• Kapitoly nepojmenovávám, ale tu pětasedmdesátou křtím na "Nikdo nevěří Erikovi"... nebo spíš nechce věřit.
Nelidský řev plný smrtelné hrůzy prořízl noční ticho.
Hyesung poplašeně vyskočil na nohy, jeho hlava však nebyla s to zpracovat tu zcela evidentní informaci: jeho manžel ve vedlejší místnosti ječí, jako by ho na nože brali. Syrově a bez příkras.
Křičí strachy.
Jenomže… to nedávalo smysl. Jakmile šlo o něj, o jeho vnitřní démony, trpěl Eric nejtišeji, jak jen dovedl. Nikdy svou paniku a psychickou bolest nedával otevřeně najevo. Proč? To Hyesung dost dobře nechápal, a po důvodech se nepídil. Prostě to tak bylo. Tečka. Co se tedy změnilo? A proč právě teď…?
Strachy. Křičí strachy.
Vrávoravě odklopýtal ke dveřím ložnice, sáhl po klice. Její kovový povrch mu na první pokus vyklouzl z ruky a on si užasle uvědomil, že se sám třese jako osika.
Vpadl do ložnice a ostražitě se rozhlédl po jejích prostorách. Avšak kromě Erika, krčícího se v rohu na podlaze, nevykazoval pokoj známky čehokoli podezřelého. Hyesung neměl ponětí, že dveře na balkon, nyní dokořán otevřené, jeho muž před ulehnutím do postele rozhodně zavíral.
Takřka bojácně vyslovil Erikovo jméno. Automatické pokračování „jsi v pořádku?“ prozíravě polkl. Byl by to idiotský dotaz. Eric vůbec nebyl v pořádku, očividně: choulil se jako vystrašené dítě, dlaněmi si zoufale zakrýval tvář; jeho dosavadní hysterický vřískot se proměnil v neméně znepokojivý usedavý vzlykot. Byl, jak by řekl klasik, absolutně v prdeli. Hyesunga mimoděk napadlo, že za těch dvě stě padesát let, co Erika zná, ho v takovém stavu ještě neviděl.
Vykročil k němu, chtěl ho utěšit – nějak, jakkoli – ale myšlenka, jež pokradmu zaútočila na jeho zjitřené vědomí, ho v pohybu zarazila. Že o tomhle Erikovi vlastně nic neví, nemá tušení, jak s ním zacházet… a že dost možná stačí jen záchvěv, aby se Erikova nalomená psýcha rozpadla na kousíčky, které už nikdy nikdo neseskládá dohromady.
Z té představy se Hyesungovi udělalo zle.
S pohledem upřeným na tu cizí hromádku neštěstí na podlaze couval a couval, dokud nebyl v bezpečí venku z ložnice. Úlevu však nepocítil ani minimální.
Jakž takž zklidnil vlastní dech a vypudil z mysli většinu mlhavých, iracionálních děsů. Už věděl, co musí udělat. K nelibosti vlastní hrdosti, ale nebylo zbytí.
Vyběhl z apartmánu, prořítil se chodbou a zabušil na Andyho dveře.
•••
O deset minut později seděl Hyesung znovu ve vlastním obýváku, po očku sledoval dveře ložnice a nervózně srkal víno, které mu zbylo ve sklenici. Na klidu mu nepřidával Min Ho, který za jeho zády neuroticky přecházel od okna ke zdi a zase zpátky. Už třikrát mu Hyesung nabídl protější prázdné křeslo, hrabě však jeho výzvy okázale ignoroval.
„Je tam ticho,“ podotkl Hyesung znenadání. Slyšel, jak se Min Ho za ním zastavil, zjevně nechápaje o čem je řeč, a proto bradou názorně pokynul k ložnici. „Eric. Už nevzlyká. To je dobré znamení… Snad.“
„Bylo to tak špatné?“ opáčil Min Ho nepřirozeně apatickým tónem.
Hyesung potlačil nutkání otočit se, aby viděl, jak se mladší tváří. „Horší,“ hlesl a naráz vyzunkl zbytek vína. Pod vlivem jeho trpké chuti podvědomě zkřivil tvář. „V takovém stavu jsem ho ještě nikdy neviděl.“
„Předcházelo tomu něco?“
„Předcházelo…?“
„Jestli se nestalo něco nezvyklého.“
Hyesung svraštil čelo. „O ničem nevím.“
„Nic ho nerozrušilo?“
„Ne.“
„Opravdu?“ Chladná nedůvěra v Min Hově hlase Hyesunga vytočila doběla. Vztekle se k hraběti obrátil čelem:
„Narážíš snad na něco?!“
Min Ho se opovržlivě uchechtl. „Byl bych idiot, kdybych nenarážel, nemyslíš?“
„To není fér,“ sykl Hyesung ukřivděně. „Já se snažím. Už roky se snažím…!“
„Ujely ti nervy?“
„Neublížil jsem mu, jasný?!“ vyštěkl Hyesung hněvivě. „Však… kdy bych to asi stihnul?! Většinu dne strávil Eric v pracovně! Viděli jsme se jen ráno, pak na obědě a na večeři a… sem se vrátil až kolem deváté. Napustil si vanu, v té strávil skoro hodinu a pak si šel rovnou lehnout! Jestli jsme spolu dneska prohodili pět vět, je to moc…“
„A to je normální?“ podivil se Min Ho.
„Občas prostě rádi mlčíme, ano.“
„A jak vypadal? Když se vrátil?“
„Dobře. Byl naprosto v pohodě! Neviděl jsem na něm ani náznak čehokoli –“ Hyesung polkl zaštkání, jež mu bez varování sevřelo hrdlo. Pak se zhluboka nadechl. „Zpanikařil jsem. V tu chvíli… nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se o něj. A chtěl jsem mu pomoct, ale… nešlo to. Jako bych kompletně zamrznul. To jediné, na co jsem se zmohl…“ Otřásl se. „Chápeš vůbec, jak moc to bylo ponižující?“
„Požádat o pomoc Andyho? Jo, to si umím představit,“ kontroval mladší uštěpačně.
Hyesung se na něj zamračil, než ale stačil něco nehezkého odseknout, dveře ložnice se otevřely. Vyšel z nich zachmuřený Andy.
Když viděl, s jakým očekáváním na něj oba démoni hledí, mrzutě odfrkl a svalil se do prázdného křesla. „Vyhodil mě,“ objasnil jim stroze.
Stravitelnější by pro Min Ha i Hyesunga patrně bylo, kdyby jim oznámil, že si Eric na čelo přilepil duhový roh a odešel žít do lesa. Nahý.
„A-ale proč?“ hlesl Hyesung nevěřícně.
Andy si mnohoznačně povzdychl, přičemž jeho pohled zakotvil na prázdné sklence na stole. „Máš ještě víno?“
Hyesung vteřinu dvě vypadal, že nerozumí smyslu otázky, pak se ale vzpamatoval a přikývl. „Jo, jasně… hned jsem zpátky.“ A odběhl do kuchyně.
Dvojice v obýváku mlčky a relativně klidně vyčkala na jeho návrat. Relativně, protože Min Ho měl co dělat, aby samým rozčilením nevybouchl jako papiňák.
„Takže.“ Andy zlehka zakroužil sklenicí a požitkářsky se napil vína. „Eric měl noční můru.“
„Klasika.“
„O Kangtovi.“
„Klasika.“
„Vsugeroval si, že to byl Kangta z masa a kostí.“
Min Ho si vyměnil krátký, o to ale znepokojenější pohled s Hyesungem. „Oukej… to se z normálu rozhodně vymyká,“ uznal neochotně.
Andy vážně přitakal. „Nu, a protože jsem ho v jeho hororovém bludu odmítl podpořit, urazil se a vyhodil mě. Toť vše.“
„Jenže,“ namítl Hyesung, „Min Ho má pravdu. S nočními můrami o Kangtovi se Eric vypořádává neustále. A prakticky to na něm není znát. Tak proč najednou reagoval takhle?“
Druhá siréna přimhouřila oči. „Co tím naznačuješ?“ sykla nevraživě.
„Nic. Jen říkám, že je to divný.“
„Reagoval přehnaně, protože je toho na něj poslední dobou moc. Neustálé pečování o Arona, Minwooova a Dongwanova zrada, přijetí Junsua, pak ten cirkus kolem Junghyuka,“ vypočítával Andy na prstech. „Eric je permanentně ve stresu! A na náladě mu určitě nepřidalo, když si někdo nejmenovaný usmyslel, že Kangta musí být Zhoumiho harmonický partner, a konfrontoval ho s tím!“
„Takže je to Yesungova chyba?“ žasl nad jeho vývody Min Ho.
„Ano!“
„A řekneš mu to do očí?“
„Ne! A opovaž se mě prásknout!“
Hrabě protočil oči. Naznal, že s touhle elitou národa tu nebude ztrácet mládí, a aby tomu dodal na patřičné teatrálnosti, obešel obě obsazená křesla tím největším možným obloukem.
„Kam jdeš?“ vyhrkl Hyesung. Andy jen tázavě povytáhl obočí.
„Nechat se vyhodit,“ ušklíbl se Min Ho. Zaklepal, a nečekaje na vyzvání, vstoupil do ložnice.
Pokoj se topil ve tmě a tichu. Při pohledu na dokořán otevřené francouzské okno Min Ha přepadlo jakési tušení, vybledlo však dřív, než si je stačil reálně uvědomit.
Eric ležel v posteli, otočený zády k němu. Chladný měsíční svit měkce opisoval nezřetelné kontury jeho těla zachumlaného pod přikrývkou. Min Ho přistoupil k lůžku, posadil se na jeho kraj a pohladil Erika po rameni.
„Jestli mě jdeš konejšit, že to byl jenom zlý sen,“ zavrčel vévoda, „pakuj se rovnou, díky.“
Avšak Min Ho jeho doporučení zdvořile přeslechl. Skopl pantofle, natáhl se na matraci vedle Erika a s povzdychem se přitulil k jeho zádům.
„Kangta je mrtvý,“ připomněl mu nekompromisně. „Viděl jste to na vlastní oči. Nebo snad ne?“
„Myslíš v márnici? Když mi ho milostivě vytáhli z mrazáku?“ uchechtl se Eric skřípavě. „Ano, to byl kompletně a nadobro mrtvý. A já nevím, jak je to možné, ale přísahám ti, že ani ne před půl hodinou ležel přesně na tom samém místě, kde teď ležíš ty. A byl skutečný. Žádný duch a už vůbec ne noční můra.
Nevím jak, Min Ho, ale vrátil se.“
Démon mrtvých pár vteřin zpracovával Erikova slova. Ač mu intuice velela okamžitě z postele vstát, nezměnil pozici ani o píď. Eric se plete. A jestli on dá najevo, že jím cokoli z toho, co mu právě pověděl, otřáslo, akorát tím jeho blud přiživí.
„Mrtví se z hrobu jen tak nevracejí,“ pokusil se oponovat. Vyznělo to však chaběji, než zamýšlel.
„Tak mu v tom návratu někdo pomohl.“
„Proč by to kdo dělal?“
„Aby se setkal s nejkrásnější bytostí v historii lidstva třeba…?“
„Lee Hongbin žije. Netřeba volat zpátky šedesát let mrtvou nádheru.“
Eric se rozesmál, upřímně a nenuceně. Ten výsledek Min Ha povzbudil.
„Chápu, že vás to vyděsilo,“ zamumlal. „Sny občas –“
Radoval se ale předčasně.
„Nebyl to sen, Min Ho. Kolikrát to mám opakovat?“
„Kangta je mrtvý, Eriku,“ odsekl hrabě podrážděně.
„Já vím.“
„Výborně! Takže se shodneme, že to, co tvrdíte, nedává smysl.“
„On tu byl.“
„Nemohl tu být, Eriku!“
„Splnilo se ti někdy nesplnitelné přání?“
Min Ho se opřel o loket, udiveně zíraje na týl Erikovy hlavy. „O čem to proboha mluvíte?“
„Přání. Teoretizuju, jakou může mít sílu.“
„Přání že by…?“ Min Ho se zamračil. „Pitomost. A kdo by si vůbec přál, aby Kangta vstal z mrtvých?“
„Já.“
„Vy?“
„Každý den,“ přisvědčil Eric klidně. „Bude to už… šestapadesát let.“
Min Hovi poklesla brada. Pár chvil nebyl s to najít řeč.
„A-ale vždyť…“ Potřásl hlavou. „Bojíte se ho!“
„Bojím. Z představy, že by se nějakým zázrakem vrátil a pomstil se mi, trnu hrůzou. Zároveň se mu ale hrozně moc chci omluvit… a vynahradit mu všechno, co by vynahradit šlo… kdyby o to stál.“ Eric s hlubokým povzdechem svěsil ramena. „Bylo mu třiatřicet. Jen třiatřicet. Věk, který si já užívám už půl tisíciletí, proboha…!“
„Srovnáváte nesrovnatelné. Kangta nebyl démon. I kdyby vás s Junghyukem nikdy nepotkali, dožil by se maximálně dvě stě padesáti, jelikož to by byla Junghyukova maximální životnost, a jak víme, daemon svého Vyvoleného zpravidla dlouho nepřežívá. Čest výjimkám. Nebo… spíš ani ne…“
Vévoda se k argumentujícímu Min Hovi ohromeně otočil. V tu chvíli dočista zapomněl být uražený.
„Posedl tě Yesung?!“
„Náhodou,“ ohradil se Min Ho, „i ze mě občas vypadne něco chytrýho!“
„Jo, ale určitě ne tohle.“
„Ale mám pravdu!“
„Máš,“ uznal Eric, „to ovšem nic nemění na faktu, že umřít ve třiatřiceti je zatraceně smutné.“
„Připouštím, ano…“
„A když pět z těch třiatřiceti let strávíš zavřený v blázinci…“
„No hotová tragédie!“
„Nech si ten sarkasmus,“ zpražil ho Eric. Nestačil ale to napomenutí málem ani doříct, a Min Ho už mu vyrazil dech prohlášením z úplně jiného soudku.
„Vy ho máte rád, co?“
Eric cítil, jak mu horkost stoupá do tváří. Děkoval všudypřítomné tmě, že to Min Ho nemůže vidět. „Jak tě taková blbost vůbec napadla? Vždyť… ani ho pořádně neznám!“
„Drahý můj, Hyesunga jste viděl dvakrát v životě, a nastěhoval jste si ho k sobě,“ ušklíbl se Min Ho. „V těchhle osudových zaláskováních se na první pohled jste docela machr.“
„No dobře,“ odkašlal si vévoda rozpačitě, „přiznávám, že setkat se s ním tehdy za příznivějších okolností…“
„Mělo by Podsvětí překrásnou vévodkyni Munovou.“
„ …“
„Co? Kangta by byl vizuálně rozhodně reprezentativnější vévodkyně než Hyesung. Rád bych řekl, že i reprezentativnější než vaše matka, ale… tolik odvahy fakt nemám.“
„Nepamatuju se, že bych řekl cokoli, co by v tobě mohlo vzbudit dojem, že jsem si Kangtu plánoval vzít,“ svraštil Eric čelo.
„Nemusel jste. Váš tón mluvil za vás.“
„Můj tón kecal. O svatbě jsem nepřemýšlel.“
„Rajcuje vás narušenej daemon vaší lidskosti, co vás chtěl odkrouhnout,“ shrnul mu Min Ho suše situaci. „Nejsem expert, ale soudím, že falešné nařčení z myšlenek na svatbu s ním je váš nejmenší problém.“
Eric založil ruku za hlavou a s povzdychem se zahleděl do stropu. „Je to tak zlý?“
„Spíš hodně divný. Ale chápu. Kangta byl fakt kus.“
„Byl mnohem víc…“
„Hm, další důvod proč si přát, aby sen nebyl jen –“
„Nebyl to sen!“ vyštěkl Eric zlostně.
„Nezlobte se, ale podle mě je to jasné,“ mlaskl Min Ho otráveně. „Jste nešťastně zamilovaný do mrtvého Kangty, o kterém jste si ještě donedávna myslel, že vás nenáviděl. Pak ale pár zasvěcenců začne tvrdit, že tak to vůbec nebylo, že on vás taky miloval. Co si z toho vezmete? Budete fantazírovat, jaké by to bylo, kdybyste se mu ze svých citů vyznal, kdybyste spolu utekli na druhý konec světa, pořídili si domek a kupu štěňat a ve svém malém kousku ráje byste si spokojeně hospodařili… A budete si to přát tak moc –“
„Kangta nebyl zamilovaný do mě.“
„Ne? Sestřička od svatého Jana by nesouhlasila.“
„Jsem to jediné, co mu zbylo po Junghyukovi,“ trval vévoda na svém. „Tohle,“ názorně gestem ruky obsáhl svůj obličej, načež znechuceně potřásl hlavou. „Celé je to odporný paradox.“
„To by asi dávalo smysl,“ uznal Min Ho. „Ale Miryo byste stejně nepřesvědčil. Stejně jako moji lidskost, co pracuje jako tiskový mluvčí té vaší, když už jsme u toho. Přece o tom s vámi mluvil, ne?“
„Přijde mi to dost šílené.“
„Mně taky. Na druhou stranu, Junghyuk je ten poslední, kdo by vás z legrace pároval s Kangtou.“
„Tak jako tak,“ nenechal se Eric zviklat, „dnes v noci jsem si nic nepředstavoval. Kangta. Tu. Byl. A byl naprosto reálný.“
Min Ho zauvažoval, jestli by nebylo jednodušší dohadovat se s umanutým děckem, které nerozumí ani zbla korejsky. „A co po vás chtěl? Určitě sem nepřišel jen proto, aby se podíval, jak jste krásnej.“
„Nic chtít nemohl. Jakmile jsem ho uviděl, začal jsem vřískat jako smyslů zbavenej.“
„To jste na něj určitě udělal dojem.“
„Jo, taky myslím,“ povzdechl si Eric. „Jistě tedy uznáš, že minimálně pro mé ego by bylo rozhodně příjemnější, kdyby šlo jen o sen.“
„Vy jste tvrdohlavej jak mezek!“ zaúpěl Min Ho. „Fajn! Pokud bychom čistě hypoteticky připustili, že Kangta – nějak – vstal z mrtvých… podle vás k vám necítil nic hezkého. Proč by se za vámi teda vracel?“
„Aby se mi pomstil.“
„A nebyl byste v tom případě už mrtvý? Však by mu stačilo ohnat se svojí posvátnou daemonskou zbraní –“
„Katanou.“
„No dokonce! Takže jsem vás tu měl najít rozpůleného minimálně na dva kusy! Ale vy vyhlížíte dokonale vcelku. A naživu.“
„Zabít mě rychle by od něj bylo příliš milosrdné, nemyslíš?“
Min Ho rezignoval. Pro dnešek. „Promluvíme si o tom zítra,“ zabručel a zvedl se z postele.
„Jestli čekáš, že ti povím cokoli jiného –“
„Pšt.“ Hrabě se sklonil a políbil Erika na čelo. „Spěte. Nebo mám Hyesungovi říct o nějaké prášky?“
„Ne,“ opáčil Eric po krátkém zaváhání. „Radši ne. Bývám po nich nepoužitelnej tři dny v kuse.“
Min Ho kývl na znamení, že jeho přání bere v potaz, a obrátil se ke dveřím. „Dobrou noc,“ popřál mu.
„Dobrou,“ hlesl vévoda nezřetelně. Moment nato se prudce nadechl. „Min Ho?“
Dětská bázlivost v Erikově hlase zarazila odcházejícího démona mrtvých vprostřed pohybu. Ohlédl se, vnímaje jak mu po celém těle naskakuje husí kůže.
„Ano?“
Eric kývl k balkonu. „Mohl bys, prosím, zavřít to okno?“
•••
Hongbin měl náladu pod psa.
Zdálo se mu o Sanze. Tak jako už tolikrát předtím. A tak jako už tolikrát předtím se kvůli tomu pohádal s Myung Sooem. Rozčilovalo ho, že Myung Soo nechce pochopit, jak důležité pro něj je Sangu poznat. Byla to… takřka klíčová nutnost. Jejíž absence Hongbina zraňovala. Nijak výrazně, ale zraňovala. Jeho duše bažila po sblížení s tou jedinou bytostí, která byla Myung Sooovi zaživa blízká. Věděl toho o ní málo, ale tímhle si byl jistý: čím byla Sanga pro Myung Sooa, tím je pro něj Yoon.
Jenže Myung Soo se o Sanze odmítal bavit. Co se Hongbin pamatoval, neexistovalo mezi nimi tabuizovanější téma. Proč? To neměl nejmenší tušení. A neskutečně ho to štvalo.
Jedno pozitivum však celá ta protivná ranní scéna přece jen přinesla. Zatímco si vztekle čistil zuby a mračil se sám na sebe do zrcadla, najednou si Hongbin vybavil, odkud zná tvář toho ducha, který ho už pár dní z odstupu sledoval.
Pravdivost svých domněnek si svědomitě ověřil na internetu, a to, co vypátral, ho upřímně zaskočilo. Rozhodl se zavolat Seungyoonovi.
Vzal to po druhém zazvonění. Mířil zrovna do školy. A velkoryse Hongbina ujistil, že ho ale vůbec neruší.
„Tak co se děje? Umřel někdo?“
„Od včerejška? Určitě,“ ušklíbl se Hongbin. „Proto ale nevolám. Chci se ti pochlubit. Odhalil jsem identitu svého mrtvého stalkera.“
„Jo?“ nadchl se Yoon. „A kdo to je?“
„Vypadá jako Eric Mun.“
Druhá strana linky se na moment odmlčela. „Eric Mun umřel?“
„Ne.“
„A asi ani není z dvojčat, co?“
„Ne.“
„Pak je to jasné,“ zabručel Yoon. „Netušil jsem, že měl Eric Mun lidskost.“
„Já taky ne. Démonský internet je toho ale plný. Zjevně to prasklo docela nedávno.“
„Hmm…“
„Zabil ji.“
„To je celkem běžná démonská praxe, ne?“
„Jo, jenže Eric Mun je asi nejvýraznější démonský lidumil.“ Hongbin se rozmrzele poškrábal na krku. „Média si na tom skandálu pěkně smlsla.“
„To si umím představit. Padlo nějaké oficiální prohlášení?“
„Ne. A podle toho to taky vypadá. Všechny články jsou plné divokých fám a nepodložených spekulací. Je pokrytec a konečně se vybarvil a bůhvíkolik lidí už zabil… znáš to.“
„No, jestli svoje vražedné antipatie vůči lidem dokázal skrývat půl tisíciletí, aniž by ho za celou dobu kdokoli z čehokoli podezíral… je fakt machr.“
„Nereálný, co?“
„No to bych řekl!“ odfrkl Yoon.
„Můj démon ho zná,“ opáčil Hongbin váhavě. „Má ho rád. Vždycky o něm mluvil moc hezky.“
„Na tom něco bude… Čímž ale nevyvracím, že tvýho démona pokládám za podobně věrohodnýho jako naši věčně nalitou sousedku. Jen abys věděl.“
„ Tvá upřímnost mě dojímá, věříš?“ rýpl si do něj Hongbin.
„O tom vůbec nepochybuju,“ kontroval Seungyoon uštěpačně, bylo však slyšet, že se usmívá.
„No, nejlepší asi bude, když se na to zeptám přímo Erika…“
„Přímo?“ zarazilo Yoona.
„Měl by prý přechodně pobývat na Akademii,“ vysvětlil Hongbin.
„Á, no jasně! Kdy že nastupuješ?“
„Ve středu.“
„Boží! Těšíš se?“
„Bojím se,“ zklamal ho Hongbin s povzdychem. Uvědomoval si, jak stupidně to zní. „Ne, že bych měl soulskou střední nějak rád… fakt se mi po ní stýskat nebude, ale… už jsem si tam zvykl. A celkem úspěšně jsem zvládl koexistovat se spolužáky. Neměl jsem kamarády, ale dařilo se mi plout s davem a nevyčnívat. Jenže teď… teď to budu muset celé podstupovat znovu… Víš, jak nesnáším seznamování s novými lidmi.“
„Akademie Černých bratří patří démonovi,“ opáčil Yoon uvážlivě. „Už to je dost unikát…“
„Takže? Nebudu jedinej exot v místnosti?“
„Třeba.“
„Oh, no to by byla životní premiéra!“ zkřivil Hongbin rty v sarkastickém úsměšku.
Druhá strana linky zůstala zticha. Podivně zticha.
„Yoone? Jsi tam?“
„Hm? Co? Ah, jo, jo, jsem tady. Hele… Asi bych ti měl něco říct…“
„Jestli ses zas přidal k bandě populárních prachatejch trotlů, co tě nutí vandalizovat majetek jejich nevlastních rodičů… Ne, podruhý už ti zadek zachraňovat nebudu.“
„Neboj, z toho jsem vyrostl,“ uchechtl se Seungyoon. „Jde… o ten můj divnej sen.“
„Dobře…?“
„Nechce se mi do toho, abys věděl, ale… cítím, že bys tenhle detail měl znát…“
„Zrovna teď?“
„No… jo.“
„Mluvili jsme o škole Choie Min Ha,“ podotkl Hongbin významně. „Kam za dva dny nastupuju. Choi Min Ho ve tvém divném snu sehrává hlavní roli. Souvisí to?“
„Nevím. Možná. Prostě mě teď najednou přepadlo tušení, že ti o tom musím povědět. Není to fuk?“
„Poslouchám.“
Na to, jak výmluvně se uměl vymlouvat, najednou nemohl Yoon najít slova. „Je… je tu určitá část toho snu, která… mě hrozně děsí, a zároveň nepochopitelně uklidňuje. Což je strašně morbidní a nechápu to, ale… je to tak. Nechtěl jsem ti o ní říkat, protože… bys mě měl za magora. Zvlášť, když teď víš, co při ní cítím. Sakra…“
„Zlato, mluvíš s člověkem, co si prakticky tyká s každým psychiatrem v Soulu,“ připomněl mu Hongbin suše. „Já jsem ten poslední, kdo tě může soudit.“
„Beru tě za slovo,“ zamumlal Seungyoon. A pak ze sebe o překot vychrlil: „Umírám. Ležím ve vaně. Mám podřezané žíly.“
To Hongbina zaskočilo. Lhal by, kdyby tvrdil, že ne. Užuž se nadechoval, aby nějak
(Jak?)
zareagoval, když tu se ozvalo neurotické zaklepání. Do pokoje nahlédla jeho matka. Před ní přítelovy – ačkoli ne tak úplně – sebevražedné vzpomínky probírat nemínil.
„Budu muset končit,“ oznámil Yoonovi, který zklamaně vypustil dech, který dobrou půlminutu tajil. „Díky za námět k přemýšlení… Moudrý z toho nejsem, ale jistě vím jedno. Význam, ať už jakýkoli, tahle část rozhodně má.“
„Fakt?“
„Určitě. A až vykoumám jaký, budeš ten první, kdo se to dozví.“
Rozloučili se. Hongbin zavěsil, odložil mobil a pohlédl na matku.
„Děje se něco?“ Svraštil čelo. „Do školy dneska nejdu, pamatuješ? Ani zítra, jestli jde o tohle.“
Paní Leeová zavrtěla hlavou a usedla vedle syna na postel. Byla viditelně celá nesvá, ale snažila se předstírat opak. „To byl Yoon?“
„Jo. Ale vyzvídat, s kým deset minut v kuse telefonuju, jsi asi nepřišla. Tak co je?“
Hongbinova jízlivá přímočarost jí vzala všechen vítr z plachet. Nejistě si odkašlala: „Ten tvůj přestup…“
„Souhlasili jste s ním.“
„Já vím, jen… je všechno v pořádku, viď?“
„Jak to myslíš?“ zamračil se Hongbin.
Matka rozhodila rukama. Na jeho vkus až příliš teatrálně.
„Nerozumím tobě, nerozumím věcem okolo tebe, nerozumím světu, ve kterém žiješ! A je to rok od roku horší.“
„Tak to mě velice mrzí, no za těch sedmnáct let už sis mohla zvyknout, ne?“
Očekával ofenzivní výpad, avšak matčin výraz se z dotčeného proměnil v nešťastně kajícný.
„Takhle to vyznít nemělo, promiň,“ zamumlala. „Nic ti nevyčítám, já… chci tu pro tebe být a chci ti být nápomocná. V čemkoli bude třeba. Tak to bylo, a vždycky to tak bude.“ Usmála se. Hořce. „Jenže oba víme, že na to nemám. Že selhávám na celé čáře.“
„Neselháváš,“ namítl Hongbin. A myslel to upřímně. Jasně, občas se chovala jako slon v porcelánu, byla umíněná a o svojí pravdě byla s to hádat se do krve. Avšak jedinkrát v životě neměl Hongbin pocit, že by ho snad rodiče zanedbávali nebo dostatečně nemilovali. A že se nesnaží porozumět magii a záležitostem kolem ní, to jim nikdy nezazlíval. Oni mágové nejsou. Je jen přirozené, že necítí potřebu se v jejím fungování orientovat.
„Jsem ráda, že to říkáš,“ hlesla matka tiše. „Ale zasluhuješ mnohem víc.“
„Mně to takhle stačí. Doopravdy.“
Povděčně stiskla jeho ruku ve své a Hongbin její stisk automaticky opětoval. Chvíli trvalo, než znovu promluvila:
„Mám z toho přestupu zvláštní pocit, víš?“
„Jak zvláštní?“
„Sama nevím.“ Matka se zamyslela. „Něco mi na něm nesedí… ale ne v úplně špatném slova smyslu… Žvaním blbosti, co?“
„Ženskou intuici si netroufám znevažovat,“ opáčil Hongbin s přehnaně vážným výrazem.
Matka do něj pobaveně dloubla loktem. „Nepletu se, viď? Nestojí za tím… nic nekalého?“
„Neboj, do ničeho jsem se nenamočil.“ Doufám.
„Prý je to dobrá škola.“
„Hm, říká se to.“
„Slib mi, že kdyby se dělo cokoli, s čím by sis nevěděl rady, povíš mi to. I kdyby to byl problém nad moje chápání… že se s ním nebudeš trápit sám.“
„Slibuju,“ kývl Hongbin.
Oba věděli, že je to lež.
•••
Erikovu absenci u snídaně přešla drtivá většina studentstva takřka bez povšimnutí. Když se ale vévoda neukázal ani u oběda, rázem zbystřil i ten poslední nevšímavý ignorant. Nejasné spekulace se rozhodl rozčísnout Aron, který doslova skočil na záda Min Hovi, který se ani nesnažil předstírat, že s ním ale vůbec nechce mluvit.
„Kde je Eric?! Je v pořádku?“
„Au! Jo, je!“ zachraptěl hrabě. „Můžeš ze mě slézt? Dusíš mě.“
„Nevěřím ti ani slovo.“
„Extrémně mě vzrušuje, když si hraješ na můj batoh. Lepší?“
„Vole,“ ucedil Aron a důstojně seskočil z démonových zad. „Co je s Erikem?“
„Nic s ním není,“ zopakoval Min Ho s povzdychem. „Měl trochu náročnější noc, toť vše. Přijde se najíst později. Nestojí teď moc o to vidět se… s kýmkoli. Kromě tebe, samozřejmě!“ vyhrkl spěšně, když si všiml Aronova výrazu. „Ty jsi určitě výjimka! Jestli za ním chceš zajít –“
„Nebudu ho rušit,“ potřásl daemon hlavou. „Pokud chce být sám…“ Přimhouřil oči. Nedůvěřivě si Min Ha prohlédl. „Říkáš, že to byl zlý sen, ano?“
„Přesně tak.“
„A není v tom nic dalšího?“
„Není, nemusíš mít starosti.“ Samotného jej udivilo, jak špatně mu to prohlášení šlo přes pusu. Ale vždyť nelhal! Skutečně nešlo o víc než o Erikovy pocuchané nervy!
Nemohlo jít o víc…!
Min Ho se prohnal hlavní budovou, schody v západním křídle bral po dvou. Před dotěrnými úvahami vlastního mozku se však utíká jen těžko… Zaklepal na dveře Munovic apartmánu. Uvnitř, jak se zdálo, bylo nezvykle živo.
Otevřel mu Eric. Rozzuřený a pěkně v ráži. Nepozval zaraženého hraběte dál, prostě nechal dveře otevřené a odrázoval zpátky do obýváku, odkud na něj vztekle ječel Andy. Hyesung postával u okna a tvářil se, jako by mu uletěly včely. Prostě chaos, z jakého by měl Minwoo druhé Vánoce.
Min Ho se vplížil do místnosti, snažně předstíraje, že je vlastně úplně neviditelný. Ne, že by jeho přítomnost bralo hádající se duo vůbec na vědomí.
Přesvědčení o Kangtově zmrtvýchvstání vévodu, jak vidno, stále neopustilo. Spíš naopak. A Andy to nesl hůř, než by se u něj býval kdokoli nadál.
V jednu chvíli se Hyesung probral ze své depresivní letargie a pokusil se ty dva uklidnit. Bez úspěchu. Eric po něm vztekle vystartoval, naprosto frustrovaný, že mu nikdo nevěří, a odvrácení vévodovy pozornosti využil Andy, který z kapsy vytasil nůžky, chňapl Erika za vlasy a jeden černý pramen mu ušmikl.
Min Ho a Hyesung hleděli na ten zákrok jako opaření. Byla to scéna jak ze špatné grotesky.
„Hej!“ štěkl Eric za prchajícím Andym. „Já nepotřebuju lapač snů!“
„To si povíme, až s vámi bude normální řeč!“ odsekla siréna a práskla za sebou dveřmi.
Vteřinu to vypadalo, že Eric vyrazí za ní. Pak si to ale rozmyslel. Zaskřípal zuby a sekl očima po přihlížející dvojici. „Ty!“ namířil prstem na Min Ha. „Pojď!“
Mladšího ani nenapadlo odporovat. Hyesunga nechal stát v obýváku jako kůl v plotě a poslušně odklusal za Erikem do ložnice.
„Co… to děláte?“ zeptal se zmateně.
Eric vytáhl hlavu ze skříně, odkud halabala cpal do tašky oblečení. „Stěhuju se.“
„Stěhujete…?“
„Do pracovny.“
„Oh.“ Min Ho povytáhl obočí. „Protože…?“
„Nemám chuť poslouchat, že mi šplouchá na maják.“
„To Hyesung řekl?“
„Nemusel. Straní Andymu. A ten to řekl velice jasně,“ zabručel Eric, zapnul napěchovanou tašku a hodil ji na postel. „Cos vlastně potřeboval?“
„Hm?“
„Kvůli něčemu jsi za mnou přišel, ne?“
„Ah, no jo,“ rozvzpomněl se Min Ho, přihlížeje, jak Eric umně skládá přikrývku. „Potřebuju radu.“
„Ohledně čeho?“
„Ve středu nám sem nastoupí Hongbin.“
„A?“
„A já zvažuju, jestli to rozhlásit předem.“
„Asi by to bylo fajn,“ opáčil Eric. „Někdo ze studentů se ho v prvních dnech beztak musí ujmout… Měli by s tím počítat.“ Přehodil si tašku přes rameno, do náruče vzal polštář a peřinu a vykročil ke dveřím. Min Ho jej strategicky předběhl, aby mu mohl otevřít.
K údivu jich obou byl apartmán prázdný. Erikův demonstrativní odchod tak – paradoxně – pozbyl veškeré dosavadní demonstrativnosti.
Ne, že by Erika absence svědků příliš trápila.
„Zvažuju, že tím pověřím vaše dítě,“ navázal na přetrhnutou nit tématu Min Ho, když kráčeli chodbou ke schodišti.
„Starostí o Hongbina? To vůbec není špatný nápad,“ pochválil ho vévoda.
„Vážně? Čekal jsem, že mě s tím pošlete do háje…“
„Proč bych to dělal? Aron je pro ten úkol jako stvořený. Je spolehlivý, nekonfliktní, budí dobrý dojem…“
„A hlavně není fanynka.“
Eric se rozesmál. „Tak o to jde?“
„Samozřejmě! Víte, jak napřeshubu budou Zhoumi a Kibum?!“
„Rozhlas tu novinu. Hned.“
„Nebude to akorát horší?“ svraštil Min Ho čelo.
„Pro tebe? Možná. Pro Hongbina? Rozhodně ne. Když budou s jeho příchodem obeznámeni, neztropí mu takovou scénu.“
„Myslíte?“
„Vím,“ ubezpečil ho Eric. Nechal projít studenta prvního ročníku, který mířil na ošetřovnu (výraz, jaký nasadil, když si všiml lůžkovin v Erikových rukách, byl k nezaplacení), načež spolu s Min Hem spěšně přerázovali nádvořím k východnímu křídlu. V půli cesty se k nim suverénně připojila Nayla. Neřekla ani mňau, zato předla s razancí motorové sekačky.
„Nazdar krasavice,“ zazubil se Min Ho a pohladil vrnící kočku po hřbetě. „Jdeš mu pomoct zabydlet se v pracovně?“
„Budu rád,“ ujistil ji Eric.
Nayla démona prošpikovala pohledem svých rentgenově modrých očí. Vzápětí se mu velmi jednoznačně otřela o nohy, mrskla ocasem a zamířila si to k točitému schodišti vedoucímu do východní věže.
„To beru jako ano,“ konstatoval vévoda.
•••
Pocit triumfu byl opojný, trval však až směšně krátce.
Nerozuměl tomu. Bylo správné, že se ho Eric bál. Mělo to tak být… Kdykoli se ale Kangta v myšlenkách vrátil k tomu syrovému momentu odhalení a vybavil si hrůzu v démonově tváři, spíš než zadostiučinění cítil frustraci.
Měl by se ho bát, vždyť přece chce, aby se ho bál…!
Ale nelíbí se mu, když se ho bojí tolik.
V tomto silně ambivalentním rozpoložení, zmatený sám sebou, se převaloval dobré tři hodiny. Usnout se mu povedlo až dlouho po půlnoci.
Probudil se přesně v devět; rozlámaný a absolutně neodpočatý. Náladu mu naštěstí spravila snídaně v podobě croissantu a hrnku teplého kakaa. Zbytek dopoledne pak strávil v kuchyni. Pomáhal Amber s vařením.
V půl jedné se stavil Jaehyung, prý v rámci čehosi pracovního. Odebrali se s Amber do ateliéru a Kangta, protože stejně neměl co jiného na práci, se dal do mytí nádobí od oběda.
Těšilo ho, že navzdory prvotnímu skepticismu bral Jae jeho přítomnost v Ambeřině bytě jako něco naprosto normálního.
Po Jaeho odchodu si uvařili kávu, a Amber navrhla pustit se společně do studia těch pár knih, které se jí v knihovně k tématu „nemrtví“ povedlo sehnat.
Bylo to zajímavé čtení. Naoko. Všechny čtyři publikace, ač vydané v rozmezí několika set let, pojednávaly totiž o jednom a tom samém. Žádná se ani jedinou větou neodchýlila od zaběhnuté formule. Přivádění mrtvých zpátky k životu asi nebylo právě populární téma k bádání.
„To pojetí je tak nechutně konzervativní, až bych z toho brečela,“ sykla Amber.
Kangta nemohl než souhlasit. Nepamatoval se, že by kdy viděl vágnější zdroj informací.
„Takže co víme: umřel jste.“
„Prokazatelně,“ přisvědčil Kangta.
„A někdo vás po šedesáti letech oživil.“
„Prokazatelně.“
„Ale nemohl to být démon mrtvých. Ten ohnivé mágy vrátit k životu nedokáže. Natož pak daemony.“
Kangta přikývl. Nahlas se o tom nezmínil, avšak podvědomě soudil, že nemrtvé, kteří jsou do života navráceni správně, netrápí ohavná pošpiněnost vlastní duše.
„Někdo si zahrával s tou nejtemnější odnoží staré magie,“ zamumlala Amber znepokojeně. „Ale proč? Proč by se kdokoli do něčeho takového pouštěl?“
Kangtu na moment okouzlila bláznivá představa Erika, který po šedesáti letech soužení nazná, že šťastný může být jedině s daemonem jeho lidskosti, a když mu démon mrtvých toto přání nedokáže plnit, přivede jej zpátky meziz živé sám pomocí černé magie… Pak si ale vzpomněl na to šeredné místo, kde procitnul, na řemeny, které jej poutaly ve starému nemocničnímu lehátku… a hlavně na Erikův výraz včera v noci.
Ne, tak by rozhodně nereagoval někdo, kdo by byť i jen teoreticky uvažoval o jeho zmrtvýchvstání.
Kangta potřásl hlavou. „Nemám nejmenší tušení.“
Hyesung poplašeně vyskočil na nohy, jeho hlava však nebyla s to zpracovat tu zcela evidentní informaci: jeho manžel ve vedlejší místnosti ječí, jako by ho na nože brali. Syrově a bez příkras.
Křičí strachy.
Jenomže… to nedávalo smysl. Jakmile šlo o něj, o jeho vnitřní démony, trpěl Eric nejtišeji, jak jen dovedl. Nikdy svou paniku a psychickou bolest nedával otevřeně najevo. Proč? To Hyesung dost dobře nechápal, a po důvodech se nepídil. Prostě to tak bylo. Tečka. Co se tedy změnilo? A proč právě teď…?
Strachy. Křičí strachy.
Vrávoravě odklopýtal ke dveřím ložnice, sáhl po klice. Její kovový povrch mu na první pokus vyklouzl z ruky a on si užasle uvědomil, že se sám třese jako osika.
Vpadl do ložnice a ostražitě se rozhlédl po jejích prostorách. Avšak kromě Erika, krčícího se v rohu na podlaze, nevykazoval pokoj známky čehokoli podezřelého. Hyesung neměl ponětí, že dveře na balkon, nyní dokořán otevřené, jeho muž před ulehnutím do postele rozhodně zavíral.
Takřka bojácně vyslovil Erikovo jméno. Automatické pokračování „jsi v pořádku?“ prozíravě polkl. Byl by to idiotský dotaz. Eric vůbec nebyl v pořádku, očividně: choulil se jako vystrašené dítě, dlaněmi si zoufale zakrýval tvář; jeho dosavadní hysterický vřískot se proměnil v neméně znepokojivý usedavý vzlykot. Byl, jak by řekl klasik, absolutně v prdeli. Hyesunga mimoděk napadlo, že za těch dvě stě padesát let, co Erika zná, ho v takovém stavu ještě neviděl.
Vykročil k němu, chtěl ho utěšit – nějak, jakkoli – ale myšlenka, jež pokradmu zaútočila na jeho zjitřené vědomí, ho v pohybu zarazila. Že o tomhle Erikovi vlastně nic neví, nemá tušení, jak s ním zacházet… a že dost možná stačí jen záchvěv, aby se Erikova nalomená psýcha rozpadla na kousíčky, které už nikdy nikdo neseskládá dohromady.
Z té představy se Hyesungovi udělalo zle.
S pohledem upřeným na tu cizí hromádku neštěstí na podlaze couval a couval, dokud nebyl v bezpečí venku z ložnice. Úlevu však nepocítil ani minimální.
Jakž takž zklidnil vlastní dech a vypudil z mysli většinu mlhavých, iracionálních děsů. Už věděl, co musí udělat. K nelibosti vlastní hrdosti, ale nebylo zbytí.
Vyběhl z apartmánu, prořítil se chodbou a zabušil na Andyho dveře.
•••
O deset minut později seděl Hyesung znovu ve vlastním obýváku, po očku sledoval dveře ložnice a nervózně srkal víno, které mu zbylo ve sklenici. Na klidu mu nepřidával Min Ho, který za jeho zády neuroticky přecházel od okna ke zdi a zase zpátky. Už třikrát mu Hyesung nabídl protější prázdné křeslo, hrabě však jeho výzvy okázale ignoroval.
„Je tam ticho,“ podotkl Hyesung znenadání. Slyšel, jak se Min Ho za ním zastavil, zjevně nechápaje o čem je řeč, a proto bradou názorně pokynul k ložnici. „Eric. Už nevzlyká. To je dobré znamení… Snad.“
„Bylo to tak špatné?“ opáčil Min Ho nepřirozeně apatickým tónem.
Hyesung potlačil nutkání otočit se, aby viděl, jak se mladší tváří. „Horší,“ hlesl a naráz vyzunkl zbytek vína. Pod vlivem jeho trpké chuti podvědomě zkřivil tvář. „V takovém stavu jsem ho ještě nikdy neviděl.“
„Předcházelo tomu něco?“
„Předcházelo…?“
„Jestli se nestalo něco nezvyklého.“
Hyesung svraštil čelo. „O ničem nevím.“
„Nic ho nerozrušilo?“
„Ne.“
„Opravdu?“ Chladná nedůvěra v Min Hově hlase Hyesunga vytočila doběla. Vztekle se k hraběti obrátil čelem:
„Narážíš snad na něco?!“
Min Ho se opovržlivě uchechtl. „Byl bych idiot, kdybych nenarážel, nemyslíš?“
„To není fér,“ sykl Hyesung ukřivděně. „Já se snažím. Už roky se snažím…!“
„Ujely ti nervy?“
„Neublížil jsem mu, jasný?!“ vyštěkl Hyesung hněvivě. „Však… kdy bych to asi stihnul?! Většinu dne strávil Eric v pracovně! Viděli jsme se jen ráno, pak na obědě a na večeři a… sem se vrátil až kolem deváté. Napustil si vanu, v té strávil skoro hodinu a pak si šel rovnou lehnout! Jestli jsme spolu dneska prohodili pět vět, je to moc…“
„A to je normální?“ podivil se Min Ho.
„Občas prostě rádi mlčíme, ano.“
„A jak vypadal? Když se vrátil?“
„Dobře. Byl naprosto v pohodě! Neviděl jsem na něm ani náznak čehokoli –“ Hyesung polkl zaštkání, jež mu bez varování sevřelo hrdlo. Pak se zhluboka nadechl. „Zpanikařil jsem. V tu chvíli… nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se o něj. A chtěl jsem mu pomoct, ale… nešlo to. Jako bych kompletně zamrznul. To jediné, na co jsem se zmohl…“ Otřásl se. „Chápeš vůbec, jak moc to bylo ponižující?“
„Požádat o pomoc Andyho? Jo, to si umím představit,“ kontroval mladší uštěpačně.
Hyesung se na něj zamračil, než ale stačil něco nehezkého odseknout, dveře ložnice se otevřely. Vyšel z nich zachmuřený Andy.
Když viděl, s jakým očekáváním na něj oba démoni hledí, mrzutě odfrkl a svalil se do prázdného křesla. „Vyhodil mě,“ objasnil jim stroze.
Stravitelnější by pro Min Ha i Hyesunga patrně bylo, kdyby jim oznámil, že si Eric na čelo přilepil duhový roh a odešel žít do lesa. Nahý.
„A-ale proč?“ hlesl Hyesung nevěřícně.
Andy si mnohoznačně povzdychl, přičemž jeho pohled zakotvil na prázdné sklence na stole. „Máš ještě víno?“
Hyesung vteřinu dvě vypadal, že nerozumí smyslu otázky, pak se ale vzpamatoval a přikývl. „Jo, jasně… hned jsem zpátky.“ A odběhl do kuchyně.
Dvojice v obýváku mlčky a relativně klidně vyčkala na jeho návrat. Relativně, protože Min Ho měl co dělat, aby samým rozčilením nevybouchl jako papiňák.
„Takže.“ Andy zlehka zakroužil sklenicí a požitkářsky se napil vína. „Eric měl noční můru.“
„Klasika.“
„O Kangtovi.“
„Klasika.“
„Vsugeroval si, že to byl Kangta z masa a kostí.“
Min Ho si vyměnil krátký, o to ale znepokojenější pohled s Hyesungem. „Oukej… to se z normálu rozhodně vymyká,“ uznal neochotně.
Andy vážně přitakal. „Nu, a protože jsem ho v jeho hororovém bludu odmítl podpořit, urazil se a vyhodil mě. Toť vše.“
„Jenže,“ namítl Hyesung, „Min Ho má pravdu. S nočními můrami o Kangtovi se Eric vypořádává neustále. A prakticky to na něm není znát. Tak proč najednou reagoval takhle?“
Druhá siréna přimhouřila oči. „Co tím naznačuješ?“ sykla nevraživě.
„Nic. Jen říkám, že je to divný.“
„Reagoval přehnaně, protože je toho na něj poslední dobou moc. Neustálé pečování o Arona, Minwooova a Dongwanova zrada, přijetí Junsua, pak ten cirkus kolem Junghyuka,“ vypočítával Andy na prstech. „Eric je permanentně ve stresu! A na náladě mu určitě nepřidalo, když si někdo nejmenovaný usmyslel, že Kangta musí být Zhoumiho harmonický partner, a konfrontoval ho s tím!“
„Takže je to Yesungova chyba?“ žasl nad jeho vývody Min Ho.
„Ano!“
„A řekneš mu to do očí?“
„Ne! A opovaž se mě prásknout!“
Hrabě protočil oči. Naznal, že s touhle elitou národa tu nebude ztrácet mládí, a aby tomu dodal na patřičné teatrálnosti, obešel obě obsazená křesla tím největším možným obloukem.
„Kam jdeš?“ vyhrkl Hyesung. Andy jen tázavě povytáhl obočí.
„Nechat se vyhodit,“ ušklíbl se Min Ho. Zaklepal, a nečekaje na vyzvání, vstoupil do ložnice.
Pokoj se topil ve tmě a tichu. Při pohledu na dokořán otevřené francouzské okno Min Ha přepadlo jakési tušení, vybledlo však dřív, než si je stačil reálně uvědomit.
Eric ležel v posteli, otočený zády k němu. Chladný měsíční svit měkce opisoval nezřetelné kontury jeho těla zachumlaného pod přikrývkou. Min Ho přistoupil k lůžku, posadil se na jeho kraj a pohladil Erika po rameni.
„Jestli mě jdeš konejšit, že to byl jenom zlý sen,“ zavrčel vévoda, „pakuj se rovnou, díky.“
Avšak Min Ho jeho doporučení zdvořile přeslechl. Skopl pantofle, natáhl se na matraci vedle Erika a s povzdychem se přitulil k jeho zádům.
„Kangta je mrtvý,“ připomněl mu nekompromisně. „Viděl jste to na vlastní oči. Nebo snad ne?“
„Myslíš v márnici? Když mi ho milostivě vytáhli z mrazáku?“ uchechtl se Eric skřípavě. „Ano, to byl kompletně a nadobro mrtvý. A já nevím, jak je to možné, ale přísahám ti, že ani ne před půl hodinou ležel přesně na tom samém místě, kde teď ležíš ty. A byl skutečný. Žádný duch a už vůbec ne noční můra.
Nevím jak, Min Ho, ale vrátil se.“
Démon mrtvých pár vteřin zpracovával Erikova slova. Ač mu intuice velela okamžitě z postele vstát, nezměnil pozici ani o píď. Eric se plete. A jestli on dá najevo, že jím cokoli z toho, co mu právě pověděl, otřáslo, akorát tím jeho blud přiživí.
„Mrtví se z hrobu jen tak nevracejí,“ pokusil se oponovat. Vyznělo to však chaběji, než zamýšlel.
„Tak mu v tom návratu někdo pomohl.“
„Proč by to kdo dělal?“
„Aby se setkal s nejkrásnější bytostí v historii lidstva třeba…?“
„Lee Hongbin žije. Netřeba volat zpátky šedesát let mrtvou nádheru.“
Eric se rozesmál, upřímně a nenuceně. Ten výsledek Min Ha povzbudil.
„Chápu, že vás to vyděsilo,“ zamumlal. „Sny občas –“
Radoval se ale předčasně.
„Nebyl to sen, Min Ho. Kolikrát to mám opakovat?“
„Kangta je mrtvý, Eriku,“ odsekl hrabě podrážděně.
„Já vím.“
„Výborně! Takže se shodneme, že to, co tvrdíte, nedává smysl.“
„On tu byl.“
„Nemohl tu být, Eriku!“
„Splnilo se ti někdy nesplnitelné přání?“
Min Ho se opřel o loket, udiveně zíraje na týl Erikovy hlavy. „O čem to proboha mluvíte?“
„Přání. Teoretizuju, jakou může mít sílu.“
„Přání že by…?“ Min Ho se zamračil. „Pitomost. A kdo by si vůbec přál, aby Kangta vstal z mrtvých?“
„Já.“
„Vy?“
„Každý den,“ přisvědčil Eric klidně. „Bude to už… šestapadesát let.“
Min Hovi poklesla brada. Pár chvil nebyl s to najít řeč.
„A-ale vždyť…“ Potřásl hlavou. „Bojíte se ho!“
„Bojím. Z představy, že by se nějakým zázrakem vrátil a pomstil se mi, trnu hrůzou. Zároveň se mu ale hrozně moc chci omluvit… a vynahradit mu všechno, co by vynahradit šlo… kdyby o to stál.“ Eric s hlubokým povzdechem svěsil ramena. „Bylo mu třiatřicet. Jen třiatřicet. Věk, který si já užívám už půl tisíciletí, proboha…!“
„Srovnáváte nesrovnatelné. Kangta nebyl démon. I kdyby vás s Junghyukem nikdy nepotkali, dožil by se maximálně dvě stě padesáti, jelikož to by byla Junghyukova maximální životnost, a jak víme, daemon svého Vyvoleného zpravidla dlouho nepřežívá. Čest výjimkám. Nebo… spíš ani ne…“
Vévoda se k argumentujícímu Min Hovi ohromeně otočil. V tu chvíli dočista zapomněl být uražený.
„Posedl tě Yesung?!“
„Náhodou,“ ohradil se Min Ho, „i ze mě občas vypadne něco chytrýho!“
„Jo, ale určitě ne tohle.“
„Ale mám pravdu!“
„Máš,“ uznal Eric, „to ovšem nic nemění na faktu, že umřít ve třiatřiceti je zatraceně smutné.“
„Připouštím, ano…“
„A když pět z těch třiatřiceti let strávíš zavřený v blázinci…“
„No hotová tragédie!“
„Nech si ten sarkasmus,“ zpražil ho Eric. Nestačil ale to napomenutí málem ani doříct, a Min Ho už mu vyrazil dech prohlášením z úplně jiného soudku.
„Vy ho máte rád, co?“
Eric cítil, jak mu horkost stoupá do tváří. Děkoval všudypřítomné tmě, že to Min Ho nemůže vidět. „Jak tě taková blbost vůbec napadla? Vždyť… ani ho pořádně neznám!“
„Drahý můj, Hyesunga jste viděl dvakrát v životě, a nastěhoval jste si ho k sobě,“ ušklíbl se Min Ho. „V těchhle osudových zaláskováních se na první pohled jste docela machr.“
„No dobře,“ odkašlal si vévoda rozpačitě, „přiznávám, že setkat se s ním tehdy za příznivějších okolností…“
„Mělo by Podsvětí překrásnou vévodkyni Munovou.“
„ …“
„Co? Kangta by byl vizuálně rozhodně reprezentativnější vévodkyně než Hyesung. Rád bych řekl, že i reprezentativnější než vaše matka, ale… tolik odvahy fakt nemám.“
„Nepamatuju se, že bych řekl cokoli, co by v tobě mohlo vzbudit dojem, že jsem si Kangtu plánoval vzít,“ svraštil Eric čelo.
„Nemusel jste. Váš tón mluvil za vás.“
„Můj tón kecal. O svatbě jsem nepřemýšlel.“
„Rajcuje vás narušenej daemon vaší lidskosti, co vás chtěl odkrouhnout,“ shrnul mu Min Ho suše situaci. „Nejsem expert, ale soudím, že falešné nařčení z myšlenek na svatbu s ním je váš nejmenší problém.“
Eric založil ruku za hlavou a s povzdychem se zahleděl do stropu. „Je to tak zlý?“
„Spíš hodně divný. Ale chápu. Kangta byl fakt kus.“
„Byl mnohem víc…“
„Hm, další důvod proč si přát, aby sen nebyl jen –“
„Nebyl to sen!“ vyštěkl Eric zlostně.
„Nezlobte se, ale podle mě je to jasné,“ mlaskl Min Ho otráveně. „Jste nešťastně zamilovaný do mrtvého Kangty, o kterém jste si ještě donedávna myslel, že vás nenáviděl. Pak ale pár zasvěcenců začne tvrdit, že tak to vůbec nebylo, že on vás taky miloval. Co si z toho vezmete? Budete fantazírovat, jaké by to bylo, kdybyste se mu ze svých citů vyznal, kdybyste spolu utekli na druhý konec světa, pořídili si domek a kupu štěňat a ve svém malém kousku ráje byste si spokojeně hospodařili… A budete si to přát tak moc –“
„Kangta nebyl zamilovaný do mě.“
„Ne? Sestřička od svatého Jana by nesouhlasila.“
„Jsem to jediné, co mu zbylo po Junghyukovi,“ trval vévoda na svém. „Tohle,“ názorně gestem ruky obsáhl svůj obličej, načež znechuceně potřásl hlavou. „Celé je to odporný paradox.“
„To by asi dávalo smysl,“ uznal Min Ho. „Ale Miryo byste stejně nepřesvědčil. Stejně jako moji lidskost, co pracuje jako tiskový mluvčí té vaší, když už jsme u toho. Přece o tom s vámi mluvil, ne?“
„Přijde mi to dost šílené.“
„Mně taky. Na druhou stranu, Junghyuk je ten poslední, kdo by vás z legrace pároval s Kangtou.“
„Tak jako tak,“ nenechal se Eric zviklat, „dnes v noci jsem si nic nepředstavoval. Kangta. Tu. Byl. A byl naprosto reálný.“
Min Ho zauvažoval, jestli by nebylo jednodušší dohadovat se s umanutým děckem, které nerozumí ani zbla korejsky. „A co po vás chtěl? Určitě sem nepřišel jen proto, aby se podíval, jak jste krásnej.“
„Nic chtít nemohl. Jakmile jsem ho uviděl, začal jsem vřískat jako smyslů zbavenej.“
„To jste na něj určitě udělal dojem.“
„Jo, taky myslím,“ povzdechl si Eric. „Jistě tedy uznáš, že minimálně pro mé ego by bylo rozhodně příjemnější, kdyby šlo jen o sen.“
„Vy jste tvrdohlavej jak mezek!“ zaúpěl Min Ho. „Fajn! Pokud bychom čistě hypoteticky připustili, že Kangta – nějak – vstal z mrtvých… podle vás k vám necítil nic hezkého. Proč by se za vámi teda vracel?“
„Aby se mi pomstil.“
„A nebyl byste v tom případě už mrtvý? Však by mu stačilo ohnat se svojí posvátnou daemonskou zbraní –“
„Katanou.“
„No dokonce! Takže jsem vás tu měl najít rozpůleného minimálně na dva kusy! Ale vy vyhlížíte dokonale vcelku. A naživu.“
„Zabít mě rychle by od něj bylo příliš milosrdné, nemyslíš?“
Min Ho rezignoval. Pro dnešek. „Promluvíme si o tom zítra,“ zabručel a zvedl se z postele.
„Jestli čekáš, že ti povím cokoli jiného –“
„Pšt.“ Hrabě se sklonil a políbil Erika na čelo. „Spěte. Nebo mám Hyesungovi říct o nějaké prášky?“
„Ne,“ opáčil Eric po krátkém zaváhání. „Radši ne. Bývám po nich nepoužitelnej tři dny v kuse.“
Min Ho kývl na znamení, že jeho přání bere v potaz, a obrátil se ke dveřím. „Dobrou noc,“ popřál mu.
„Dobrou,“ hlesl vévoda nezřetelně. Moment nato se prudce nadechl. „Min Ho?“
Dětská bázlivost v Erikově hlase zarazila odcházejícího démona mrtvých vprostřed pohybu. Ohlédl se, vnímaje jak mu po celém těle naskakuje husí kůže.
„Ano?“
Eric kývl k balkonu. „Mohl bys, prosím, zavřít to okno?“
•••
Hongbin měl náladu pod psa.
Zdálo se mu o Sanze. Tak jako už tolikrát předtím. A tak jako už tolikrát předtím se kvůli tomu pohádal s Myung Sooem. Rozčilovalo ho, že Myung Soo nechce pochopit, jak důležité pro něj je Sangu poznat. Byla to… takřka klíčová nutnost. Jejíž absence Hongbina zraňovala. Nijak výrazně, ale zraňovala. Jeho duše bažila po sblížení s tou jedinou bytostí, která byla Myung Sooovi zaživa blízká. Věděl toho o ní málo, ale tímhle si byl jistý: čím byla Sanga pro Myung Sooa, tím je pro něj Yoon.
Jenže Myung Soo se o Sanze odmítal bavit. Co se Hongbin pamatoval, neexistovalo mezi nimi tabuizovanější téma. Proč? To neměl nejmenší tušení. A neskutečně ho to štvalo.
Jedno pozitivum však celá ta protivná ranní scéna přece jen přinesla. Zatímco si vztekle čistil zuby a mračil se sám na sebe do zrcadla, najednou si Hongbin vybavil, odkud zná tvář toho ducha, který ho už pár dní z odstupu sledoval.
Pravdivost svých domněnek si svědomitě ověřil na internetu, a to, co vypátral, ho upřímně zaskočilo. Rozhodl se zavolat Seungyoonovi.
Vzal to po druhém zazvonění. Mířil zrovna do školy. A velkoryse Hongbina ujistil, že ho ale vůbec neruší.
„Tak co se děje? Umřel někdo?“
„Od včerejška? Určitě,“ ušklíbl se Hongbin. „Proto ale nevolám. Chci se ti pochlubit. Odhalil jsem identitu svého mrtvého stalkera.“
„Jo?“ nadchl se Yoon. „A kdo to je?“
„Vypadá jako Eric Mun.“
Druhá strana linky se na moment odmlčela. „Eric Mun umřel?“
„Ne.“
„A asi ani není z dvojčat, co?“
„Ne.“
„Pak je to jasné,“ zabručel Yoon. „Netušil jsem, že měl Eric Mun lidskost.“
„Já taky ne. Démonský internet je toho ale plný. Zjevně to prasklo docela nedávno.“
„Hmm…“
„Zabil ji.“
„To je celkem běžná démonská praxe, ne?“
„Jo, jenže Eric Mun je asi nejvýraznější démonský lidumil.“ Hongbin se rozmrzele poškrábal na krku. „Média si na tom skandálu pěkně smlsla.“
„To si umím představit. Padlo nějaké oficiální prohlášení?“
„Ne. A podle toho to taky vypadá. Všechny články jsou plné divokých fám a nepodložených spekulací. Je pokrytec a konečně se vybarvil a bůhvíkolik lidí už zabil… znáš to.“
„No, jestli svoje vražedné antipatie vůči lidem dokázal skrývat půl tisíciletí, aniž by ho za celou dobu kdokoli z čehokoli podezíral… je fakt machr.“
„Nereálný, co?“
„No to bych řekl!“ odfrkl Yoon.
„Můj démon ho zná,“ opáčil Hongbin váhavě. „Má ho rád. Vždycky o něm mluvil moc hezky.“
„Na tom něco bude… Čímž ale nevyvracím, že tvýho démona pokládám za podobně věrohodnýho jako naši věčně nalitou sousedku. Jen abys věděl.“
„ Tvá upřímnost mě dojímá, věříš?“ rýpl si do něj Hongbin.
„O tom vůbec nepochybuju,“ kontroval Seungyoon uštěpačně, bylo však slyšet, že se usmívá.
„No, nejlepší asi bude, když se na to zeptám přímo Erika…“
„Přímo?“ zarazilo Yoona.
„Měl by prý přechodně pobývat na Akademii,“ vysvětlil Hongbin.
„Á, no jasně! Kdy že nastupuješ?“
„Ve středu.“
„Boží! Těšíš se?“
„Bojím se,“ zklamal ho Hongbin s povzdychem. Uvědomoval si, jak stupidně to zní. „Ne, že bych měl soulskou střední nějak rád… fakt se mi po ní stýskat nebude, ale… už jsem si tam zvykl. A celkem úspěšně jsem zvládl koexistovat se spolužáky. Neměl jsem kamarády, ale dařilo se mi plout s davem a nevyčnívat. Jenže teď… teď to budu muset celé podstupovat znovu… Víš, jak nesnáším seznamování s novými lidmi.“
„Akademie Černých bratří patří démonovi,“ opáčil Yoon uvážlivě. „Už to je dost unikát…“
„Takže? Nebudu jedinej exot v místnosti?“
„Třeba.“
„Oh, no to by byla životní premiéra!“ zkřivil Hongbin rty v sarkastickém úsměšku.
Druhá strana linky zůstala zticha. Podivně zticha.
„Yoone? Jsi tam?“
„Hm? Co? Ah, jo, jo, jsem tady. Hele… Asi bych ti měl něco říct…“
„Jestli ses zas přidal k bandě populárních prachatejch trotlů, co tě nutí vandalizovat majetek jejich nevlastních rodičů… Ne, podruhý už ti zadek zachraňovat nebudu.“
„Neboj, z toho jsem vyrostl,“ uchechtl se Seungyoon. „Jde… o ten můj divnej sen.“
„Dobře…?“
„Nechce se mi do toho, abys věděl, ale… cítím, že bys tenhle detail měl znát…“
„Zrovna teď?“
„No… jo.“
„Mluvili jsme o škole Choie Min Ha,“ podotkl Hongbin významně. „Kam za dva dny nastupuju. Choi Min Ho ve tvém divném snu sehrává hlavní roli. Souvisí to?“
„Nevím. Možná. Prostě mě teď najednou přepadlo tušení, že ti o tom musím povědět. Není to fuk?“
„Poslouchám.“
Na to, jak výmluvně se uměl vymlouvat, najednou nemohl Yoon najít slova. „Je… je tu určitá část toho snu, která… mě hrozně děsí, a zároveň nepochopitelně uklidňuje. Což je strašně morbidní a nechápu to, ale… je to tak. Nechtěl jsem ti o ní říkat, protože… bys mě měl za magora. Zvlášť, když teď víš, co při ní cítím. Sakra…“
„Zlato, mluvíš s člověkem, co si prakticky tyká s každým psychiatrem v Soulu,“ připomněl mu Hongbin suše. „Já jsem ten poslední, kdo tě může soudit.“
„Beru tě za slovo,“ zamumlal Seungyoon. A pak ze sebe o překot vychrlil: „Umírám. Ležím ve vaně. Mám podřezané žíly.“
To Hongbina zaskočilo. Lhal by, kdyby tvrdil, že ne. Užuž se nadechoval, aby nějak
(Jak?)
zareagoval, když tu se ozvalo neurotické zaklepání. Do pokoje nahlédla jeho matka. Před ní přítelovy – ačkoli ne tak úplně – sebevražedné vzpomínky probírat nemínil.
„Budu muset končit,“ oznámil Yoonovi, který zklamaně vypustil dech, který dobrou půlminutu tajil. „Díky za námět k přemýšlení… Moudrý z toho nejsem, ale jistě vím jedno. Význam, ať už jakýkoli, tahle část rozhodně má.“
„Fakt?“
„Určitě. A až vykoumám jaký, budeš ten první, kdo se to dozví.“
Rozloučili se. Hongbin zavěsil, odložil mobil a pohlédl na matku.
„Děje se něco?“ Svraštil čelo. „Do školy dneska nejdu, pamatuješ? Ani zítra, jestli jde o tohle.“
Paní Leeová zavrtěla hlavou a usedla vedle syna na postel. Byla viditelně celá nesvá, ale snažila se předstírat opak. „To byl Yoon?“
„Jo. Ale vyzvídat, s kým deset minut v kuse telefonuju, jsi asi nepřišla. Tak co je?“
Hongbinova jízlivá přímočarost jí vzala všechen vítr z plachet. Nejistě si odkašlala: „Ten tvůj přestup…“
„Souhlasili jste s ním.“
„Já vím, jen… je všechno v pořádku, viď?“
„Jak to myslíš?“ zamračil se Hongbin.
Matka rozhodila rukama. Na jeho vkus až příliš teatrálně.
„Nerozumím tobě, nerozumím věcem okolo tebe, nerozumím světu, ve kterém žiješ! A je to rok od roku horší.“
„Tak to mě velice mrzí, no za těch sedmnáct let už sis mohla zvyknout, ne?“
Očekával ofenzivní výpad, avšak matčin výraz se z dotčeného proměnil v nešťastně kajícný.
„Takhle to vyznít nemělo, promiň,“ zamumlala. „Nic ti nevyčítám, já… chci tu pro tebe být a chci ti být nápomocná. V čemkoli bude třeba. Tak to bylo, a vždycky to tak bude.“ Usmála se. Hořce. „Jenže oba víme, že na to nemám. Že selhávám na celé čáře.“
„Neselháváš,“ namítl Hongbin. A myslel to upřímně. Jasně, občas se chovala jako slon v porcelánu, byla umíněná a o svojí pravdě byla s to hádat se do krve. Avšak jedinkrát v životě neměl Hongbin pocit, že by ho snad rodiče zanedbávali nebo dostatečně nemilovali. A že se nesnaží porozumět magii a záležitostem kolem ní, to jim nikdy nezazlíval. Oni mágové nejsou. Je jen přirozené, že necítí potřebu se v jejím fungování orientovat.
„Jsem ráda, že to říkáš,“ hlesla matka tiše. „Ale zasluhuješ mnohem víc.“
„Mně to takhle stačí. Doopravdy.“
Povděčně stiskla jeho ruku ve své a Hongbin její stisk automaticky opětoval. Chvíli trvalo, než znovu promluvila:
„Mám z toho přestupu zvláštní pocit, víš?“
„Jak zvláštní?“
„Sama nevím.“ Matka se zamyslela. „Něco mi na něm nesedí… ale ne v úplně špatném slova smyslu… Žvaním blbosti, co?“
„Ženskou intuici si netroufám znevažovat,“ opáčil Hongbin s přehnaně vážným výrazem.
Matka do něj pobaveně dloubla loktem. „Nepletu se, viď? Nestojí za tím… nic nekalého?“
„Neboj, do ničeho jsem se nenamočil.“ Doufám.
„Prý je to dobrá škola.“
„Hm, říká se to.“
„Slib mi, že kdyby se dělo cokoli, s čím by sis nevěděl rady, povíš mi to. I kdyby to byl problém nad moje chápání… že se s ním nebudeš trápit sám.“
„Slibuju,“ kývl Hongbin.
Oba věděli, že je to lež.
•••
Erikovu absenci u snídaně přešla drtivá většina studentstva takřka bez povšimnutí. Když se ale vévoda neukázal ani u oběda, rázem zbystřil i ten poslední nevšímavý ignorant. Nejasné spekulace se rozhodl rozčísnout Aron, který doslova skočil na záda Min Hovi, který se ani nesnažil předstírat, že s ním ale vůbec nechce mluvit.
„Kde je Eric?! Je v pořádku?“
„Au! Jo, je!“ zachraptěl hrabě. „Můžeš ze mě slézt? Dusíš mě.“
„Nevěřím ti ani slovo.“
„Extrémně mě vzrušuje, když si hraješ na můj batoh. Lepší?“
„Vole,“ ucedil Aron a důstojně seskočil z démonových zad. „Co je s Erikem?“
„Nic s ním není,“ zopakoval Min Ho s povzdychem. „Měl trochu náročnější noc, toť vše. Přijde se najíst později. Nestojí teď moc o to vidět se… s kýmkoli. Kromě tebe, samozřejmě!“ vyhrkl spěšně, když si všiml Aronova výrazu. „Ty jsi určitě výjimka! Jestli za ním chceš zajít –“
„Nebudu ho rušit,“ potřásl daemon hlavou. „Pokud chce být sám…“ Přimhouřil oči. Nedůvěřivě si Min Ha prohlédl. „Říkáš, že to byl zlý sen, ano?“
„Přesně tak.“
„A není v tom nic dalšího?“
„Není, nemusíš mít starosti.“ Samotného jej udivilo, jak špatně mu to prohlášení šlo přes pusu. Ale vždyť nelhal! Skutečně nešlo o víc než o Erikovy pocuchané nervy!
Nemohlo jít o víc…!
Min Ho se prohnal hlavní budovou, schody v západním křídle bral po dvou. Před dotěrnými úvahami vlastního mozku se však utíká jen těžko… Zaklepal na dveře Munovic apartmánu. Uvnitř, jak se zdálo, bylo nezvykle živo.
Otevřel mu Eric. Rozzuřený a pěkně v ráži. Nepozval zaraženého hraběte dál, prostě nechal dveře otevřené a odrázoval zpátky do obýváku, odkud na něj vztekle ječel Andy. Hyesung postával u okna a tvářil se, jako by mu uletěly včely. Prostě chaos, z jakého by měl Minwoo druhé Vánoce.
Min Ho se vplížil do místnosti, snažně předstíraje, že je vlastně úplně neviditelný. Ne, že by jeho přítomnost bralo hádající se duo vůbec na vědomí.
Přesvědčení o Kangtově zmrtvýchvstání vévodu, jak vidno, stále neopustilo. Spíš naopak. A Andy to nesl hůř, než by se u něj býval kdokoli nadál.
V jednu chvíli se Hyesung probral ze své depresivní letargie a pokusil se ty dva uklidnit. Bez úspěchu. Eric po něm vztekle vystartoval, naprosto frustrovaný, že mu nikdo nevěří, a odvrácení vévodovy pozornosti využil Andy, který z kapsy vytasil nůžky, chňapl Erika za vlasy a jeden černý pramen mu ušmikl.
Min Ho a Hyesung hleděli na ten zákrok jako opaření. Byla to scéna jak ze špatné grotesky.
„Hej!“ štěkl Eric za prchajícím Andym. „Já nepotřebuju lapač snů!“
„To si povíme, až s vámi bude normální řeč!“ odsekla siréna a práskla za sebou dveřmi.
Vteřinu to vypadalo, že Eric vyrazí za ní. Pak si to ale rozmyslel. Zaskřípal zuby a sekl očima po přihlížející dvojici. „Ty!“ namířil prstem na Min Ha. „Pojď!“
Mladšího ani nenapadlo odporovat. Hyesunga nechal stát v obýváku jako kůl v plotě a poslušně odklusal za Erikem do ložnice.
„Co… to děláte?“ zeptal se zmateně.
Eric vytáhl hlavu ze skříně, odkud halabala cpal do tašky oblečení. „Stěhuju se.“
„Stěhujete…?“
„Do pracovny.“
„Oh.“ Min Ho povytáhl obočí. „Protože…?“
„Nemám chuť poslouchat, že mi šplouchá na maják.“
„To Hyesung řekl?“
„Nemusel. Straní Andymu. A ten to řekl velice jasně,“ zabručel Eric, zapnul napěchovanou tašku a hodil ji na postel. „Cos vlastně potřeboval?“
„Hm?“
„Kvůli něčemu jsi za mnou přišel, ne?“
„Ah, no jo,“ rozvzpomněl se Min Ho, přihlížeje, jak Eric umně skládá přikrývku. „Potřebuju radu.“
„Ohledně čeho?“
„Ve středu nám sem nastoupí Hongbin.“
„A?“
„A já zvažuju, jestli to rozhlásit předem.“
„Asi by to bylo fajn,“ opáčil Eric. „Někdo ze studentů se ho v prvních dnech beztak musí ujmout… Měli by s tím počítat.“ Přehodil si tašku přes rameno, do náruče vzal polštář a peřinu a vykročil ke dveřím. Min Ho jej strategicky předběhl, aby mu mohl otevřít.
K údivu jich obou byl apartmán prázdný. Erikův demonstrativní odchod tak – paradoxně – pozbyl veškeré dosavadní demonstrativnosti.
Ne, že by Erika absence svědků příliš trápila.
„Zvažuju, že tím pověřím vaše dítě,“ navázal na přetrhnutou nit tématu Min Ho, když kráčeli chodbou ke schodišti.
„Starostí o Hongbina? To vůbec není špatný nápad,“ pochválil ho vévoda.
„Vážně? Čekal jsem, že mě s tím pošlete do háje…“
„Proč bych to dělal? Aron je pro ten úkol jako stvořený. Je spolehlivý, nekonfliktní, budí dobrý dojem…“
„A hlavně není fanynka.“
Eric se rozesmál. „Tak o to jde?“
„Samozřejmě! Víte, jak napřeshubu budou Zhoumi a Kibum?!“
„Rozhlas tu novinu. Hned.“
„Nebude to akorát horší?“ svraštil Min Ho čelo.
„Pro tebe? Možná. Pro Hongbina? Rozhodně ne. Když budou s jeho příchodem obeznámeni, neztropí mu takovou scénu.“
„Myslíte?“
„Vím,“ ubezpečil ho Eric. Nechal projít studenta prvního ročníku, který mířil na ošetřovnu (výraz, jaký nasadil, když si všiml lůžkovin v Erikových rukách, byl k nezaplacení), načež spolu s Min Hem spěšně přerázovali nádvořím k východnímu křídlu. V půli cesty se k nim suverénně připojila Nayla. Neřekla ani mňau, zato předla s razancí motorové sekačky.
„Nazdar krasavice,“ zazubil se Min Ho a pohladil vrnící kočku po hřbetě. „Jdeš mu pomoct zabydlet se v pracovně?“
„Budu rád,“ ujistil ji Eric.
Nayla démona prošpikovala pohledem svých rentgenově modrých očí. Vzápětí se mu velmi jednoznačně otřela o nohy, mrskla ocasem a zamířila si to k točitému schodišti vedoucímu do východní věže.
„To beru jako ano,“ konstatoval vévoda.
•••
Pocit triumfu byl opojný, trval však až směšně krátce.
Nerozuměl tomu. Bylo správné, že se ho Eric bál. Mělo to tak být… Kdykoli se ale Kangta v myšlenkách vrátil k tomu syrovému momentu odhalení a vybavil si hrůzu v démonově tváři, spíš než zadostiučinění cítil frustraci.
Měl by se ho bát, vždyť přece chce, aby se ho bál…!
Ale nelíbí se mu, když se ho bojí tolik.
V tomto silně ambivalentním rozpoložení, zmatený sám sebou, se převaloval dobré tři hodiny. Usnout se mu povedlo až dlouho po půlnoci.
Probudil se přesně v devět; rozlámaný a absolutně neodpočatý. Náladu mu naštěstí spravila snídaně v podobě croissantu a hrnku teplého kakaa. Zbytek dopoledne pak strávil v kuchyni. Pomáhal Amber s vařením.
V půl jedné se stavil Jaehyung, prý v rámci čehosi pracovního. Odebrali se s Amber do ateliéru a Kangta, protože stejně neměl co jiného na práci, se dal do mytí nádobí od oběda.
Těšilo ho, že navzdory prvotnímu skepticismu bral Jae jeho přítomnost v Ambeřině bytě jako něco naprosto normálního.
Po Jaeho odchodu si uvařili kávu, a Amber navrhla pustit se společně do studia těch pár knih, které se jí v knihovně k tématu „nemrtví“ povedlo sehnat.
Bylo to zajímavé čtení. Naoko. Všechny čtyři publikace, ač vydané v rozmezí několika set let, pojednávaly totiž o jednom a tom samém. Žádná se ani jedinou větou neodchýlila od zaběhnuté formule. Přivádění mrtvých zpátky k životu asi nebylo právě populární téma k bádání.
„To pojetí je tak nechutně konzervativní, až bych z toho brečela,“ sykla Amber.
Kangta nemohl než souhlasit. Nepamatoval se, že by kdy viděl vágnější zdroj informací.
„Takže co víme: umřel jste.“
„Prokazatelně,“ přisvědčil Kangta.
„A někdo vás po šedesáti letech oživil.“
„Prokazatelně.“
„Ale nemohl to být démon mrtvých. Ten ohnivé mágy vrátit k životu nedokáže. Natož pak daemony.“
Kangta přikývl. Nahlas se o tom nezmínil, avšak podvědomě soudil, že nemrtvé, kteří jsou do života navráceni správně, netrápí ohavná pošpiněnost vlastní duše.
„Někdo si zahrával s tou nejtemnější odnoží staré magie,“ zamumlala Amber znepokojeně. „Ale proč? Proč by se kdokoli do něčeho takového pouštěl?“
Kangtu na moment okouzlila bláznivá představa Erika, který po šedesáti letech soužení nazná, že šťastný může být jedině s daemonem jeho lidskosti, a když mu démon mrtvých toto přání nedokáže plnit, přivede jej zpátky meziz živé sám pomocí černé magie… Pak si ale vzpomněl na to šeredné místo, kde procitnul, na řemeny, které jej poutaly ve starému nemocničnímu lehátku… a hlavně na Erikův výraz včera v noci.
Ne, tak by rozhodně nereagoval někdo, kdo by byť i jen teoreticky uvažoval o jeho zmrtvýchvstání.
Kangta potřásl hlavou. „Nemám nejmenší tušení.“
Žádné komentáře:
Okomentovat