∦ Tak jsme konečně u scény, již jsem měla namyšlenou dřív než samotný děj Paralely. 😅 Násilí páchané na maknaem! Jééé! Ale jinak přísahám, že proti Andymu nic nemám. Fakt ne.
Varování, s nímž vyrukovali Kangta a Hyesung, si Andy zdvořile vyslechl… a s úsměvem jej hodil za hlavu. Ne proto, že by měl kolegy za blázny; pro zachování vlastního zdravého rozumu však bylo snazší celou situaci s okupanty z paralelní reality zlehčovat. Popírat ji. Sanghyuka – jestli se tak vůbec jmenoval – navíc od noci, kdy se mu tak neomaleně zjevil v ložnici, už neviděl, což Andyho zjitřenou mysl ještě silněji podpořilo v přesvědčení, že v podstatě vůbec o nic nešlo. Byl to omyl. Znepokojivý, každopádně pouze omyl. A nebude se opakovat.
Junjinovi, s nímž toho dne sloužil noční směnu, se o potenciálním nebezpečí nezmínil ani slůvkem. Bylo to od něj nezodpovědné? Jistě. Když nad tím ale Andy přemítal později, dospěl k závěru, že ani ostražitý Junjin na čestné stráži by chod událostí nezměnil. Nemohl.
Hranice nezvratnosti byla překročena.
∦∦∦
Pár minut po třetí ranní se Andy vydal uvařit kávu. Junjin zrovna řešil jakýsi telefonát a na Andyho bezhlesé naznačení slova „kafe“ zareagoval povděčným zdvižením palce.
Andy rozsvítil a vstoupil do kuchyňky. S druhým krokem se ho zmocnil svíravý pocit zlého tušení, spěšně jej ale odehnal a přistoupil k lince.
„Paranoiku,“ zabručel si pod vousy a zapnul kávovar. Otevřel skříňku nad dřezem, natáhl se pro hrnek… tu periferním viděním zaznamenal napravo od sebe pohyb.
Otočil se, ale už bylo pozdě. Sanghyukova pěst ho tvrdě udeřila do brady. Andy zavrávoral, setrvačností narazil do linky a zhroutil se na podlahu. Vteřinu po něm o zem cinkl nůž. Nůž, který Junjin s oblibou nechával povalovat na kraji linky a on ho za to nesčetněkrát peskoval.
Teď by mu za jeho ledabylost nejradši vlepil pusu.
Chňapl po zbrani, ale Sanghyuk jeho záměr předvídal. Popadl Andyho za zápěstí, ruku mu surově zkroutil za zády.
Andy zařval bolestí.
Tohle Choongjae nemohl přeslechnout, prolétlo mu hlavou. Upnul se k té myšlence jako tonoucí k záchrannému kruhu. Jistě už sem běží, telefon netelefon. Každou chvílí se tu ukáže, každou chvílí –
V zoufalé naději upřel zraky ke dveřím. A spatřil Erika.
Nedávalo to smysl. Racionálně chápal, že to, co vidí, nemůže být skutečné, protože Eric dnešní noc prokazatelně tráví v nemocnici na pozorování. A přesto… byl tady. Viděl ho zrovna tak jasně, jako cítil bolest v lámané ruce. A Andy zadoufal… ne, přál si, aby ho Eric navzdory vší logice zachránil jako laciný superhrdina.
„Hyung!“ Vlastní hlas, zkreslený strachem a hysterií, skoro nepoznával. „Hyung, pomoc!“
Ale Eric se ani nehnul. Zato se usmál.
(kdo je to? čí je to úsměv? Erikův rozhodně ne)
Zdálo se, že si pohled na maknaeho utrpení vysloveně užívá.
„Hyung ~!“ Sanghyukův rozmařilý tón zněl jako cynický výsměch Andyho bolestnému úpění. „Rád tě zase vidím!“
(zase?)
Andymu se zatmělo před očima. Tlak, který Sanghyuk bez milosti vyvíjel na jeho za zády zkroucenou paži, vyvrátil končetinu do zcela nepřirozeného úhlu. Zpětně nedokázal určit, zda praskání kosti skutečně slyšel, nebo si to jen představoval.
Bolest každopádně reálná byla. A byla ochromující.
Vyburcoval se k poslednímu pokusu uvolnit svou druhou, zatím nepoškozenou ruku, již mu Sanghyuk kolenem tiskl k boku, ale marně. Docílil jen toho, že ho mladík sevřel ještě silněji.
„Hni se a zpřelámu ti i druhou pracku,“ zasyčel mu Sanghyuk do ucha. „Rozuměls?“
Andy zběsile přitakal a s tichým vzlyknutím semkl víčka. Nechtěl se dívat na ten odporně spokojený
(cizí)
úsměv, s nímž na něj Eric pohlížel.
„Hodný kluk,“ mroukl Sanghyuk uštěpačně, jako by Andy snad ani nebyl lidská bytost, ale pes uposlechnuvší pánův povel; aby ten potupný dojem ještě umocnil, se smíchem ho poplácal po hlavě. „Moc hodný.“
Chopil se nože.
∦∦∦
Když se Eric bez dechu vřítil na oddělení a dožadoval se čísla pokoje, na kterém leží Lee Sunho, zatvářila se zdejší sestra nadmíru otráveně. Pak si ale Erika pořádně prohlédla, a to, co viděla, ji očividně obměkčilo. Stehy na čele, župan a bačkory umějí divy!
Jakmile vyzvěděl, co potřeboval, spěšně zamířil k inkriminovaným dveřím. V osobě, jež před nimi neuroticky pochodovala, poznal Dongwana. Zavolal na něj. Kolega ustrnul v půli pohybu a obrátil se k Erikovi. Jeho výraz byl… rozpačitý.
Eric znejistěl. Nevěděl vlastně nic vyjma toho, co mu Minwoo řekl po telefonu. Že v noci došlo k incidentu a Andy skončil ve stejné nemocnici, v níž si milý leader už šest dní válí šunky.
Eric byl tou zprávou tak konsternovaný, že se úplně zapomněl vyptat na podrobnosti. Co přesně se odehrálo? Incident jakého rázu? Jak zle – nebo hůř – na tom Andy může po Sanghyukově útoku být…?
„Dost jím to otřáslo,“ odvětil na jeho otázku po krátkém zaváhání Dongwan. Nedůvěřivě přitom mžoural na modřinu na Erikově čele.
„A po fyzické stránce?“
„Má zlomenou ruku. Pravou. Na levé je ošklivě pořezaný.“
(Spojíš svoji krev s krví okrádaného člověka.)
„Do háje,“ sykl Eric. Udělal krok ke dveřím, ale Dongwan mu zastoupil cestu.
„Na tvém místě bych tam nechodil.“
„O čem to mluvíš?“ zamračil se Eric.
Dongwan si povzdychl. Bylo zjevné, že ho tahle konverzace příliš netěší. Taky ale nerad chodil kolem horké kaše, tudíž bez servítků prohlásil: „Andy tě nechce vidět.“
Což bylo to nejabsurdnější, co Eric v životě slyšel. Kdokoli jiný, fajn, ale Andy? Ne, to je naprostá pitomost! „Nemám na tvoje vtipy náladu, Dongwane,“ zavrčel, kolegu odstrčil a vstoupil do zšeřelého nemocničního pokoje.
Andy ležel na posteli, sádru na pravé ruce zavěšenou v šátku. Levou ruku měl od zápěstí až k lokti zafačovanou obvazy. Na židli vedle lůžka seděl Tony. Když Eric vešel, oba na něj vytřeštili oči. Tony zesinal. Andy zrudl vzteky:
„VYPADNI! JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ…?!“
Eric šokovaně couvl o dva kroky. Ničemu nerozuměl.
„Já ti to říkal,“ zabručel Dongwan na půl úst. Postavil se vedle Erika a ruce zkřížil na prsou. „Je přesvědčený, žes byl v noci na stanici. Žes to všechno viděl a nepomohl mu.“
„Co je to za pitomost?“ ohradil se Eric. „Noc jsem strávil tady! Dosvědčí mi to doktorka a minimálně dvě sestřičky!“
„Slyšíš?“ vyhrkl Tony. Viditelně se mu ulevilo. „Nemohl to být Eric!“
„Já ho viděl,“ ucedil Andy skrz zaťaté zuby. „Stejně jasně, jako ho vidím teď!“
„To dost věcí vysvětluje,“ podotkl suše Dongwan. „Je tu fajné přítmí.“
„JÁ VÍM, CO JSEM VIDĚL!“ vyštěkl rozčilený maknae a ukázal na Erika. V očích se mu leskly slzy. „Stál tam, díval se, jak mi ten zasranej spratek láme ruku, a usmíval se!“
Erikova tvář ztratila po vyslechnutí onoho nesmyslného nařčení jakýkoli výraz. Pár vteřin si Andyho měřil pohledem, zhodnocoval, než rozvážně vykročil k jeho lůžku.
„Jak dlouho se známe, Sunho?“
„Nepřibližuj se!“
Eric však jeho výhružku – která zněla víc bojácně než hněvivě – okázale ignoroval. „Jak dlouho, Sunho?“
„Nějaký ten pátek už to bude,“ zamumlal Andy, ostražitě sleduje každý Erikův pohyb.
„Ublížil jsem ti někdy?“
„Ne.“
„A dovolil jsem, vyjma tohohle,“ Eric pokynul k sádře na mužově ruce, „aby ti kdy ublížil kdokoli jiný?“
„Ne,“ špitl Andy. Hlas se mu zachvěl. „Nikdy.“
Eric přikývl a vzal Andyho za levou, tu méně poraněnou ruku. Andy mu stisk bolestivě opětoval. V tom gestu bylo cosi… zoufale prosebného.
„Prát se moc neumím,“ podotkl Eric, „ale přísahám, že kdybych v noci na stanici skutečně byl já a viděl, jak s tebou Sanghyuk zachází,“ zamračil se, „potýkal by se chlapec minimálně s krvácením z nosu.“
„Myslíš, že se dá zmlátit astrální projekce, co vlastně není astrální projekce?“ Andymu zacukaly koutky.
„Netuším, ale rozhodně bych to vyzkoušel!“
Tentokrát roztáhl Andy ústa do plnohodnotného úsměvu, ač se mu přitom dojetím třásl spodní ret. Ochotně se Erikem nechal obejmout.
„Ale já tě vážně viděl,“ drmolil rozrušeně do látky Munova modrého županu. „Věděl jsem, že je to blbost, že na stanici být nemůžeš, ale byl jsi tam…“ Vzhlédl a prsty se zaraženě dotkl šrámu na Erikově čele. Ten, koho viděl dneska po třetí ráno ve dveřích kuchyně, měl čelo bez poskvrnky. „Kdy se ti to…?“
„Včera odpoledne,“ předběhl Erika s odpovědí Tony. Když si všiml tázavých výrazů, jakými ho dvojice v procesu udobřování počastovala, vysvětlil: „Kangta se zmiňoval… Kecal?“
„Kdepak,“ potřásl Eric hlavou. „Stalo se to asi ve čtyři… Taekwoon se mnou rozhodl zdemolovat nemocniční majetek.“
„Taekwoon?“ podivil se Dongwan.
„Leo. Jeho pravé jméno.“
„Proč by ti rozbíjel hlavu?“
„Proč Hongbin pořezal Hyesunga a Sanghyuk Andyho? Protože potřebují naši krev. Je to závěrečná fáze přechodu z jedné reality do druhé. Propojení. Vybrali si nás: naše životy, naši existenci. My zmizíme, aby oni mohli plnohodnotně nastoupit na naše místa.“
„Takže je to pravda,“ hlesl Tony.
„Ta poznámka pod čarou o náhradních živých tělech?“ srazil Dongwan obočí. „Vždyť jí váhu nepřikládal ani sám autor!“
„Autor se spletl,“ pokrčil Eric rameny.
„A to říkáš jen tak?!“
„No, klidně můžu z fleku začít hysterčit a litovat se, jestli to tvou dušičku upokojí,“ kontroval Eric uštěpačně. Dongwan se na něj zaškaredil. „Kangta pátrá po knize, z níž Taekwoon čerpal informace. Snad v ní najdeme něco, co nám pomůže ten proces zvrátit.“
„Jak víme, že ta kniha v naší realitě existuje?“
„Nevíme.“
„Takže tvůj plán stojí na padesátiprocentní náhodě?“
„Není to plán, Dongwane, je to zbožné přání. Které – když vyjde – snad zachrání kejhák aspoň tobě a Choongjaemu. Vás dva zatím Wonshik a Jaehwan nekontaktovali.“
Dongwan nezdravě zbledl. „J-jak víš…?“
„Připlouvají ke mně Taekwoonovy vzpomínky,“ pousmál se Eric nevesele. Prstem si poklepal o spánek.
Zavládnuvší užaslé ticho prolomil Andy:
„Sanghyuk v noci prohlásil… že tě zase rád vidí, hyung… nechápal jsem, o čem to mluví, vždyť jste se v životě nemohli setkat, ale… teď už tomu rozumím… Každý z nás viděl v těch dveřích někoho jiného…“
„Cože?“ vyjekli Tony a Dongwan jako jeden muž.
„Byl to Leo,“ objasnil jim Andy hrdým tónem žáka, který jako jediný ze třídy vyřešil obtížný matematický úkol. „Ale já ho viděl jako Erika.“
„No jistě!“ plácl se Eric do čela. Trefil se samozřejmě modřiny, v jejímž středu se skvěla čerstvá jizva, ale statečně polkl všechny peprné nadávky, které se mu draly z úst. „Další následek toho mizernýho propojení… ale Sanghyuk ho poznal… vizuální změna osobnosti tím pádem nezávisí na jeho vůli…“
„Záleží spíš na tom, kdo ho zrovna vidí… já viděl tebe, protože tě znám. Leo jako takový by mi nic neřekl. A rozhodně by mě tolik nevykolejil.“ Andy si povzdychl.
„Chápeš, o čem to filozofují?“ zeptal se Tony polohlasem Dongwana.
„Nemám páru,“ ujistil Dongwan Tonyho.
„Sedíte si snad na uších?“ mlaskl Eric káravě. „Je to jednoduché: Taekwoon a já jsme se stali jedním. To, že ho Andy viděl jako mě, je toho důkazem.“
„A,“ Tony ztěžka polkl, „bude sílit, až… tě kompletně nahradí?“
„Přesně tak.“ Vlastní chladnokrevné reakce na skutečnost, že se ztratí z povrchu zemského, Erika znepokojovaly. Necítil… nic. Bylo i to výsledkem propojení? Nepřirozeně apatické smíření se s koncem; snad aby Taekwoonovi během procesu aklimatizace neházel klacky pod nohy…?
„Já taky zmizím, viď, hyung?“
Eric se na Andyho zadíval a jeho tvář zkřivil trpký úsměv. Osud jeho maličkosti mu možná byl lhostejný, ale z představy, co čeká maknaeho… nebo spíš už nikdy čekat nebude… bylo Erikovi nesnesitelně smutno.
„Jestli Sanghyuk smísil vaši krev
(jistěže ano, jiný důvod k napadení Andyho neměl)
je to bohužel skoro jisté.“
A Andy… Andy prostě přikývl. Děsivě netečný, hrozivě smířený. Nehnul ani brvou.
Jako dívat se do zrcadla, blesklo Erikovi hlavou. Z té myšlenky ho zamrazilo.
Junjinovi, s nímž toho dne sloužil noční směnu, se o potenciálním nebezpečí nezmínil ani slůvkem. Bylo to od něj nezodpovědné? Jistě. Když nad tím ale Andy přemítal později, dospěl k závěru, že ani ostražitý Junjin na čestné stráži by chod událostí nezměnil. Nemohl.
Hranice nezvratnosti byla překročena.
∦∦∦
Pár minut po třetí ranní se Andy vydal uvařit kávu. Junjin zrovna řešil jakýsi telefonát a na Andyho bezhlesé naznačení slova „kafe“ zareagoval povděčným zdvižením palce.
Andy rozsvítil a vstoupil do kuchyňky. S druhým krokem se ho zmocnil svíravý pocit zlého tušení, spěšně jej ale odehnal a přistoupil k lince.
„Paranoiku,“ zabručel si pod vousy a zapnul kávovar. Otevřel skříňku nad dřezem, natáhl se pro hrnek… tu periferním viděním zaznamenal napravo od sebe pohyb.
Otočil se, ale už bylo pozdě. Sanghyukova pěst ho tvrdě udeřila do brady. Andy zavrávoral, setrvačností narazil do linky a zhroutil se na podlahu. Vteřinu po něm o zem cinkl nůž. Nůž, který Junjin s oblibou nechával povalovat na kraji linky a on ho za to nesčetněkrát peskoval.
Teď by mu za jeho ledabylost nejradši vlepil pusu.
Chňapl po zbrani, ale Sanghyuk jeho záměr předvídal. Popadl Andyho za zápěstí, ruku mu surově zkroutil za zády.
Andy zařval bolestí.
Tohle Choongjae nemohl přeslechnout, prolétlo mu hlavou. Upnul se k té myšlence jako tonoucí k záchrannému kruhu. Jistě už sem běží, telefon netelefon. Každou chvílí se tu ukáže, každou chvílí –
V zoufalé naději upřel zraky ke dveřím. A spatřil Erika.
Nedávalo to smysl. Racionálně chápal, že to, co vidí, nemůže být skutečné, protože Eric dnešní noc prokazatelně tráví v nemocnici na pozorování. A přesto… byl tady. Viděl ho zrovna tak jasně, jako cítil bolest v lámané ruce. A Andy zadoufal… ne, přál si, aby ho Eric navzdory vší logice zachránil jako laciný superhrdina.
„Hyung!“ Vlastní hlas, zkreslený strachem a hysterií, skoro nepoznával. „Hyung, pomoc!“
Ale Eric se ani nehnul. Zato se usmál.
(kdo je to? čí je to úsměv? Erikův rozhodně ne)
Zdálo se, že si pohled na maknaeho utrpení vysloveně užívá.
„Hyung ~!“ Sanghyukův rozmařilý tón zněl jako cynický výsměch Andyho bolestnému úpění. „Rád tě zase vidím!“
(zase?)
Andymu se zatmělo před očima. Tlak, který Sanghyuk bez milosti vyvíjel na jeho za zády zkroucenou paži, vyvrátil končetinu do zcela nepřirozeného úhlu. Zpětně nedokázal určit, zda praskání kosti skutečně slyšel, nebo si to jen představoval.
Bolest každopádně reálná byla. A byla ochromující.
Vyburcoval se k poslednímu pokusu uvolnit svou druhou, zatím nepoškozenou ruku, již mu Sanghyuk kolenem tiskl k boku, ale marně. Docílil jen toho, že ho mladík sevřel ještě silněji.
„Hni se a zpřelámu ti i druhou pracku,“ zasyčel mu Sanghyuk do ucha. „Rozuměls?“
Andy zběsile přitakal a s tichým vzlyknutím semkl víčka. Nechtěl se dívat na ten odporně spokojený
(cizí)
úsměv, s nímž na něj Eric pohlížel.
„Hodný kluk,“ mroukl Sanghyuk uštěpačně, jako by Andy snad ani nebyl lidská bytost, ale pes uposlechnuvší pánův povel; aby ten potupný dojem ještě umocnil, se smíchem ho poplácal po hlavě. „Moc hodný.“
Chopil se nože.
∦∦∦
Když se Eric bez dechu vřítil na oddělení a dožadoval se čísla pokoje, na kterém leží Lee Sunho, zatvářila se zdejší sestra nadmíru otráveně. Pak si ale Erika pořádně prohlédla, a to, co viděla, ji očividně obměkčilo. Stehy na čele, župan a bačkory umějí divy!
Jakmile vyzvěděl, co potřeboval, spěšně zamířil k inkriminovaným dveřím. V osobě, jež před nimi neuroticky pochodovala, poznal Dongwana. Zavolal na něj. Kolega ustrnul v půli pohybu a obrátil se k Erikovi. Jeho výraz byl… rozpačitý.
Eric znejistěl. Nevěděl vlastně nic vyjma toho, co mu Minwoo řekl po telefonu. Že v noci došlo k incidentu a Andy skončil ve stejné nemocnici, v níž si milý leader už šest dní válí šunky.
Eric byl tou zprávou tak konsternovaný, že se úplně zapomněl vyptat na podrobnosti. Co přesně se odehrálo? Incident jakého rázu? Jak zle – nebo hůř – na tom Andy může po Sanghyukově útoku být…?
„Dost jím to otřáslo,“ odvětil na jeho otázku po krátkém zaváhání Dongwan. Nedůvěřivě přitom mžoural na modřinu na Erikově čele.
„A po fyzické stránce?“
„Má zlomenou ruku. Pravou. Na levé je ošklivě pořezaný.“
(Spojíš svoji krev s krví okrádaného člověka.)
„Do háje,“ sykl Eric. Udělal krok ke dveřím, ale Dongwan mu zastoupil cestu.
„Na tvém místě bych tam nechodil.“
„O čem to mluvíš?“ zamračil se Eric.
Dongwan si povzdychl. Bylo zjevné, že ho tahle konverzace příliš netěší. Taky ale nerad chodil kolem horké kaše, tudíž bez servítků prohlásil: „Andy tě nechce vidět.“
Což bylo to nejabsurdnější, co Eric v životě slyšel. Kdokoli jiný, fajn, ale Andy? Ne, to je naprostá pitomost! „Nemám na tvoje vtipy náladu, Dongwane,“ zavrčel, kolegu odstrčil a vstoupil do zšeřelého nemocničního pokoje.
Andy ležel na posteli, sádru na pravé ruce zavěšenou v šátku. Levou ruku měl od zápěstí až k lokti zafačovanou obvazy. Na židli vedle lůžka seděl Tony. Když Eric vešel, oba na něj vytřeštili oči. Tony zesinal. Andy zrudl vzteky:
„VYPADNI! JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJEŠ…?!“
Eric šokovaně couvl o dva kroky. Ničemu nerozuměl.
„Já ti to říkal,“ zabručel Dongwan na půl úst. Postavil se vedle Erika a ruce zkřížil na prsou. „Je přesvědčený, žes byl v noci na stanici. Žes to všechno viděl a nepomohl mu.“
„Co je to za pitomost?“ ohradil se Eric. „Noc jsem strávil tady! Dosvědčí mi to doktorka a minimálně dvě sestřičky!“
„Slyšíš?“ vyhrkl Tony. Viditelně se mu ulevilo. „Nemohl to být Eric!“
„Já ho viděl,“ ucedil Andy skrz zaťaté zuby. „Stejně jasně, jako ho vidím teď!“
„To dost věcí vysvětluje,“ podotkl suše Dongwan. „Je tu fajné přítmí.“
„JÁ VÍM, CO JSEM VIDĚL!“ vyštěkl rozčilený maknae a ukázal na Erika. V očích se mu leskly slzy. „Stál tam, díval se, jak mi ten zasranej spratek láme ruku, a usmíval se!“
Erikova tvář ztratila po vyslechnutí onoho nesmyslného nařčení jakýkoli výraz. Pár vteřin si Andyho měřil pohledem, zhodnocoval, než rozvážně vykročil k jeho lůžku.
„Jak dlouho se známe, Sunho?“
„Nepřibližuj se!“
Eric však jeho výhružku – která zněla víc bojácně než hněvivě – okázale ignoroval. „Jak dlouho, Sunho?“
„Nějaký ten pátek už to bude,“ zamumlal Andy, ostražitě sleduje každý Erikův pohyb.
„Ublížil jsem ti někdy?“
„Ne.“
„A dovolil jsem, vyjma tohohle,“ Eric pokynul k sádře na mužově ruce, „aby ti kdy ublížil kdokoli jiný?“
„Ne,“ špitl Andy. Hlas se mu zachvěl. „Nikdy.“
Eric přikývl a vzal Andyho za levou, tu méně poraněnou ruku. Andy mu stisk bolestivě opětoval. V tom gestu bylo cosi… zoufale prosebného.
„Prát se moc neumím,“ podotkl Eric, „ale přísahám, že kdybych v noci na stanici skutečně byl já a viděl, jak s tebou Sanghyuk zachází,“ zamračil se, „potýkal by se chlapec minimálně s krvácením z nosu.“
„Myslíš, že se dá zmlátit astrální projekce, co vlastně není astrální projekce?“ Andymu zacukaly koutky.
„Netuším, ale rozhodně bych to vyzkoušel!“
Tentokrát roztáhl Andy ústa do plnohodnotného úsměvu, ač se mu přitom dojetím třásl spodní ret. Ochotně se Erikem nechal obejmout.
„Ale já tě vážně viděl,“ drmolil rozrušeně do látky Munova modrého županu. „Věděl jsem, že je to blbost, že na stanici být nemůžeš, ale byl jsi tam…“ Vzhlédl a prsty se zaraženě dotkl šrámu na Erikově čele. Ten, koho viděl dneska po třetí ráno ve dveřích kuchyně, měl čelo bez poskvrnky. „Kdy se ti to…?“
„Včera odpoledne,“ předběhl Erika s odpovědí Tony. Když si všiml tázavých výrazů, jakými ho dvojice v procesu udobřování počastovala, vysvětlil: „Kangta se zmiňoval… Kecal?“
„Kdepak,“ potřásl Eric hlavou. „Stalo se to asi ve čtyři… Taekwoon se mnou rozhodl zdemolovat nemocniční majetek.“
„Taekwoon?“ podivil se Dongwan.
„Leo. Jeho pravé jméno.“
„Proč by ti rozbíjel hlavu?“
„Proč Hongbin pořezal Hyesunga a Sanghyuk Andyho? Protože potřebují naši krev. Je to závěrečná fáze přechodu z jedné reality do druhé. Propojení. Vybrali si nás: naše životy, naši existenci. My zmizíme, aby oni mohli plnohodnotně nastoupit na naše místa.“
„Takže je to pravda,“ hlesl Tony.
„Ta poznámka pod čarou o náhradních živých tělech?“ srazil Dongwan obočí. „Vždyť jí váhu nepřikládal ani sám autor!“
„Autor se spletl,“ pokrčil Eric rameny.
„A to říkáš jen tak?!“
„No, klidně můžu z fleku začít hysterčit a litovat se, jestli to tvou dušičku upokojí,“ kontroval Eric uštěpačně. Dongwan se na něj zaškaredil. „Kangta pátrá po knize, z níž Taekwoon čerpal informace. Snad v ní najdeme něco, co nám pomůže ten proces zvrátit.“
„Jak víme, že ta kniha v naší realitě existuje?“
„Nevíme.“
„Takže tvůj plán stojí na padesátiprocentní náhodě?“
„Není to plán, Dongwane, je to zbožné přání. Které – když vyjde – snad zachrání kejhák aspoň tobě a Choongjaemu. Vás dva zatím Wonshik a Jaehwan nekontaktovali.“
Dongwan nezdravě zbledl. „J-jak víš…?“
„Připlouvají ke mně Taekwoonovy vzpomínky,“ pousmál se Eric nevesele. Prstem si poklepal o spánek.
Zavládnuvší užaslé ticho prolomil Andy:
„Sanghyuk v noci prohlásil… že tě zase rád vidí, hyung… nechápal jsem, o čem to mluví, vždyť jste se v životě nemohli setkat, ale… teď už tomu rozumím… Každý z nás viděl v těch dveřích někoho jiného…“
„Cože?“ vyjekli Tony a Dongwan jako jeden muž.
„Byl to Leo,“ objasnil jim Andy hrdým tónem žáka, který jako jediný ze třídy vyřešil obtížný matematický úkol. „Ale já ho viděl jako Erika.“
„No jistě!“ plácl se Eric do čela. Trefil se samozřejmě modřiny, v jejímž středu se skvěla čerstvá jizva, ale statečně polkl všechny peprné nadávky, které se mu draly z úst. „Další následek toho mizernýho propojení… ale Sanghyuk ho poznal… vizuální změna osobnosti tím pádem nezávisí na jeho vůli…“
„Záleží spíš na tom, kdo ho zrovna vidí… já viděl tebe, protože tě znám. Leo jako takový by mi nic neřekl. A rozhodně by mě tolik nevykolejil.“ Andy si povzdychl.
„Chápeš, o čem to filozofují?“ zeptal se Tony polohlasem Dongwana.
„Nemám páru,“ ujistil Dongwan Tonyho.
„Sedíte si snad na uších?“ mlaskl Eric káravě. „Je to jednoduché: Taekwoon a já jsme se stali jedním. To, že ho Andy viděl jako mě, je toho důkazem.“
„A,“ Tony ztěžka polkl, „bude sílit, až… tě kompletně nahradí?“
„Přesně tak.“ Vlastní chladnokrevné reakce na skutečnost, že se ztratí z povrchu zemského, Erika znepokojovaly. Necítil… nic. Bylo i to výsledkem propojení? Nepřirozeně apatické smíření se s koncem; snad aby Taekwoonovi během procesu aklimatizace neházel klacky pod nohy…?
„Já taky zmizím, viď, hyung?“
Eric se na Andyho zadíval a jeho tvář zkřivil trpký úsměv. Osud jeho maličkosti mu možná byl lhostejný, ale z představy, co čeká maknaeho… nebo spíš už nikdy čekat nebude… bylo Erikovi nesnesitelně smutno.
„Jestli Sanghyuk smísil vaši krev
(jistěže ano, jiný důvod k napadení Andyho neměl)
je to bohužel skoro jisté.“
A Andy… Andy prostě přikývl. Děsivě netečný, hrozivě smířený. Nehnul ani brvou.
Jako dívat se do zrcadla, blesklo Erikovi hlavou. Z té myšlenky ho zamrazilo.
Žádné komentáře:
Okomentovat