Dubnová alba aneb druhý nejneoriginálnější název článku v blogové historii

SUA (hystericky): CO TO MÁ BÝT?!
SUNGJIN (smířlivě): Mám hodně snadno dostupných kartiček, no...
SA: TO JÁ MÁM TAKY! A JI NIKDY ANI NENAPADLO –! AARONE! ON S NÁMA CHCE VYJEBAT!
SJ (zamračí se): Nechápu, o čem to ta ženština mluví.
SA: A NAVÍC PLÁNUJE SÓLO ALBUM!
SJ: To určitě nebude kartičkově nikterak –
SA: PTAL SE TĚ NĚKDO?!
SJ: NENECHÁM SE TU SPROSTĚ OSOČOVAT!
SA (nakloní se k Aaronovi): Beomgyu byl beztak jenom zástěrka. Brian plánuje to ovládnutí světa s ním. Celou dobu.
SJ: Aarone, já přísahám –
AARON: Jak přesně že ses zbavila Sangy, Suo?
SJ: AARONE, NE!

Pěkný den, milí a drazí.

Je tu druhá část dubnového článku a v ní, jak jsem avizovala, se na zoubek podíváme albům. Třem až šesti... záleží, jak to chcete brát. Vzniknuvší nepoměr má jednoduché vysvětlení – Day6 uzurpovali moji peněženku pozornost stylem, jakým se to žádnému jinému uskupení s vícerem albových verzí dosud nepovedlo.

Dlouho tu nebyla řeč o žádném random albu, je třeba to napravit! (čtěte: koupila jsem si random album, co akorát náhodou hezky zapadlo do albového článku 👌) Skupina Nature a jejich třetí single album Nature World: Code M. Nákup, jenž stejně jako v případě Dreams Alive, proběhl výhradně kvůli titulnímu songu.
Když Nature v roce 2020 vydaly písničku Girls, kpopoví fandové se mohli zbláznit. Ten song byl všude a každý o něm mluvil. Ano, i já ho v tu dobu slyšela a naznala jsem, že je fakt zajímavý. Nijak zásadně jsem ale Girls neprožívala, protože... no, Dreamcatcher existují, takže z hororového songu, jen proto, že je hororový, si na prdel fakt nesednu. Pustila jsem si ho, kdykoli jsem na něj na YouTube narazila (tj. asi dvakrát ročně?), ale aktivně jsem ho nevyhledávala. Změnilo se to na začátku letošního roku, kdy se má patologická obsese Ghostem přetransformovala do obyčejného zájmu, a já si vzpomněla, že před epickým DreamNote songem tu vlastně byly Nature a Girls. Je ta písnička furt tak dobrá, jak se pamatuju...?   
Girls je dle mého počin vymykající se běžným kpopovým standardům. Jeho síla tkví ve znepokojivosti, jakou v posluchači vyvolává. A v kombinaci s necenzurovanou (tj. hororovější a násilnější) verzí MV... vřele doporučuju!
Jsou packagingy, které s oblibou nazývám papírovými skládačkami. A Nature World: Code M tohle přízvisko bere doslovně: můžete si z něj seskládat domeček/pokojíček. Což je očividně i důvod, proč se v albu nachází photo stand s random členkou – v mém případě leaderovou Lu – a kousky nábytku. Aby pokojíček mohl být obydlený a zařízený. Veskrze je to hrozně hloupé, protože nikdo příčetný nebude skladovat album jako vachrlatý papírový domeček, ale kreativitu tomuto bonusu upřít nelze. Připomíná mi Sungminovo Orgel, jehož přední část slouží jako stojánek pro roztomilý kreslený "orgel pick". Blbost na entou, jo, ale líbí se mi.
Celkový design alba bych popsala jako něžně dívčí. Největší dojem na mě udělal vzhled cédéčka a – překvapivě! – fotka na coveru. Netajím se tím, že ksichtům na coverech dvakrát nefandím, zdejší skupinové foto však dýchá pohádkovou snovostí a já tu atmosféru naprosto miluju. 

Nu, a konečně ke kartičkám... ty vede album dvě. Předem chci Vás všechny ujistit, že žádný OTkdovíkolik kartičkový set za Nature páchat nehodlám. Fakt ne. Zaprvé, nejsou mi blízké jako Kara, zadruhé, nemají Miso, a zatřetí, Nature jsou/byly dosti... pofidérní skupina. Nic proti slečnám, to chraň Bůh, ale taktiky n.CH Entertainment, jak skupinu za každou cenu zviditelnit... ehm... řekněme, že v mých očích nepříjemně pošramotily jejich image. Nevadí mi dát prachy za jedno album s oblíbeným songem. Ale utrácet za Nature cokoli víc je mi silně proti srsti. Tak. 
Vypozorovala jsem, že zatímco populární skupiny na skupinové kartičky těžce serou, ty nepopulární je s oblibou do svých albových inclusions zahrnují. Cením. Skupinové kartičky jsou super. A skupinová Nature kartička je nesmírně půvabná. Na standardní member kartičce mě obšťastnila culící se maknae Sunshine. A já nemohu jinak, než tento rozkošný kus pasovat na svůj druhý nejoblíbenější exemplář v sekci random děvčat. 

Day6 po sto letech zcomebackovali, provolávejte slávu!  🎉 Stojí jejich nové album, spáchané v oslabeném složení, za to? To si kurva pište!
Jaeho odchod z kapely mě zasáhl v jiném smyslu, než každého normálního člověka: trpím totiž paranoiou, že jakmile si nějakou skupinu oblíbím, proběhne comeback, všechno se tváří růžově... a pak bum! Apokalypsa! Viz VIXX a Hongbin. U Day6, pravda, nebyla ta pohroma tak hrozná, jelikož Jae odešel bez jakéhokoli většího dramatu... a životnost Day6 u mě stojí a padá na Sungjinovi... hořké pachuti jsem se však zbavovala jenom obtížně.
Z názvu "Fourever" jsem zpočátku byla rozpačitá. Zdál se mi... nepatřičně nucený. A taky riskantní; zvlášť u kapely, která už ztratila dva členy. Netrvalo však dlouho a všechnen můj skepticismus vzal pokorně za své. Kvartetové složení Day6 je optimální. Říká člověk, kterému leze na nervy Wonpil. Wonpil. Ne Jae. Jasné?
Za Fourever jsem nakoupila všechno, co se dalo. Původně byly mé plány mnohem střídmější, jenže Photobook verze toho alba je prostě nádherná a Platform verze zase neskutečně kartičkově štědrá. A když už budu páchat ryzí Day6 nákup, vezmu ta alba rovnou i s JYP Shop a Withmuu pre-order benefity... a jestli mezi těmi PéÓBéčky nenajdu aspoň jednoho Sungjina, budu fakt nasraná... Spoiler: jednoho Sungjina jsem našla. Pro upřesnění, nejprve jsem koupila dvě Photobook a jednu Platform verzi s pre-order benefity, a následně dokoupila druhou, zelenou, Platform verzi bez pre-order benefitu. Ne, že by na tom ve finále nějak záleželo, ale... Pořádek neuškodí.
Velmi cynicky mě fascinuje, že JYP stvoří dvě verze alba, každou verzi podělí ještě na další dvě, ale oficiálně je nepojmenuje. Kdybych koupila jednu od každé, jak jsem zamýšlela původně, příliš by mě to netrápilo, ale takhle... Dala jsem se proto do zkoumání, jak kterou verzi pojmenovali různé obchody. Zjistila jsem, že existují dvě varianty: písmenková a barevná. Já sáhla po té línější, rozdělení na A a B (boha, připadám si, jak kdybych se vrátila do roku 2013), a to z jednoho prostého důvodu: nazývat Photobook verze Fourever "Brown" a "Green" stojí proti mému vnímání barev. Ano, hnědá a zelená jsou na coverech přítomné, o tom žádná, zrovna tak se však pyšní fialovou a světle oranžovou. A to dosti výrazně. Tolik k tomu, proč album dělím, jak ho dělím.
Platform verze nebo Nemo verze, jak se jim u JYP říká, připomínají větší SMini alba a to je velice působivé. Není to žádná papírová skládačka, ale solidní plastová krabička se střízlivě, leč moc pěkně nadesignovaným papírovým sleevem. Nic proti QR albům Dreamcatcher a Chuu, vypadají dobře – a Chuuino má i photobooček! – ale tady Fourever na mě působí tak nějak... seriózněji.
QR kartičky mě překvapily svou neosobností. Když se řekne kartička, automaticky na ní očekávám ksichty idolů, ať už jednotlivce, nebo skupiny, ale Day6 řekli ne, my jsme umělci, a QR kus pojali jako polaroid s random zátiším. 
Z packagingu verze Photobook jsem nadšená. Kvalitativně samozřejmě stále vede knižní série, na tu, jak víte, nedám dopustit, ale Fourever... Fourever je módní ikona mezi alby. ✨ Designově, v rámci packagingu i drobností okolo, osmé mini je mástrpís.
Barevné přechody? Nádherné. Tady lehce preferuju světlejší variantu, tj. oranžovozelenou. Kombinace kroužkové vazby a knižního hřbetu? Nevěřila jsem, že to někdy uvidím, a je to boží. Rozčlenění photobooku na jednotlivé, zřetelně oddělené sekce? Geniální nápad! Já v tomto ohledu, pravda, nijak netrpím, jelikož Sungjinem oba photobooky začínají; chcete-li se však nějakému členovi ehm, ehm, při listování kompletně vyhnout, ve Fourever nemáte sebemenší problém. Fotky? Vrchol umění! Ne, dobře, nijak výrazně úžasnější než jiné Day6 fotky asi nejsou, ale... Brian je taký visual! Sungjinův účes celé Fourever v mých očích povyšuje na nový level. Ani nevíte, jak jsem trnula, aby si to dlouhé páčo do comebacku neostříhal...! Vyslyšel mě. 🥰 Oba koncepty vyhlížejí příjemně domácky, liší se barevným spektrem. V rámci Sungjina i Briana netuším, kterou verzi mám radši, obě jsou dokonalé. Mé dilema tak vyřešily unit fotky. SungK se nachází v tmavé verzi A, čili... Ostatní propriety? Pokud si říkáte, jak je možný, že nenadávám na cédéčko v obálce volně vložené v albu, odpověď je jednoduchá: ono totiž není tak docela volně vložené. Na konci photobooku, za čtyřmi stranami samolepek ke každému ročnímu období, se nachází – ke kroužkové vazbě připevněná – velká obálka, v níž jsou všechny volné součástky alba uschované. V mém případě cédéčko a skupinové samolepky. Ty předně vedu jako součást šanonu, jelikož se však nacházejí v každém albu (a já si pořídila jednu extra kopii), není důvod proč je nenechat odpočívat i v albové obálce. 
Hudebně jsou to stále typičtí Day6; neumějí zklamat. Titulní Welcome to the Show je bezkonkurečně mým nejoblíbenějším songem celého alba, z b-side tracků pak doporučuju Power of Love a Sad Ending. Obzvlášť Sad Ending... jeho epická agresivita mě uhranula na první poslech.  
Co se sběratelských inclusions týče, formule je jasná: za Sungjina beru všechno, za Briana tak napůl (případný přebytek dostane Nissa) a Wonpil s Dowoonem jdou na prodej. Jak to dopadlo, ptáte se? No. Mohlo být líp. Ale i hůř. Takže vlastně fajn. 😄
Milý Brian se do mě předobjednávkově zamiloval a z původních pěti benefitů jsem ho našla na třech, z toho jednou jako duplikát. Ponechala jsem si jeho paper tag, jelikož ten můžu skladovat v malé čtyřokýnkové fólii, a neudělá mi binec v jeho výsadně albových kartičkách. (pozn.: paper tag má zadní stranu, dokonce podepsanou, na níž je QR kód, přes který se dostanete ke spešl videu. neskenovala jsem ji proto, že su lakomec přes ten krásně zelenkavý čtyřlístek by Brianův autogram stejně nebyl vidět) Zbývající dvě PéÓBéčka zaštiťuje JYP Shop; kartičkové náleželo k Photobook verzi, polaroidové k Platform verzi. O photobookovém PéÓBéčku se nebudeme ani bavit, tam to nevyšlo. Ale polaroid! Boha mýho! Mám pózujícího Sungjina. A je naprosto úchvatný. 🥰
Z dvojité Photobook verze napoprvé vypadl jediný použitelný komponent, a to vstupenka. Poštěstilo se mi jak na Sungjina, tak na Briana. Musím přiznat, že mě kvalita vstupenek příjemně zaskočila. Nemluvě o fešných fotkách obou miloušů. Jsou tak nonšalatně elegantní...!
Platform kartičky představují to, co potřebujete, když máte depku, že Vás Váš bias nenávidí. Za každého člena najdete v albu tři. Jednu selfie a dvě konceptové z toho je jedna že prý "message card"; To Do List a vzkaz od srdce mi sice dohromady moc nejdou, ale... mě primárně stejně zajímá jen ten sexy Bob vpředu 😏. Vyčesané selfíčko za černou variantu je stylovka. Čím dýl na tu kartičku koukám, tím víc se mi líbí. O kráse konceptové kartičky, pak netřeba diskutovat. Neexistuje nic uspokojivějšího než kartička kytaristy s kytarou.
Druhý albový nákup, zelená Platform verze a extra Photobook kopie, rozhodoval primárně o Brianově situaci. Pokud najdu jeho kartičku ve Photobook verzi, bude ona součástí jeho sbírky, pokud ne, stane se součástí jeho sbírky trojička z verze Platform. Zdá se Vám to jako řádný nepoměr? Mně taky, ale pšššt! Nu, dopadlo to asi nejlépe, jak mohlo v rámci zachování "jedna kartička per album" fazóny: v extra kopii světlé Photobook varianty na mě čekal usměvavý Brian v džísce. Jeho krásná! kartička byla, pravda, to jediné použitelné, co jsem uvnitř našla, ale... je to Brian. Ten za ten nákup rozhodně stál. 

Sungjinovo kartičkové trio ze zelené Platform verze má příjemně svěží vibe. To Do List kus s rukama za hlavou je ležérně frajerský, konceptová kartička s květinami naopak překvapivě něžná. A selfíčko, to vyhlíží úžasně klasicky. Líbí se mi, jak k sobě dojmy z jednotlivých částí té kartičky brilantně pasují. 

Mimochodem, jak jste asi pochopili, svému drahému biasovi zasvěcuju za Fourever celou jednu fólii. Šest Platform + dvě Photobook kartičky + jeden ornament. Absolutně to rozbíjí můj předchozí sběr, ale tak... ten rozbila už čtvrtá kartička za Negentropy. Fourever tak jen hrdě pokračuje v chaotické tradici.

Pravidelnost TXT comebacků má tu nevýhodu, že s jejich albem prostě minimálně jednou ročně počítám, a comeback samotný tak není taková událost, jako tomu bylo v případě dlouho hibernujících Day6. A i když jsem si Day6 comeback na každý pád užila mnohem víc – ne, nekamenujte mě – nechci šesté TXT mini, Minisode 3: Tomorrow, hanět. Líbí se mi. K packagingu samozřejmě mám výhrady, protože to už je u TXT tradice, ale v rámci možností... je to jedno z jejich lepších alb. 

Aby bylo jasno, ode dne, kdy vyšly teaser fotky konceptu Light, mi blondýna Soobin okupuje monitor. A že to už musí být, abych si vyměnila tapetu...! Tolik k mému nadšení z vizuálu Tomorrow. Tak trochu jsem obrečela, že se blonďatého Sooba nedočkám ve standardním albu, pak ale přišel koncept Ethereal... a já dostala taký LOSER=LOVER flashbacky...! "Tahle. Verze. Musí. Být. Moje!" Podle většiny jsou emo fáze TXT cringe. Podle mě jsou emo fáze TXT absolutně geniální.
Žila jsem v domnění, že Ethereal verze Tomorrow je přesně taková, jak vyhlíží oskenovaná – tj. bíločerná. Nenechte se však mýlit! Ve skutečnosti je její barevná složka velice tmavě modrá... až fialová... A to každá její část. I cédéčko. Takže ne, není černé, i když tady na blogu to tak vypadá. 

Vizuálně je Tomorrow nesmírně hezounký počin. Zajímavě v sobě snoubí jakousi dětskou nostalgii s noblesní vážností. Pro mě, milovníka lesklých věciček, je samozřejmě nejatraktivnější ten fancy holografický efekt na barevných částech přední strany coveru. Vypadá zatraceně dobře. ✨
Co se ale týká kvality úbalu, není to žádná sláva. To album zasluhuje být knihou. Bohužel, je jen drahým paperbackem. Cover, který vidíte, představuje papírový přebal. V něm je skrytý photobook, který zvenku vypadá jako The Table. Takže ošklivě. Úvodní a závěrečná strana jsou celé temně modré, žádný nápis, nic. Ale to vem čert. Horší je, že co do pevnosti, jsou totožné se stranami photobooku. Ty křehkostí netrpí, pravda, podvědomě však očekávám, že části, které photobook kryjí, budou... betelnější. Už z principu. Svým způsobem se packaging Tomorrow podobá Thursday's Child, nebudí však ve mně takové rozpaky. Což je určitě plus. A přesto... mohl být o tolik lepší.
Nejvíc "wtf?!" a zároveň "je to tak cool!" přízvisko rozhodně náleží stužce, jež plní úlohu záložky. Že prý. No... kdyby byla k tomu albu připevněná... ale ne. Je to prostě jen krásně nadesignovaná stuha, co je upřímně víc otravná než nápomocná, jelikož se neustále bojím, že mi z alba vypadne a ztratí se. Ale jak říkám, je krásná. Aspoň něco...
Podobné pocity nedůvěry ohledně skladování chovám i ke zbytku propriet, a to plakátu, lyrics booku a samolepkám. Tady však ne proto, že bych se bála, že je ztratím, ale proto, že album s nimi uvnitř vyhlíží... nepatřičně nafoukle.   
Pro Ethereal verzi, jak jsem zmínila výše, jsem se rozhodla kvůli emo rockovému konceptu fotek. S andělskými křídly. A Soobinovi to v něm samozřejmě neskutečně sluší (kde to taky Soobovi nesluší?), no nebudeme si lhát do kapsy: primární důvod mého zamilování se do verze Ethereal = Beomgyuovy dlouhé černé vlasy.
Titulní Deja Vu (ten nejprofláklejší název songu ze všech, mám dojem) je... fajn. Asi. Potíž je, že si pořádně nepamatuju, jak vlastně zní. Nejvíc si v něm užívám SooGyuovy "deja vu" party následované naléhavým "say it, say it say it, say it louder", ale zbytek... zbytek mi splývá. Mé hudební Tomorrow doporučení zní I'll See You There Tomorrow a Quarter Life. To první je úžasně chytlavé, to druhé, unit song maknae line, je nádherně hořká emocionální smršť. V tom prvním pěvecky vyniká Soobin, tomu druhému dělá velkou čest Beomgyuův hluboký hlas. A že už bylo načase...

(pozn.: Když jsem se konečně dokopala k tomu pustit na Youtube celé Tomorrow album, divila jsem se, jak to, že nemůžu nikde najít lyrics video druhýho tracku téhož jména...? Lidi, v ten moment, kdy jsem zjistila, že je to jenom morseovka... a já hledám text, ty vole... už dlouho jsem se necítila tak trapně.)
Dvě TXT alba v kuse jsem měla kartičkovou štěstěnu na svojí straně, bylo by trapné, kdyby fungovala i napotřetí, no ne? Úplně naprázdno jsem ale z Tomorrow alba nevyšla, to zase ne. Našla jsem v něm totiž Soobinovy samolepky! 🖤 Od prvního unboxingu přemítám, jak by bylo fajn je mít, protože vypadají fakt dobře a hlavně samolepky v Soobově sbírce ještě nemám... Milé to překvapení! Dokončila jsem jimi druhou malou čtyřokýnkovou fólii; akurátně do ní pasují.

...pac a pusu, Vaše Nagasaki