Škola prokletých - 80. kapitola

• Díl osmdesátý. Wow. Ptám se sama sebe, jak jsem se k takovému číslu sakra dostala. A když pomyslím, kolik se toho ještě má dít... no nic.
Nač se těšit v dnešní kapitole? Hlavní motiv by, hádám, mohl být nazýván prozřením... a to prozřením značně nemilým.

Od chvíle, kdy se Kangta vidině svého možného štěstí po Erikově boku přestal vzpírat, se pocit nepatřičnosti vlastní existence začal do jeho mysli vkrádat s železnou pravidelností. Hodinu za hodinou jeho neodbytné obavy rostly. Byly stále obludnější. A nabývaly nemile konkrétních obrysů.
Jsi jen odporná hříčka staré magie, mrzák s nenapravitelně znásilněnou duší, pro kterého v tomhle světě už není místo.
Bolelo to. A jak den postupoval, bolelo to skoro k nesnesení.
Ještě v podvečer byl přesvědčený, že dnes
(už nikdy)
Erika rozhodně nenavštíví, protože nechce, aby ho v takovém stavu viděl. Ve čtvrt na jedenáct však svojí slabosti podlehl. Pročež zjistil, že – z kdovíjakého důvodu – dokáže v Erikově náručí celou tu chaotickou mizérii ve svojí hlavě úspěšně potlačovat. Ne, že by docela zmizela, to ne. Avšak dařilo se mu s ní relativně pohodlně koexistovat.
A to nebylo správné. Nemohl na Erikovi záviset. Tohle je jen a pouze jeho problém. A vyřešit se dá jenom jediným způsobem.
A tak Kangta tiše ležel vedle svého démona, kochal se pohledem na jeho spokojenou spící tvář a nešťastně přitom přemítal, jak moc mu svým rozhodnutím nejspíš
(zase)
ublíží.

•••

Minho doufal, že když si přivstane – ale ne zase moc, protože kdo rozumný by o víkendu vstával před půl osmou – podaří se mu Hongbina zastihnout v jídelně. To se však spletl. Po snídani tedy strávil čtvrt hodiny neurotickým rázováním z jednoho konce společenské místnosti na druhý, a když ho to bezpředmětné čekání přestalo bavit, zamířil přímo k Hongbinovu pokoji. Ale ať klepal, jak chtěl, nikdo mu neotevřel.
To bylo divné.
Cestou na nádvoří potkal Arona. A protože se dalo dost dobře předpokládat, že Aron s Hongbinem dnes ráno mluvil, jal se Minho zuřivě vyzvídat, kde je jejich novému spolužákovi konec. Daemon nezainteresovaně odvětil, že sází na autobus.
„Chceš říct, že odjel?!“ zděsil se Minho.
„Jo.“
„Kam?!“
„Domů.“ Aron věnoval konsternovanému tmavovláskovi blahosklonný úsměv. „To se tak o víkendech dělává, víš?“
Vytyčený plán ztroskotal; Minho chvíli bezradně bloumal chodbou, nemaje představu, co si počít s volným dopolednem. Zajít do tělocvičny, kupříkladu…? Ten nápad se mu zalíbil. A mohl by s sebou sbalit Zhoumiho. Ten poslední dobou trávil posilováním překvapivě dost času…
Pohroužený v úvahách pojednou zvedl pohled a uvědomil si, že záda, na něž nepřítomně civí, patří Junghyukovi. Duch plul pár metrů před ním a jako správný asociál nedbal nikoho kolem sebe.
Minho však neměl ve zvyku zůstávat nepovšimnut.
Zavolal na něj, ale Junghyuk se ani neohlédl. Zákonitě nebylo možné, aby ho neslyšel. Kdepak, slyšel ho moc dobře; ten mrtvý mizera ho jenom okázale ignoroval. To Minha vytočilo doběla.
„HEJ! Já s tebou mluvím!“
Dva studenti čtvrtého ročníku, kráčející proti nim, se zarazili, vyměnili si znepokojený pohled, načež zamračeného Minha spěšně obešli co největším obloukem. To ale Minhovi bylo docela ukradené, on si gratuloval, že Junghyuka přiměl zastavit a vzít ho na vědomí. Duch se k němu otráveně a velice neochotně obrátil čelem a Minhovi bezděčně prolétlo hlavou, že aristokratické výchově navzdory není Erikovi vlastní ani desetina povýšenosti, jíž oplývá jeho roztomilá lidskost.
„Vyprošuju si, abys na mě na veřejnosti takhle pořvával,“ ohrnul Junghyuk znechuceně nos. „Uvědomuješ si, že vypadáš jako magor? Povídáš si sám se sebou, a navíc řečí, o jejíž existenci nemá devadesát procent populace ani tušení.“
Minho se užuž nadechoval, aby něco namítl na svoji obranu, pak ale naznal, že má Junghyuk vlastně pravdu, a tak mu jen nonšalantně pokynul, aby ho následoval. Zakotvili v první odemčené učebně, na niž narazili.
Minho se opřel o katedru a s významně povytaženým obočím se na neklidně povlávajícího Junghyuka zadíval. „Kdes byl celý týden?“
„Nejsem povinen se ti zpovídat,“ odtušil Junghyuk mrazivě.
„Stalkovals Hongbina?“
Junghyuk zrudl. „Nikoho jsem nestalkoval!“ Zdál se být tou poznámkou bytostně dotčený.
„Když říkáš,“ zabručel Minho. „S Erikem se něco děje. Divím se, že si bezstarostně poletuješ bůhvíkde, a nepanikaříš.“
„Eric je v naprostém pořádku.“
„Ale Andy a Hyesung –“
„Andy a Hyesung jsou tupci,“ sykl Junghyuk. „A tvůj démon taky. Bez urážky.“
Minho svraštil čelo. „Jestli Erikovi nic není… proč si hraje na hikikomoriho?“
„Protože Andy, Hyesung a tvůj démon jsou tupci.“
„Chápeš, že tím jsi mi nic neobjasnil, ano?“
„Tvůj nedostatek informací není můj problém.“
„Nemůžeš aspoň –?“
„Ne. Máš na srdci ještě něco?“
Minho si dlouze, frustrovaně povzdychl. Junghyukova rezervovanost dnes byla extrémnější než kdy jindy. Působilo to… skoro až podezřele. „Jenom drobnost,“ ujistil podrážděného ducha mírně. „Jde o identitu Zhoumiho harmonického parťáka. Yesung má teorii…“
„A? Co já s tím?“
„Myslí si, že by to mohl být Kangta.“
V Junghyukově tváři se během okamžiku vystřídala plejáda nečekaně expresivních emocí. Byla to dosti přehnaná reakce, zvlášť pak na Junghyukovy poměry. Co ho tak pobouřilo? Minho se cítil absolutně zmatený. Nelíbil se mu snad nápad, že by jeho daemon mohl být harmonickým partnerem Zhoumiho? Anebo šlo o Kangtu jako takového…? Ale proč? Hovořili už spolu o něm přece několikrát, proč by to najednou měl být problém…?
Každopádně byl. Očividně.
Junghyuk zmizel bez jediného slova na vysvětlenou.

•••

Přesně tři minuty po ukončení hovoru se svojí bývalou (a nejoblíbenější) sekretářkou zamknul Eric dveře pracovny, a potěžkávaje v ruce klíčky od auta seběhl po točitém schodišti východní věže do přízemí. Vykročil z jeho zákrytu – a takřka narazil do Arona.
„Ahoj!“ oba vyhrkli samým překvapením takřka unisono.
Aron Erika zrentgenoval významným pohledem. Neuniklo mu, co démon drží v ruce. Ano, ten samý démon, který byl ještě dnes ráno dobrovolně zabarikádovaný ve vlastní kanceláři…
Aron povytáhl obočí. „Někam se chystáš?“
Eric potlačil provinilé nutkání schovat ruku i s klíčky za záda. Namísto toho s mírně křečovitým úsměvem přikývl. „Na Jeju. Za Boram. Vzpomínáš…?“
„Tvoje asistentka, co si splnila svůj kavárenský sen, jasně…“
„Požádala mě, abych přijel. Co nejdřív. Má –“ Eric zaváhal. Na vteřinku. „Má starost o Yumi.“
Vědoucný výraz, jenž se po těch slovech usídlil v Aronově tváři, jej téměř vyděsil. Ví to? Ne, hloupost, není, jak by se o Kangtově zmrtvýchvstání Aron dozvěděl. Pověděl o něm jen hrstce lidí a jediný, kdo mu věří, je Yesung.
Stěží si dokázal představit, že zrovna Yesung vykládá Aronovi něco takového.
Na druhou stranu… i kdyby…
„Můžu jet s tebou?“ otázal se daemon. Týmž tónem vévodu vyzvat, ať laskavě konečně vytáhne svoji velectěnou hlavu z písku, by vyšlo nastejno. „Dlužíš mi jedno famózní ostrovní kafe.“
…není důvod před Aronem dál cokoli skrývat.

•••

Myslel, bůhvíjak dlouho nebude jeho vyprávění trvat, zabralo však jen slabou půlhodinku. Když domluvil, pohled zarytě upřený na silnici před sebou, rozhostilo se v autě na moment hluboké, přemítavé ticho.
„Abych to shrnul,“ hlesl Aron bezvýrazně, „tvůj manžel, Andy i Min Ho jsou banda epochálních kokotů.“
„No, tak bych to úplně –“
„Kdyby byl Kangta takový, jak o něm hlásá Andy, jsi už dávno mrtvý, Eriku!“
Démon pokrčil rameny. Proti tomu neměl co namítnout.
„Zpátky ho tedy přivedla Yoona. A udělala to jen proto, aby tě zabil.“
„Patrně.“
„Pomsta… to je JRova specializace… Štěstí, že se Kangtovi nestihl pohrabat v hlavě.“
„Kruci. Na JRovu úlohu jsem vůbec nepomyslel,“ přiznal Eric rozpačitě.
„To už je teď fuk. Jestli jste se s Kangtou vážně usmířili…“
„To neznamená, že mi odpustil,“ potřásl Eric hlavou a krátce se střetl s Aronovým tázavým pohledem. „Dá se něco takového vůbec odpustit?“
„Ne. Asi ne,“ uznal Aron a s tichým povzdychem obrátil pozornost k ubíhající krajině za oknem. „Ale dá se s tím žít, hádám.“
„Hm.“
„Jste v pohodě, že jo?“
„Nůž u krku mi při svých nočních návštěvách nedrží, jestli se ptáš na tohle.“
„Chabé, ale lepší než nic,“ konstatoval Aron. Založil ruce na prsou a upřeně se na Erika zadíval. „Svědčí ti, víš o tom?“
„Svědčí…?“
„Vypadáš spokojeně.“
Eric se nevesele uchechtl. „Až jsem ve svojí pitomé euforii docela zapomněl, že ten, koho daemonovo nekalé zmrtvýchvstání zasáhne vůbec nejvíc, je jeho Stín… Cítím se jako idiot, že mě ani nenapadlo se s Yumi spojit.“
„Měls jiné starosti.“
„Velmi kulantně řečeno, ano.“
„A taky není tvojí povinností myslet na magický spojení daemona a jeho Stínu. Jsi démon, sakra. Tohle by mělo jít docela mimo tebe!“
„Díky.“
„Kdyby na tom byla Yumi zle, ozvala by se Boram určitě dřív,“ zabručel Aron. „Nejspíš je prostě jenom…“
„Zmatená?“
Rudovlásek kývl. „Jako my všichni.“
„Jestli všechno půjde, jak má,“ Eric zkontroloval čas na palubní desce, „po poledni bychom mohli mít jasno.“
„Takže poletíme?“
„Samozřejmě.“
„První třídou?“
„Přitvrď.“
„Soukromým letadlem?“ Aron nakrčil nos. „To je pěkně snobský.“
„Nic menšího se od vévody Západního distriktu neočekává,“ zazubil se Eric.

•••

Když se Min Ho včera zmínil, že má v jedenáct dopoledne rande s Minhyunem, nezdál se tím Yesung být nikterak zaujat. Což se Min Ha značně dotklo, ale skousl to. Dnes, po návratu ze snídaně, ho ovšem Yesung se zářivým úsměvem informoval, že pojede do Soulu s ním, protože si tam potřebuje něco vyřídit. Povahu své neodkladné pochůzky samozřejmě nespecifikoval a Min Ho začínal tušit nějakou zradu, pak ale Yesung prohlásil, že až bude on hotový s Minhyunem, mohli by si zajít na oběd a… hrabě v tu chvíli prostě chtěl věřit, že se jeho nejdražší snaží být milý a nic víc.
Zaparkoval kousek od podniku, kam jej Minhyun pozval, a rozloučil se s Yesungem, který víc než zaúkolovaného dospělého připomínal rozjívené dítko na výletě. To bylo setsakramentsky divné, ale na dumání neměl Min Ho čas.
Do kavárny vešel na minutu přesně. Minhyuna zpozoroval okamžitě; seděl u jediného stolku pro dva a nepřítomně civěl z okna. Min Ho si u obsluhy objednal kávu a s hlasitým díky se odebral ke stolu. Doufal, že tím na sebe upoutá Minhyunovu pozornost – marně. Baron Hwang byl myšlenkami očividně úplně jinde.
Min Ho vteřinku dvě uvažoval, jak ho z toho transu co nejněžněji vytrhnout, pak si ale uvědomil, s kým má tu čest. Došel až k Minhyunovi a oslovil ho. Ten sebou poplašeně trhl a vzápětí vyskočil na nohy a vysmekl hraběti ukázkovou devadesátistupňovou úklonu.
„Děkuji, že jste přišel!“
„Máš za co,“ zabručel Min Ho a usedl naproti němu. „Tak co chceš?“
Minhyun se narovnal a pak poněkud rozpačitě klesl zpátky na židli. „Požádat vás o laskavost.“
„V čem je háček?“
„Vzhledem k okolnostem… je to mimořádně troufalá žádost, hádám.“
Min Ho povytáhl obočí. „Poslouchám.“
„V poslední době se… snažím mírnit škody, které jsem napáchal svým neuváženým jednáním,“ začal Minhyun poněkud zeširoka. „Je jich dost… víc než dost… no předně bych rád pomohl Aronovi.“
„Což už se děje, pokud se nepletu,“ poznamenal hrabě. „Aron je teď v takové pohodě, v jaké jsem ho neviděl takřka pět let.“
Minhyun povděčně sklopil hlavu. „Ale věřím, že dokážu víc.“
„Jen do toho.“
„A o to právě jde,“ opáčil baron. „Nemůžu Arona chránit bez Aronovy přítomnosti.“
„Má přece lapač snů. Když nejsi nablízku ty, chrání ho víla, ne snad?“
„Jistě. Já bych ale Min Kimu přístup do Aronova podvědomí nejradši zatrhl natrvalo. Což vyžaduje čas. A taky určitou soustavnost.“
„Dobře. Nechápu ale,“ Min Ho se zamračil, „co s tím mám co dělat já?“
Minhyun počkal, až se dostatečně vzdálí servírka, jež Min Hovi přinesla kávu, a pak zvolna odvětil: „Aron, dalo by říct, momentálně žije na Akademii… tak mě napadlo –“
Samozřejmě. Co jiného by po něm taky mohl chtít? Min Ho si připadal jako absolutní pitomec, že mu to nedošlo okamžitě.
„No ty ses snad úplně zbláznil!“
Obsluha i zbytek hostů kavárny se po nich poplašeně ohlédly.
„Přijmu jakákoli bezpečností opatření!“ vyhrkl Minhyun, načež uvážlivě ztišil hlas: „Spoutání živelní magie nebo vytyčení oblasti, kde se výhradně můžu pohybovat… klidně se nechám označit, ať máte o mém pohybu neustále přehled. Jen mi dovolte přístup na Akademii. Prosím.“
Min Ho kajícně se tvářícího démona pár vteřin probodával nevraživým pohledem. „Spoutání veškeré magie,“ ucedil a pozvedl ke rtům šálek s kávou.
Minhyun potřásl hlavou. „Kontrolu nad sny potřebuju. Bez ní jsem Aronovi k ničemu… a vy byste tak neměl důvod mě na Akademii pouštět…“
„Na tom něco bude.“
„Prosím! Chci jenom pomoct Aronovi! A být s ním… Nic víc.“
„Zajímavé. Pokud je mi známo, Aron nemá o tvém velkorysém gestu nejmenší potuchy.“
„Říkal jsem si, že bude lepší mu to povědět, až budu znát vaše rozhodnutí,“ vysvětlil Minhyun.
„Co když Aron nebude mít zájem?“
„Bude.“
„Co když ne?“
Minhyun svraštil čelo, zmatený, kam tím dotazem Min Ho míří. Proč ho tolik zajímá hypotetické vyústění situace, v níž
(nebude po mém)
Minhyun zbledl jako stěna. „Neublížil bych mu!“ vykřikl dotčeně.
Veškeré osazenstvo kavárny nadskočilo leknutím podruhé.
„Asi by mě to ranilo… jo, určitě by mě to ranilo, ale… nic bych mu neudělal, proboha… Nezkřivil bych mu ani vlásek!“
Min Ho s překvapivě lhostejným výrazem zamíchal kávu a usrkl. „Snažíš se o tom přesvědčit mě, nebo sám sebe?“
Touché.
Minhyun uhnul očima. „Neublížil bych mu,“ zopakoval umanutě.
Na to Min Ho neřekl tak ani tak. Chvíli si zamyšleně prohlížel svůj poloprázdný šálek. „Dám ti radu: nepřeháněj to.“
Mladší udiveně vzhlédl. „A co?“
„Péči. Chápu, že jsi do Arona zamilovaný, že se ho nemůžeš nabažit a cítíš nutkavou potřebu ho chránit, ale všeho moc škodí. Aron je vcelku introvert. Ač umí být nesmírně družný, občas potřebuje od kontaktu s ostatními upustit. Úplně. Rozumíš?“
Minhyun nejistě přitakal.
„Potřebuje mít možnost trávit čas o samotě,“ konkretizoval Min Ho své předchozí vyjádření. „A ty to musíš respektovat. Dokážeš to?“
„Chvíli mi potrvá si to zautomatizovat,“ připustil Minhyun s bezelstnou upřímností, „ale… jo, dokážu. Vím, že ano.“
Min Hovu netečnou tvář zjemnil náznak spokojeného úsměvu. Dopil kávu, vytáhl z kapsy peněženku a vstal od stolu. „Je ti jasné, že tvůj vstup na pozemky Akademie nezávisí pouze na mé dobré vůli.“
„O-ovšem,“ zakoktal Minhyun, viditelně konsternovaný nenadálou změnou tématu. „Musíte tu možnost probrat s dalšími… povolanými, hádám.“
Min Ho kývl. „Nic ti neslibuju. A rozhodně o tom zpravím Arona. Předně chci znát jeho názor.“
„Jak si přejete.“
„Fajn. Až padne verdikt – jakýkoli – ozvu se.“
„Jsem vám zavázán,“ hlesl Minhyun pokorně, přičemž spěšně pokynul k Min Hovu prázdnému šálku: „Nechte to. Zvu vás.“
„Díky,“ usmál se hrabě; tentokrát zřetelněji a zároveň znepokojivě potměšile. Obrátil se k odchodu, na druhém kroku se ale zarazil a úkosem na Minhyuna pohlédl. „Přestaň mi vykat, buď od té lásky. Tak starej zase nejsem.“

•••

Seohyun poslušně vyslechla Yoonin budovatelský monolog, načež bez výrazu zopakovala své předchozí prohlášení: že se tam nevrátí.
Yoona svou rebelující podřízenou provrtala nevraživým pohledem. „Zjevně jsme se špatně pochopily,“ ucedila studeně. „Já tě nežádám. Přikazuji ti to!“
„Při vší úctě, milady,“ nenechala se Seohyun vyvést z míry, „stojíme si dost mizerně. Hyoyeon se zatím neprobrala a s funkčností Sunnyiny pravé ruky to nevypadá dvakrát dobře.“
„Tobě neublížil.“
„Ne. Ale dal jasně najevo, že podruhé už tak velkorysý nebude.“
„A to je přesně ono!“ spráskla Yoona dramaticky ruce. „Nemá slitování! Je perfektní. A já ho chci!“
„Nemá zájem,“ zamračila se Seohyun. „Nepřidá se k vám.“
„Přesvědčíš ho.“
„Ne. Zabije mě. A vy proděláte. Dvojnásob.“
Yoonina krásná tvář se zkřivila vzteky. Věděla, že má Seohyun pravdu… a to ji přivádělo k šílenství. Dvakrát rozčileně přerázovala místnost tam a zase zpátky. A pak, jako když přepne, se na svou podřízenou bez varování znepokojivě zazubila.
„Zlobíš, moje milá,“ mroukla hláskem sladším než cukrkandl. „Ale chápu. Bojíš se. A jak jsi správně naznačila, tvé služby jsou pro mě důležité… Uděláme to tedy takhle: buďto mi přivedeš Sungjina, nebo deset jiných tvého zavrženíhodného druhu. Vyber si.“
Poloviční démonka dotčeně semkla rty, nahlas se však proti vyřčené urážce neohradila. Namísto toho Yooně oplatila falešný úsměv. „Výborně. Jak široce mohu operovat? Mám se držet Asie? Nebo můžu zrekrutovat i pár Evropanů?“
Výraz hrané velkorysosti zmizel stejně rychle, jako se objevil. Yoona znechuceně nakrčila nos. „Operuj si, kde chceš. Máš na to měsíc!“
Při odchodu si neodpustila afektovaně za sebou prásknout dveřmi.

•••

Na místo určení dorazili hodinu po poledni. Dům, v němž se Boramin podnik nacházel, byl postaven v tradičním venkovském stylu. Nad vchodem se skvěl prostý nápis Kavárna. Arona bezděčně napadlo, že hledat (a hlavně najít!) tuhle kavárnu na internetu, musí být fuška, avšak nezdálo se, že by paní majitelka měla nouzi o zákazníky. Všech pět venkovních stolků bylo plně obsazeno.
Aron a Eric vešli dovnitř a pozdravili. V ústrety jim vyběhla drobounká černovláska, jež vévodovi bez rozpaků skočila kolem krku. Ujistila jej, že ho opravdu nesmírně ráda vidí, ale že na vybavování teď nemá čas. Jeho Výsost beztak musí jít konat. Cestu zná. A ona se tu zatím postará o Arona.
„Vy mě znáte?“ podivil se daemon.
„Slyšela jsem toho o tobě tolik, že ten dojem skoro mám,“ mávla Boram nonšalantně rukou. „Zasedni. Dáš si kafe?“
A tak Eric zanechal svého skoro adoptovaného synka v péči svojí bývalé sekretářky, a zamířil do zadní části domu, jež sloužila jako byt. Bylo odemčeno, samozřejmě; démoni na Jeju své příbytky zásadně nezamykali a Boram se tomuto zvyku svědomitě přizpůsobila.
Eric po chvíli nejistého přešlapování a proklínání vlastní děravé paměti stanul před pokojem, který by měl patřit Yumi. Zaklepal na dveře, čekaje na vyzvání. Vteřinu, dvě, nic se ale neozvalo. Eric znovu překontroloval celou chodbu, nic nového ale nevykoumal. Byl si docela jistý, že vybral správně…
Zaklepal podruhé. „Yumi…?“
Ticho panující za dveřmi vzalo za své. Nahradily ho spěšné kroky, cvaknutí kliky a okamžik nato už Eric stál tváří v tvář Kangtovu éterickému Stínu.
Yumi neřekla ani slovo na přivítanou. Zádumčivýma fialovýma očima si démona prohlédla a pak se se sotva slyšitelným povzdychem zeptala: „Je zpátky, viďte?“
Eric přikývl a Yumi odstoupila ode dveří, aby ho pustila do pokoje. Posadili se na zem k malému čajovému stolku, na němž stála krásně zdobená konvička. Yumi Erikovi podala šálek.
„Prosím. Není uvařený ani deset minut.“
Eric poděkoval a ač na čaj tak úplně chuť neměl, nalil si. Voněl znamenitě.
„Od té hrůzné noci, ač jsem nade vší pochybnost prožila Kangtovo zmrtvýchvstání, sama sebe umanutě přesvědčuju, že to není pravda. Že jsem blázen a celou tu epizodu – včetně sebevznícení černým ohněm – jsem si vybájila.“ Yumiinou stoickou tváří se mihl náznak cynického úsměvu. „Věděla jsem, co vím, ale odmítala jsem si to připustit, protože logicky to nedávalo smysl. Žádný daemon nikdy nevstal po šedesáti letech v mrtvých. Nemohl. A já se ptám,“ vzhlédla k Erikovi, „jak je možné, že se vrátil Kangta?“
„Stará magie,“ zachmuřil se démon. „Její temná, nejdivočejší forma. Způsob, jakým by žádný mrtvý být k životu navrácen neměl.“
„Kdo mu to provedl? A proč?“
„S největší pravděpodobností osoba, která jej hodlala zneužít jako zbraň.“
„Znáte tu osobu?“
„Bohužel.“
„Čili zbraň proti vám?“
„Domnívám se, ano.“
„Plán té osoby každopádně nevyšel,“ podotkla Yumi. „Kdyby vás Kangta mínil zabít, byl byste už mrtvý.“
Eric mlčky přitakal. Kangtova moc byla obrovská; ve své podstatě byl snad i mocnější než samotný daemonský Lord. Dovedl by s ním on, že prý v otázce magie nejschopnější démon, držet krok? Možná. A možná taky ne.
„Černá magie, hm… navrácení k životu harmonii navzdory.“ Yumi nehty zamyšleně zabubnovala o porcelánový šálek. Pak zamumlala cosi v japonštině a napila se čaje. „Teď už té bolesti rozumím…“
„Bylo to tak zlé?“ zarazilo Erika.
„Pořád je,“ odtušila dívka bezvýrazně.
Vévoda svraštil čelo, po zádech mu přeběhl mráz. Proč se mu o tom Kangta nezmínil…?
„Vezmu tě za ním,“ vyhrkl, aniž by sám přesně chápal, co si od toho slibuje. Vlastně ne. Chápal to dokonale. Ale odmítal si tu myšlenku připustit.
Yumi se usmála. Byl to úsměv nepříjemně vědoucný. A taky nejsmutnější, jaký kdy Eric viděl. „On ví, kde mě hledat, Výsosti. Neskrývám se.“
„Je-je toho na něj teď moc. Jsem si jistý, že až se zadaptuje –“
Zase ten úsměv. Eric si při pohledu na něj uvědomil, že jen plácá hlouposti, kterým stejně nevěří, a ztichl, jako když utne. Stín je daemonovou součástí, zná jeho niterné konflikty a pohnutky. Kangta tak nemá důvod se před setkání s Yumi dávat jakkoli dohromady. Ona ví všechno. On s tím počítá. A oba chápou, jak zbytečný by v tomto stavu událostí
(jen krůček od konce)
byl jejich vzájemný kontakt.
„On chce umřít, viď?“
„Uvažuje o tom,“ přisvědčila Yumi nevzrušeně.
Několik dlouhých vteřin se na sebe jen beze slova dívali; ona kompletně smířená, Eric vyděšený k smrti.
„Co mám dělat?“ hlesl zoufale.
„Nebraňte mu.“
„To je dost kruté, nemyslíš?“
Yumi natáhla ruku přes stůl a konejšivě jí překryla tu Erikovu.

•••

Po příjemně stráveném obědě se Min Ho a Yesung vrátili zpátky do auta. Min Ho nastartoval, připravený k návratu na Akademii, když tu Yesung docela bez kontextu prohlásil:
„Rád bych se stavil na hřbitově.“
Hrabě se na něj otočil, obočí významně pozdvižené. „Na hřbitově?“
„Hm. Stejně pojedeme okolo. Projdeme se.“
„Po hřbitově?“
„Proč ne?“
„Protože je to bizarní, zlato,“ odtušil Min Ho suše. „Nikdo se jen tak neprochází po hřbitovech.“
„Já jo. Hřbitovy jsou uklidňující.“
„To nebudu komentovat,“ zabručel démon a začal couvat z parkoviště.
„Co ti vadí?“ zamračil se Yesung. „Jsi démon mrtvých. Hřbitovy by měly být tvůj druhý domov.“
„Tak to nefunguje, věř mi.“
„Snad se nebojíš duchů?“
„Moc vtipné,“ zaskřípal Min Ho zuby.
„No tak,“ mroukl Yesung chlácholivě. „Centrální hřbitov je opravdu pěkný. Dej mu šanci.“
„Hřbitovní estetika není můj šálek kávy,“ potřásl Min Ho hlavou. „Nedocením ji. Rozhodně ne tak, jak by sis asi představoval.“
„Není třeba, abys cokoli doceňoval,“ ujistil ho Yesung. „Prostě pojď se mnou. Prosím.“
Démon se nepřestával tvářit podezřívavě, žádnou námitku už ale nahlas nevznesl. Po deseti minutách jízdy poslušně odbočil a zastavil auto na parkovišti před centrálním soulským hřbitovem. Znepokojeným pohledem opsal tepaný oblouk doširoka rozevřené hlavní brány.
„Myslím, že počkám tady.“
„Bude to krátká procházka,“ kontroval Yesung a s úsměvem Min Hovi odepl bezpečnostní pás. „Pojď.“
„Abys věděl,“ brblal hrabě, zatímco kráčeli po chodníku směrem k bráně, „místa s vysokou koncentrací smrti mi nedělají dobře. Cítím se na nich… velmi nekomfortně.“
„Není to trochu kontraproduktivní?“
„Mám ze svojí síly respekt, pamatuješ?“
„Pamatuju. Ale hřbitov je přece místo posledního odpočinku. Žádná masová vražda se tu neudála.“
„Víš, to jistě?“
„Udála?!“ Yesung zbledl.
„Nejspíš ne. Působí to tu dost pokojně,“ zabručel Min Ho. „Pro mě to ale v podstatě nehraje roli. Smrt je tady všudypřítomná a já –“
Prošli branou. To jest stanuli na oficiálním území hřbitova.
Yesung k démonovi, jenž bez varování utichl vprostřed věty, tázavě vzhlédl. „Min Ho…?“
Ten ale jako by ho vůbec neslyšel. Vytřeštěnýma očima nevidomě zíral před sebe, tvář sinalou. Celým jeho strnulým tělem lomcoval nekontrolovaný třas.
Min Hův stav Yesunga nemálo vyplašil. Na tak extrémní reakci nebyl připravený. Usoudil však, že se nejedná – nemůže jednat – o standardní situaci. Být Min Hova panika běžnou praxí, Eric by ho předem varoval. A to se nestalo.
Postačí, když Min Ha na ten hřbitov prostě vezmeš. On pozná, kam má jít.
A jak Eric prorokoval, tak se i stalo. V jednu chvíli Min Ho vedle Yesunga stál a ve druhé už ne.
Rozčilený Yesung vykročil vpřed, volaje démonovo jméno, ale bez výsledku. Min Ha nikde v okolí vidět nebylo. Mohl se přenést kamkoli, Sungovi však něco říkalo, že Min Ho hranice hřbitova neopustil. Někde tu je. Někde… kde?
Nahmatal v kapse saka mapu, na níž mu Eric vyznačil lokaci Kangtova hrobu. Výstřel naslepo? Možná. A možná taky ne. Rozložil plánek, určil na něm svou aktuální pozici a z ní se nejistě vydal směrem k určenému hrobu. Netrvalo dlouho a našel ho.
Našel je oba.
Min Ho klečel před Kangtovým hrobem, hlavu svěšenou mezi rameny. Lokýnky démonových dlouhých tmavých vlasů Yesungovi sice halily výhled na jeho tvář, bylo však zřejmé, že pláče.
Yesung rozpačitě přešlápl z nohy na nohu, ihned se ale vzchopil a honem k té hromádce neštěstí na zemi přispěchal. „Min Ho, zlato.“ Podřepl vedle něj, konejšivě ho pohladil po zádech. Démon polkl bezútěšný vzlyk.
„Kdo mohl něco takového udělat?“ procedil nenávistně skrz zaťaté zuby. „Tolik neúcty… tolik bolesti…! Tohle si nezasloužil. Tohle ne…“
Zmatený Yesung zatěkal pohledem od Min Ha ke Kangtovu hrobu.
Ten, přesně jak říkal Tony An, se nacházel vedle hrobu Muna Junghyuka. Oba byly pečlivě udržované, ač bylo znát, že nějaký ten pátek už pamatují. Avšak zatímco Junghyukův náhrobek byl bez poskvrnky, ten Kangtův hyzdila nepřirozeně dokonalá puklina táhnoucí od jednoho rohu ke druhému. Když se Yesung zadíval pozorněji, všiml si, že v místě, kde mělo být uvedeno datum Kangtova úmrtí, je žula vydrolená.
„Yesungu?“ zamumlal Min Ho polohlasně.
„Ano?“
„Navštívils po Heechulově zmrtvýchvstání jeho hrob?“
„Ne.“ Yesung svraštil čelo. Ta otázka ho zaskočila. „Napadlo mě to, ale… Neviděl jsem k tomu důvod.“
„Škoda.“ Min Ho se narovnal a hřbetem ruky si setřel slzy. „Kdyby ano, věděl bys, že jeho náhrobní kámen je v úplně stejném stavu.“
„Jako ten Kangtův?“
„Jako ten Kangtův.“
„Takže…?“ nadhodil Yesung významně.
„Byl jsem idiot. Eric měl pravdu. Celou tu dobu,“ přikývl Min Ho. „Kangta se vrátil mezi živé. Vlastně hůř, byl k návratu přinucen. A to se dít nemá. Za žádných okolností. Každému mrtvému náleží právo volby; Kangtovi bylo odepřeno. Pro to neexistuje omluva. Ať už mu to provedl kdokoli, doufám, že shoří v pekle.“
Yesung naznal, že slova jsou v tomto případě zbytečná, a na výraz podpory Min Ha pevně objal. Tmavovlasý se v jeho náručí schoulil jako vyplašené zvíře. Pár minut tak setrvali, mlčky se objímajíce před Kangtovým prázdným hrobem.

•••

„Myslel jsem, že se Yumi vrátí s námi,“ poznamenal Aron cestou na letiště.
A nebylo se čemu divit, cestou na Jeju si to Eric ještě myslel taky. Jelikož ale neměl náladu patlat se v reálných důvodech, jejichž vysvětlování mu bylo silně proti srsti, neurčitě prohlásil, že s ohledem k situaci se Yumi rozhodla zařídit podle svého. Což nebyla tak docela lež. Ale ani úplná pravda.
Na Akademii se vrátili po osmé hodině večerní. Aron Erikovi poděkoval za výlet, skvělé kafe a luxusní tříchodovou večeři, na niž se stavili v Soulu, Eric Aronovi poděkoval, že s ním celý ten neplánovaný výlet absolvoval. Bylo fajn mít jej vedle sebe a moci se soustředit… na cokoli jiného než přemýšlení o Kangtových konečných plánech.
Rozloučili se v přízemí východního traktu a Eric pokračoval po schodišti vzhůru do své pracovny. Za poslední zákrutou jej vyděsil Min Ho. Seděl na posledním schodu a mračil se jako bouřkový mrak.
„Kde jste byl?!“ obořil se na Erika, zatímco se značně neelegantně škrábal na nohy. Šlo mu to dost ztuha. Seděl tu očividně dlouho.
„Na Jeju,“ odsekl vévoda, přezíravě Min Ha obešel a odemkl kancelář. Vteřinu dvě si pohrával s myšlenkou zavřít Min Hovi dveře před nosem, nakonec ale naznal, že by se měl chovat jako dospělý a ne jako uražené děcko. Stálo ho to ale značné úsilí, to si nutno přiznat.
„Co tam?“ S žádostí o vstup si Min Ho hlavu nedělal. Pozval se do pracovny sám.
Eric jej obdařil širokým úsměvem. Upřímnosti v něm nebylo, ani co by se za nehet vešlo. „Jel jsem si pokecat s Kangtovým Stínem.“
Hrabě se zatvářil jako by kousl do extra kyselého citronu. Sklopil oči. „Omlouvám se,“ zamumlal.
Eric povytáhl obočí. „Za co?“
„Za svoji omezenost. S Kangtou jste měl pravdu. Je zpátky.“
„Á.“ Eric spokojeně pokýval hlavou a odložil tašku na stůl. „Yesung tě vzal na hřbitov.“
„Jak to –?“ Než stačil Min Ho svou zmatenou otázku dokončit, pochopil. „To byl váš nápad?!“
„Samozřejmě.“
„A to jste mi to nemohl říct rovnou?!“
„Aby ses na ten hřbitov zašel osobně přesvědčit?“
„No ano!“
„Přes Yesunga to bylo jistější,“ pokrčil Eric rameny. „Mně jsi nechtěl věřit.“
Min Ho užuž otevíral pusu, aby se ohradil, pak mu ale došlo, že by vypadal jako naprostý pokrytec, a tak raději změnil téma: „Přemýšlel jsem, jak je možné, že dokázal překročit bariéru, když vstup sem mají povolený jen naši čtyři místní daemoni… Hádám, že důvodem je silně nestandardní povaha jeho návratu. Vy už se každopádně nemusíte bát. Rozšířil jsem magické rozhraní bariéry o nemrtvé daemony.“
„Tak ho zase zruš.“
„Prosím?“ žasl Min Ho. Měl za to, že se přeslechl.
„Uveď bariéru do původního stavu,“ zopakoval Eric nevzrušeně. „Jinak se ještě dneska vracím do Podsvětí.“
„Zbláznil jste se?! Ten chlap vám přece jde po krku!“
„Kdyby mě hodlal zabít, už by to udělal. Času jsi mu k tomu poskytl spoustu.“
„Mrzí mě to!“ rozhodil Min Ho dramaticky rukama. „Co mám udělat, hm? Padnout před vámi na kolena, bušit hlavou o zem a prosit za odpuštění?!“
„Postačí, když zrušíš svůj zbytečný bariérový update,“ ujistil ho Eric velkoryse.
„Vy si neděláte srandu,“ hlesl mladší nevěřícně. „Mluvíte vážně.“
„Smrtelně, ano.“
Šok v Min Hově tváři nahradila podezíravost. „A neberete přísloví „přátele si drž blízko, nepřátele ještě blíž“ trochu moc doslova?“ rýpl si.
„Starej se o sebe, buď tak hodný,“ odvětil lakonicky Eric, usedl na židli a s rukama okázale založenýma vyzval pana vlastníka školy, ať se dá do čarování.
Neobešlo se to bez remcání, nakonec ale Min Ho učinil, jak Eric požadoval.
„Hotovo. Vaše daemonská krasavice se tu může promenádovat dle libosti. Což se mi vůbec nelíbí, mimochodem…“
„Díky,“ zazubil se Eric, druhou větu kompletně ignoruje.
Min Ho se posadil naproti němu, lokty se opřel o stůl a podepřel si rukama bradu. „Jste tedy s Kangtou zadobře?“
„Vypadá to tak,“ přisvědčil vévoda.
Min Ho zamyšleně pokýval hlavou, pak mu ale na čele vyvstala ustaraná vráska. „Jak na tom je? Chci říct… Zmrtvýchvstání je pro zesnulého náročné, i když je provedeno správně. Nechci si ani představovat…“ Nechal větu vyznít do prázdna.
Erikovo veselí povadlo. Povzdechl si. „Já na něm nic patologického nevypozoroval, zdá se mi úplně v pořádku…“
„Jenže?“
„Jenže podle jeho Stínu není v pořádku ani zdaleka… což dává smysl…“
„Chcete o tom mluvit?“
„Ne. Teď ne.“
A Min Ho nenaléhal. „Kdyby cokoli,“ podotkl lehce rozpačitě, „jsem tady. Pro vás pro oba.“
„Ale?“ podivil se Eric. „Kde se v tobě bere taková vstřícnost?“
„Záležitosti kolem smrti se mě dotýkají, ať už chci, nebo ne,“ odfrkl Min Ho dotčeně. „A Kangta je nemrtvý se zatraceně mizerným startem svého druhého života. Celá ta situace je to pro mě docela osobní.“
Eric na něj vteřinu dvě hleděl s otevřenou pusou, neschopen slova, načež vyskočil z křesla, nahnul se přes stůl a zaraženého hraběte políbil. „Děkuju,“ zašeptal dojatě.
„No jo,“ zabručel mladík, a ač se snažil působit děsně nad věcí, bylo zjevné, jako moc ho Erikova reakce potěšila. „Znáte mě. Kde můžu, pomůžu. Občas.“
„Často,“ opravil ho Eric. „Jsi mnohem větší dobrák, než se tváříš.“
„Ah, to mi připomíná…!“ vyhrkl Min Ho, rozjaření mu však dlouho nevydrželo. „Jde o Minhyuna. Asi si radši sedněte,“ doporučil vévodovi suše.
Eric bez odmlouvání poslechl.