti, obrátil mladší z daemonů poněkud rozpačitě hovor k tématu, kvůli němuž svému kolegovi primárně volal.
„Mám na tebe divnou, leč životně důležitou otázku, honey,“ odkašlal si Aron.
„Sem s ní, miluju divný, leč životně důležitý otázky.“
„Jak jsi rodičům oznámil, že chodíš s Minhem?“
„Já jim to neoznámil,“ zklamal ho Zhoumi.
„Oni to nevědí?“
„Jasně, že to vědí. Ale neoznámil jsem jim to já.“ Mi si povzdechl. „Naše rodiny společně trávily letní prázdniny na Choiovic chatě a všechno bylo skvělý a sluníčkový… dokud nás dva Minhův otec jednoho dne v kuchyni náhodou nepřistihl, jak se líbáme. Ehm. Že vyšiloval, je velmi eufemisticky řečeno. Prostě z toho bylo drama až na půdu a… od té doby Minho nemluví s ním a on nemluví s Minhem.“
„Oh.“
„Jo.“
„Dobře, tak… jak jsi jim řekl o Nichkhunovi?“
„Tam to tak nějak vyplynulo ze situace… Jak moje rodina, tak Nichkhunova rodina se znají s Victoriinou rodinou… a zrovna ten rok započala tradice povánočního scházení se Zhouů a Horvejkulů v domě Songových. Nikdo to neplánoval, prostě se to stalo. No, a my jsme se v tom opojení sváteční náladou spontánně rozhodli, že když máme všechny svoje blízké tak hezky pod jednou střechou, že to na sebe práskneme.“
„Společně.“
„Ano.“
Aron si rozmrzele skousl ret. Toto nebyly návody, v jaké doufal. „Jinak. Představ si hypotetickou situaci: chodíš s Junjinem.“
„Proč ne reálnou situaci, do níž obsadíme Kyuhyuna?“
„Protože Junjin je autentičtější.“
„To nedává nejmenší smysl,“ shledal Zhoumi ohromeně.
„Pšt. Chodíš s Junjinem. Jak to oznámíš svým rodičům?“
„Šílíš? Mlčel bych jako hrob! Můj táta by zabil nejdřív jeho a pak mě, kdyby se to dozvěděl!“
„Tohle jsem zrovna slyšet nechtěl…“
„Arone.“ Jmenovaný prakticky slyšel, jak Zhoumi podezřívavě mhouří oči. „Ty sis v Podsvětí nabrkl cápka v Erikově věku?“
„Cože?! Ne!“
„Ne?“
„Ne! O věk vůbec nejde!“
„Tak o co?“
„O… vhodnost. Nejspíš…“
„Když jsem posledně mluvil s Erikem,“ opáčil Mi po krátké, významné odmlce, „říkal, že jsi u Hwanga Minhyuna…“
To Aron velmi jednoznačně ponechal bez odpovědi.
„MINHYUN?!“
„Hm.“
„Proboha, Arone!“ zasténal Zhoumi nešťastně. „Máš přece na víc!“
„Minhyun mi rozumí.“
„Je to magor!“
„To já taky.“
„No právě.“
Rozhostilo se ticho. O vteřinu později si Aron uvědomil, že mobil už pěknou chvíli svírá tak pevně, až ho do ruky chytá křeč.
„A přesně takhle to vyznít nemělo,“ posteskl si Zhoumi. „Nechtěl jsem… ach jo. Znova. Oba víme, že nejsi, uhm, psychicky tak docela zdravý. Víme…?“
„Víme,“ přisvědčil Aron.
„No, a já si nejsem jistý, jestli je pro tebe dobré, aby ses partnersky spoléhal na někoho, kdo… je na tom stejně jako ty. Možná hůř.“
Aron mlčel. Přemítal.
„Samozřejmě se můžu mýlit. A asi se i mýlit chci. Jenomže –“
„Ne. Chápu, jak to myslíš,“ zamumlal Aron. „A máš pravdu. Ale zrovna teď… zrovna teď mám pocit, že si navzájem neskutečně pomáháme. Nevím, či to bude fungovat věčně, nejspíš ne, ale… momentálně se cítím nejlíp za posledních pět let.“
„To rád slyším,“ prohlásil Zhoumi bezvýrazně.
„Neslyšíš,“ ušklíbl se Aron.
„Ne. Ale Erikovi o tom rozhodně řekni. Prostě… řekni. Beztak ho to příliš nepřekvapí…“
„Myslíš?“ svraštil mladší čelo.
„No, prorokoval to i Nichkhun, takže…“
„Nichkhun?!“
„Jasně, minulý týden vtipkoval, že netrpělivě očekává, kdy tě Minhyun požádá o ruku.“
„Proč?“
„Prý o tobě pořád žvaní. Dost… jednoznačně žvaní. A Nichkhun vydedukoval, že je do tebe Minhyun zamilovanej.“ Mi se uchechtl. „Nevěřil jsem mu.“
Ozvalo se tiché, rozpačité zaťukání na dveře. Aron se ohlédl a užuž se chtěl Mimu omluvit, že musí končit, on ho ale předběhl:
„Hele, zlato, budu muset jít. Rád bych si ještě k večeři stihl ulovit něco poživatelnýho, takže…“
„Ah, jasně, utíkej! Děkuju, že sis na mě udělal čas.“
„Já děkuju, že jsi zavolal. Brzo se uvidíme. Určitě.“
Rozloučili se, a Aron ukončil hovor. Pár vteřin na mobil nepřítomně hleděl, načež potřásl hlavou a se strojeně veselým: „Už jdu!“ zamířil ke dveřím.
•••
Zrcadlo se rozletělo na kusy. Tříštění střepů bylo ohlušující.
Kdosi zalomcoval klikou, a když zjistil, že je zamčeno, zabušil na dveře. Volali na něj. Několik hlasů hystericky křičelo jeho jméno.
Moje…?
Klesl na kolena mezi střepy, jeden větší vzal do ruky. Zadíval se do něj. Odraz jeho tváře se mu svou bezchybností nelítostně vysmíval.
Ztratil naprosto všechno. A měl by vyhlížet jako člověk, který ztratil naprosto všechno… Nebo… neztratil…?
Zapudil tu rouhačskou myšlenku dřív, než se k ní mohl upnout.
A pak se rozpřáhl a zabodl si střep do krku.
•••
Zhoumiho vřískot přepnul Minhovu spící mysl do módu aktivní během jediné sekundy.
Vyhrabal se zpod peřiny, zašmátral po vypínači a rozsvítil lampičku na nočním stolku. Pokud čekal, že Mi na světlo nějak zareaguje, mýlil se. Jeho daemon dál nevidomě třeštil oči do stropu, sípavě dýchal a třesoucíma se rukama si křečovitě svíral krk.
Zhoumi nemíval noční můry. Nikdy je nemíval. S oblibou prohlašoval, že vlastně nemá ponětí, co to vůbec je.
„Zhoumi, zlato,“ mroukl Minho konejšivě a přiměl jej povolit zoufalý stisk kolem vlastního hrdla. „Nic se neděje, všechno je v pořádku.“ Objal ho, hlavou se opřel o jeho temeno. „Ššš… byl to jenom sen… Jenom zlý sen…“
„Ne-nebyl to sen,“ zajektal Zhoumi zuby.
„Nebyl…?“
„Vzpomínka… byla to vzpomínka… Ale ne moje.“
Minho svraštil čelo, nic ale neříkal. Střelil očima k budíku; čtyři minuty po třetí ranní. Magická hodina, hm…
Jakmile se Zhoumi oklepal z doznívajícího šoku, s nervózním smíchem se začal Minhovi horečně omlouvat.
„Kecal jsem pěkný kraviny, co? Prý že to nebyl sen… ts, jasně, že to byl sen, proboha, co jinýho by to taky bylo…?“
„Přece cizí vzpomínka,“ opáčil Minho bezelstně.
„Blbost.“
„Proč? Vypadlo to z tebe jako první, úplně bez přemýšlení. Takže na tom logicky něco je.“
„Jsem daemon, ne reinkarnace démonovy lidskosti,“ připomněl mu Zhoumi suše. „Což znamená, že nemám démona, na nějž bych byl napojený a mohl sdílet jeho vzpomínky.“
„Kde je psáno, že schopnost sdílení vzpomínek existuje jen mezi lidskostmi a démony?“
„Byl to jenom sen, Minho.“
„I mrtví umějí dát zažít svoje vzpomínky druhým. Proč by tohle sdílení nemohlo být možné i u jiných osob?“
„Byl to zlý sen, Minho, a dál o tom nehodlám diskutovat.“
„Ale –!“
„Žádný konspiračení!“
„Nekonspiračím!“ nafoukl se mladší. „Ty netrpíš na noční můry, a to je fakt!“
„Mstí se mi Hwang Minhyun,“ prohlásil Zhoumi důležitě.
„Ah, Minhyun klátí Arona a na tebe a tvoje pomlouvání zvysoka sere.“
„Ale fuj!“
„Náhodou… vizuálně to musí být fakt majstrštyk…“
„Ale FUJ!“ zaúpěl Zhoumi a jako pohoršená stará panna pleskl Minha přes pusu. Ten se hurónsky rozchechtal.
Když Mi o chvilku později zhasnul lampičku a pokoj se ponořil do tmy, zeptal se Minho překvapivě vážně: „O čem byla? Ta tvoje… vzpomínková noční můra?“
„Obyčejná noční můra,“ opravil ho Zhoumi.
„Nemilá… vidina?“
„To má být kompromis?“
„Bereš?“
„Ale jo,“ mávl Číňan rukou, kterou následně založil za hlavou. Pak spustil: „Rozbil jsem zrcadlo, aniž bych se ho dotkl, a jeden obří střep jsem si zabodl do krku.“
„Au.“
„Jo. A přísahám, že nemám sebevražedný tendence. Fakt ne.“
„Viděl ses v tom zrcadle?“
Mi zaváhal. „Ne. Ano. Já,“ povzdychl si, „já nevím. Někoho jsem viděl, ale… nedokážu ti říct koho.“
„Protože toho někoho neznáš?“
„Ne, to s tím nemá co dělat. I kdybych tam viděl tebe, stejně bych nevěděl. Jako bych… měl v hlavě nějaký blok nebo co.“
„Vyděsilo tě to. Možná je to obranná reakce mozku,“ podotkl Minho.
„Hm, možná.“
„A budeš moct znova usnout?“
„Kdoví? Zrovna teď mám pocit, že ano, že to půjde úplně bez problému, ovšem…“
„No, kdybys náhodou potřeboval příjemně unavit,“ broukl Minho a jedním prstem Miho laškovně pohladil po hrudi, „stačí říct ~“
„A omezíš při tom příjemném unavování kontakt s mým traumatizovaným krkem?“
„Ani se ho nedotknu.“
„Fajn.“ Zhoumi Minha chytil za boky a s dravčím úsměvem na rtech ho povalil pod sebe. „Žádám tě o jedno příjemné zmožení.“
•••
Sobotní oběd i následné svěření se se „zásadní změnou v mém a Minhyunově vztahu, ehm“ proběhly až nereálně idylicky. Pohoda, klídek… A ač to Eric samozřejmě nepřiznal nahlas, jeho nonverbální reakce mluvila za vše.
„On to doopravdy věděl,“ potřásl Aron nevěřícně hlavou.
„Každý to věděl, Arone,“ odfrkl Junsu a nakopl kamínek, který se mu připletl pod nohy. „Teda… každý kromě Hyesunga, jasně, ale Hyesung se po emoční stránce zasekl na úrovni démon habilis…“
„To jsem vážně tupej jako Hyesung?!“
„No zjevně.“
„Áh!“ zafuněl Aron, chňapl Minjuna za loket a zavěsil se do něj. „Upřímně: jak moc mě teď nenávidíš?“
„Stejně málo jako včera,“ opáčil Junsu a s rozpustilým úsměškem mladšímu rozcuchal vlasy. „Mý zlomený srdce už víc zlomit nemůžeš, kotě.“
„Fakt ne?“
„Lepší psychouš Hwang než ta blonďatá ohavnost, se kterou jsi mě podvedl jako s první.“
Aron vybuchl smíchy a Junsu se k němu hýkavě přidal.
„Tvá nechuť vůči Renovi je fascinující, věříš?“
„Nikdo neumí tak vášnivě nesympatizovat jako já,“ přisvědčil démon s teatrální vážností, a z úplně jiného soudku podotkl: „Nedávno jsem vzpomínal na naši první interakci… jakože tu interakci, co se dala počítat jako interakce…“
„Tu po hodině dějepisu, kdy nám Leeteuk zadal vypracovat projekt na libovolné téma, a ty ses o přestávce zjevil u mojí lavice se slovy: „Tak co spácháme?“
„Přesně tu, ano,“ zazubil se Junsu.
„Netušíš, jak moc jsem tě v tu chvíli chtěl poslat do háje.“
„Tuším. Bylo to na tobě zřetelně patrné.“
„Myslel jsem, že je to nějaký hloupý vtip… ale pak mi došlo, že ty seš moc cool na to, aby ses k něčemu takovýmu snižoval.“
„Hřeje mě na duši, žes měl o mé maličkosti tak vysoké mínění.“
„Mýlil jsem se snad?“
„Jistěže ne! Byl jsem děsně cool divnej patron, co dva a půl měsíce podrobně plánoval, jak tě osloví… ale ta projektová věc mi, pravda, pěkně nahrála do karet, protože s kým jiným líp intelektuálně rozdrtit bandu idiotů, jakou naši zabednění spolužáci rozhodně byli, než s jediným dalším inteligentním jedincem ve třídě, že jo.“
„Fakt jsi už tehdy plánoval, kdy a kde mě požádáš o ruku?“
„Neplánoval. Měl jsem to už naplánované.“
Aron s povzdychem vrazil ruce kapes. „Vysvětlíš mi, proč ses dobrovolně nabízel, že mě doprovodíš zpátky k Minhyunovi?“
„Jsem masochista.“
„No evidentně.“
„Ah, tvůj existující milostný život mi žíly netrhá, buď v klidu,“ ušklíbl se Su. „Beztak jsem si nás dva nikdy nedokázal představit jako pár.“
„Ne?“
„Ne. Sice jsem strašně chtěl, ale strašně mi to nešlo. Nu, a tak jsem si z toho vzal ponaučení: žárlit na mokrej sen, kterej si ani neumím představit, je kokotina. A já nejsem kokot.“
„Moudré rozřešení!“
„Děkuji. Jsem na ně náležitě hrdý,“ přitakal Junsu blahosklonně. Vzápětí ale bez varování ustrnul vprostřed pohybu a zamračeně zamžoural před sebe. Aron se chtěl užuž zeptat, co jeho démonské smysly zavětřily, když tu se zpoza rohu ulice vynořil Minhyun.
„Vida. Tvůj kůň na bílém princi,“ zabručel ironicky Su. Nato roztáhl paže a sevřel Arona v rozlučkovém medvědím objetí. „Tož čau, moje malé americké. Měj se fajnově!“
O půl minuty později, sleduje Junsuova vzdalující se záda, si Minhyun rozmrzele posteskl: „Chtěl jsem mu poděkovat…“
„Příště ho utéct nenechám,“ slíbil mu Aron.
Minhyun se na něj zářivě usmál a přivinul si jej k boku. Lenivě vykročili k baronovu domu.
„Tak? Jak to šlo s Nichkhunem?“
•••
„Měl bys mu to povědět,“ trval na svém Minho.
„Nebudu Yesunga otravovat proto, že se mi zdál jeden znepokojivý sen,“ protočil Zhoumi oči.
„Správně. Znepokojivý.“
„Byl to sen, Minho. A Yesung není odborník na sny.“
„Ale třeba by ti k němu měl co říct.“
„Kdo co k čemu?“ ozvalo se za nimi. Vzápětí Kyuhyun umně veplul na lavičku vedle Miho.
„Yesung k podezřelému snu pana Zhoua,“ vysvětlil Minho.
„Měls podezřelý sen?“ povytáhl Kyuhyun obočí.
„Zapíchl jsem si střep do krku, jo. A Minha z toho jímá paranoia,“ odfrkl Zhoumi.
„Sebevražedný podtón tvého snu mě nechává naprosto chladným,“ ujistil ho jeho Vyvolený suše. „Mně vrtá hlavou tvoje poznámka o cizí vzpomínce.“
„Byl to zmatečný kec. Nic víc.“
„Ale… proč zrovna vzpomínka?“ zahloubal se Kyuhyun.
Mi se zamračil. „Ty taky?!“
Kyu se na něj lišácky zazubil. „Já říkám, že kdybys spal u mě, nic takového by se určitě nestalo!“
Zhoumi a Minho na něj dvě tři vteřiny bez hlesu civěli, načež ten starší propukl v hurónský řehot a mladší uraženě založil ruce na prsou.
„Každopádně je-li téma Zhoumiho vzpomínkového snu promlčené –“
„Je,“ přisvědčil daemon. „A není vzpomínkový, byl to prostě sen!“
„– mám já něco k zamyšlení,“ odkašlal si Kyuhyun. „Ve městě je poloviční démon.“
„Myslíš to Yoonino trio?“ hlesl Mi a vyměnil si zmatený pohled s Minhem.
„To se po městě potlouká taky, to jo, ale zrovna je jsem na mysli neměl,“ potřásl Kyuhyun hlavou. „Ne, je to někdo úplně cizí. A skrývá se. Dost… důkladně.“
„Ale jestli skrývá auru,“ svraštil Minho čelo, „jak víš, že je to poloviční démon?“
„My se poznáme. Jsme na sebe vcelku… citliví.“
„Fakt?“
„Velmi idiotsky řečeno se jedná o narušení teritoria, a to se žádnému predátorovi nezamlouvá. Chápeš. Vím, že musím být ostražitý, protože se v okolí potlouká nový poloviční démon… ale to je všechno, co vím. Dokud skrývá auru, nemůžu ho vystopovat.“
„To musí být děsně frustrující,“ protáhl Minho obličej.
„Úplně nejvíc. Chytám z toho tik do levýho oka!“
„Mě spíš zajímá, proč má tvůj neznámý kolega takové nutkání tajit svoji totožnost,“ zamumlal Zhoumi. Jeho dva společníci okamžitě zvážněli a zamysleli se. Jak moc velké nebezpečí pro ně může cizí poloviční démon představovat?
„Dobrá otázka,“ opáčil Kyuhyun. „Buďto je to zloduch…“
„To by musel mít sakra nenápadnej. Žádné útoky na lidi v posledních dnech hlášené nejsou,“ namítl Minho.
„Nebo je to samotář, co nechce budit zbytečnou pozornost.“
„Samotář, hm.“ Mi se nepřítomně zahleděl vzhůru na nebe. V tutéž chvíli jediný osamělý mrak zastínil slunce a nádvoří se ponořilo do pochmurného pološera. „Co když to souvisí?“
„Souvisí? A co?“ vyhrkli Kyu a Minho jednohlasně.
„Samotářský poloviční démon a Yoonino půldémonské trio. Ve městě.“
„Ty myslíš, že ho ty tři hledají?“ podivil se Minho.
„A do háje!“ zaklel Kyuhyun.
„Co?“
„Jestli plánuje Yoona sbírat poloviční démony jak pokémony…“
„Gotta catch ‘em all?“
„Já nežertuju, Minho,“ zpražil ho Kyuhyun pohledem. „Tohle je vážná věc. Hladoví, zfanatizovaní poloviční démoni jsou armáda, s jakou se nikdo nechce potýkat.“
Ňuňání nad MinRonem není nikdy dost, a tohle bylo tak sladký, že ti možná ani modrý vánoční cukroví neukradnu. Krásná práce. 👌
OdpovědětVymazat