Paralela - 21. kapitola

∦ Z jedenadvacáté – tak trochu milosrdně ulhané – kapitoly Paralely jsem značně rozpačitá. Zdá se mi nedotažená, převedení děje do souvislého textu nedopadlo, jak jsem si představovala... Na druhou stranu jsem ale velice pyšná na ideu portrétovací pasáže. Technicky možná není zvládnutá dokonale, jako zdůvodnění Erikových rádoby nesmyslných motivů však funguje na jedničku.

Před polednem, lékařskému doporučení navzdory, opustil Eric nemocnici. Domů ho zavezl Tony. Cestou se stavili pro malý nákup a při té příležitosti si Eric v prodejně přes ulici pořídil nový mobil. To, co zbylo z jeho původního telefonu, na něj prý čeká v obýváku na stole. Podle Hyesunga přežila SIM karta Taekwoonovo běsnění bez úhony. Eric v to upřímně doufal.
Po pátém ujištění, že je mu opravdu dobře, a ne, nepotřebuje doprovod až ke dveřím, se Tony neochotně stáhnul a odjel. Předtím ale Erika přiměl slíbit mu, že kdyby cokoli, zavolá.
„Protože jestli se ti něco stane a Kangta zjistí, že jsem tě tu nechal bez dozoru, sežere mě. Pamatuj na to,“ prohlásil bez legrace.
Eric sice nechápal, proč by o něj měl mít Kangta až takovou péči, skeptický komentář si však nechal pro sebe.
Trochu se děsil, v jakém stavu svůj byt najde, žádné známky zápasu na něm ale patrné nebyly. Nebýt rozbitého mobilu, nepoznal by, že se tu kdy co násilného událo. Což působilo o to znepokojivěji.
Na vaření neměl náladu, k obědu si tak připravil dva sendviče. Posadil se s nimi v obýváku, jedl a během toho nastavil vše potřebné v novém mobilu. Hyesung měl pravdu, SIM karta, již z trosek na stolku vylovil, byla v naprostém pořádku.
Po jídle umyl talíř a chvíli si pohrával s myšlenkou uvařit si kávu. Avšak z představy toho, jak tu sedí, nemaje nic na práci, a předstírá, že je všechno, jak má být, se mu udělalo téměř zle. Ne. Zajede na služebnu. Promluví si s kolegy. A kafe si dá až tam.
Když za sebou zabouchl dveře bytu, zřetelně se mu ulevilo.
Provoz byl plynulý, cesta mu netrvala ani dvacet minut. Zaparkoval ve dvoře, kde stála i auta Minwooa a Hyesunga, a vstoupil do přízemního vestibulu policejní stanice.
Jessica s nadšeným zavýsknutím oběhla recepční pult a skočila Erikovi kolem krku. Tak vřelé přivítání od ní skutečně nečekal.
„Oppa! Jsem ráda, že jsi zpátky!“ Dojatě si prohlédla jak jeho, tak bouli na jeho čele. „Pořád si myslím, že jsi pošuk, ale ty vole… těch pět je bez tebe naprosto nesnesitelných!“
Odtud vítr vane! Eric se rozesmál: „Tak hrozné to být přece nemohlo.“
„Ne. Bylo to horší,“ ujistila ho se smrtelně vážnou tváří Jessica. „Mluvil jsi s Andym?“
„Dneska ráno.“
„Jak je na tom?“
„Mizerně. Ale zvládne to.“
Jessica zamyšleně pokývala hlavou. „Jina to strašně sebralo. Měli noční spolu. Nedokáže pochopit, jak je možné, že nic neslyšel…“
Eric se pokusil vžít do kolegovy situace, zvažuje, či by jemu samotnému pomohlo, kdyby mu dal někdo vědět, že nebylo v jeho silách Andymu jakkoli pomoci, protože celá tahle astrální komedie dalece přesahuje jejich schopnosti. Cítil by se líp? Nebo naopak ještě mizerněji…?
Varianta, k níž inklinovaly jeho prvotní, bezděčné myšlenky, se mu ani v nejmenším nezamlouvala.
Jessica Erika zpravila, že Minwoo vyrazil na pravidelnou obchůzku, ale Hyesunga, toho že nahoře v kanceláři najde určitě. Ani ne před deseti minutami ho přišel navštívit Kangta a ona si rozhodně nevšimla, že by jeden nebo druhý opustili budovu.
Eric poděkoval za – ne až tak nezbytné – info a zamířil ke schodišti. Užuž se chystal vkročit na první stupeň, když tu:
„Ah, Taekwoone! Počkej! Máš tu balík!“
Eric strnul, po zádech mu přeběhl mráz. Slyšel dobře?
Mechanicky se k Jessice otočil. Držela v rukou malou krychlovou krabici, očividně určenou pro něj. Jako ve snách od ní Eric balíček přebral, zkontroloval jméno adresáta.
Bylo naprosto správné.
Přeslechl se snad? Ne, hloupost, „Taekwoon“ se od „Erika“, případně „Junghyuka“ setsakramentsky liší…
Jessica s tázavě povytaženým obočím sledovala tu šokovanou nevíru, zračící se v Erikově jindy dosti pokerovém výrazu. Zamračila se. „Děje se něco?“
Eric spěšně zavrtěl hlavou. Byla to lež.

∦∦∦

„Jde o tu knihu,“ povzdechl si Kangta. „Nemůžu ji nikde najít! Včera jsem do noci pátral na internetu, dneska dopoledne jsem obešel všechny soulské antikvariáty, ale nic. Žádné Paralelní světy, které jsem objevil, neodpovídají Erikovu popisu.“
Hyesung svraštil čelo. Tohle nebyl zrovna optimistický scénář. Eric té knize přikládal velký význam, a jistě ne bez důvodu… „Holt se budeme muset obejít bez ní,“ prohlásil ale, jako by prakticky o nic nešlo.
Zachování vlastní existence. Žádná křeč.
„Jestli z té knihy vaši okupovatelé čerpali – a podle Erika ano – zdá se být pro vaši záchranu klíčová,“ připomněl mu Kangta.
„Třeba se Eric mýlí.“
„Tomu sám nevěříš.“
„Spíš mě velmi zneklidňuje spoléhat se na Erika,“ odsekl Hyesung.
„Spoléháš se na něj od svých dvaceti,“ kontroval Kangta suše, tónem jako co to kruci meleš?! „Spoléháš se na něj úplně ve všem.“
Hyesung ohrnul nos a ostentativně se napil čaje. „Jen říkám,“ odtušil pak, „že ještě nemusíme házet flintu do žita. Najdeme jiné řešení.“
„Kde?“
„No… znovu projdeme knihy, které máme.“
„V těch nic, co by řešilo váš drobný problém, není.“
„Tak seženeme nějakého odborníka na multidimenzionální cestování!“ rozhodil Hyesung afektovaně rukama. „Aspoň jeden magor na světě se jím určitě zabývá. I kdyby jen teoreticky.“
„A ty myslíš, že máte čas ho najít, zkontaktovat a přesvědčit, aby spolupracoval?“
„Co tím…?“
„Když přihlédnu k tomu všemu, co se teď děje?“ uchechtl se Kangta cynicky. „Čas je komodita, jíž rozhodně nemáte nazbyt, Hongbine.“
Hyesung zbledl, vytřeštil na svého nejlepšího přítele oči. „Hyesung,“ hlesl tónem balancujícím mezi děsem a bytostným dotčením. „Jmenuju se Hyesung!“
„Já vím,“ odvětil Kangta, viditelně zmatený.
„Řekls mi „Hongbine“!“
„Ne, neřekl.“
„Ano, řekl,“ ozvalo se ode dveří. Dvojice se k Erikovi, na jehož rtech hrál lehký sardonický úsměv, překvapeně otočila. „Ale netrap se tím. Mě Jessica před chvílí překřtila na Taekwoona. Pokud je mi známo, nemá Jessica o Taekwoonovi nejmenší tušení, čili… troufám si tvrdit, že mystifikace Hyesungovy identity není tak docela tvoje vina.“
An a Shin si vyměnili naprosto konsternovaný pohled.
„Proč?“ vypravil ze sebe čím dál tím zmatenější Kangta. „Proč bychom vás já nebo Jessica měli oslovovat jejich jmény? Vždyť to nedává smysl!“
„Naopak,“ oponoval mu Hyesung, který pochopil, co Eric svojí příhodou mínil. Jakákoli emoce se z jeho hlasu vytratila. „Připravujete se. Podvědomě.“
„Na co?!“
„Na naši výměnu,“ objasnil mu Hyesung a s tázavě povytaženým obočím se přitom podíval na Erika. Ten jeho domněnky potvrdil strohým přikývnutím.
Jako by se jich to snad vůbec netýkalo…
Kangta nebyl schopen slova. Bezradně hleděl na oba muže, zděšený jejich patologickou lhostejností. Jakoukoli reakci z jejich strany by uvítal raději než tohle apatické nic.
„Co budeme dělat?!“ vyhrkl frustrovaně do zavládnuvšího ticha.
Ale odpovědi se nedočkal, v kanceláři se rozezvonil telefon. Eric a Hyesung se po přístroji nezainteresovaně ohlédli, načež se ten mladší, jenž byl momentálně ve službě, zvedl a šel hovor vyřídit.
Eric přistoupil k vlastnímu stolu a chvilku něco hledal v horní zásuvce. Na desku následně položil desky, papír, gumu a tužku. Přesně v tomto pořadí.
Kangta byl z bizarnosti vyvstalé situace už natolik zoufalý, že se nezmohl ani nahlas vyslovit tu silně nevybíravou otázku, zpochybňující Erikovo duševní zdraví, jež ho svrběla na jazyku.
Eric se svým kreslicím náčiním v náručí zamířil do vedlejší místnosti, která sloužila jako odpočívárna. Na jejím prahu, jako by se zrovna rozvzpomněl, se na vteřinku zarazil a pohlédl na Kangtu. Jeho zádumčivý výraz se projasnil.
„Můžu si tě nakreslit?“

∦∦∦

Proces portrétování probíhal mlčky. Zpočátku se Kangta pokoušel zapříst konverzaci, Erikovy strohé jednoslovné odpovědi však dávaly znát, že o tlachání zájem nemá, a tak Kangta své marné úsilí po dobrých deseti minutách nakonec vzdal.
Tužka v Erikově ruce se soustředěně míhala po papíře a Eric sám se s každým dalším črtem mračil víc a víc. Sem tam nervózně usrkl kávy. Nejprve měl Kangta za to, že je Mun – z kdovíjakého důvodu – naštvaný. Brzy však pochopil, že emoce, jež se tak bolestně propisuje do rysů jeho tváře, není vztek, ale bezmoc.
Trvalo to asi hodinu.
Pak Eric naráz se zoufalým povzdechem svěsil hlavu a pokreslený papír zmačkal do kuličky, kterou křečovitě sevřel v dlani.
„Já nemůžu,“ špitl rezignovaně. Nato se spěšně zvedl a přerázoval k oknu, na jehož parapetu ležel popelník. Hodil do něj zmuchlaný portrét a chopil se poloprázdné krabičky sirek. „Vypadá to, že kreslení nebude Taekwoonovou silnou stránkou,“ vysvětlil zmatenému Chilhyunovi a se suchým, bezútěšným smíchem škrtl zápalkou.
„Smím ho vidět?“
„Není tě hoden,“ zavrtěl Eric hlavou. „Ani v nejmenším.“ Přiložil hořící sirku k papíru. Netrvalo dlouho a celý vzplál.
I Kangta přistoupil k parapetu, postavil se vedle Erika. Dokud z nepovedené podobizny nezbyl jenom popel, sledovali její skon v absolutní tichosti.
„Rád bych si od tebe schoval portrét na památku,“ podotkl Kangta. „Vůbec by mi nevadilo, kdyby nebyl dokonalý…“
„Ale mně jo,“ zabručel Eric. „Nemluvě o tom, že i kdybys ho schoval sebelíp, jednou by se stejně záhadně ztratil. Anebo neztratil, ale měl bys za to, že ti ho nakreslil Taekwoon… nevím, co je horší…“
Kangta se zachmuřil. Chvilku nepřítomně hleděl na dohasínající zbytky v popelníku, načež se plavným půlkrokem přiblížil k Erikovi, vzal jej za paži a hlavou se opřel o jeho rameno.
„Víš, že jsem tě vždycky tak trochu zbožňoval?“
„Mě?“ překvapilo Erika. „Vždyť ještě půl roku zpátky nám při každé interakci někdo dělal křena… nenapadlo mě… teda… neměl jsem dojem, že bys ke mně choval nějak vřelejší city než… k Minwooovi třeba.“
„Jsem nenápadná fanynka.“
„No to teda!“
„Stačilo mi mít tě nablízku,“ zamumlal Kangta. „Moct k tobě z dálky vzhlížet… Strašně jsem tě Hyesungovi záviděl.“
„A Hyesung to ví?“
„Jasně, že ne. Vysmál by se mi.“
Eric pokýval hlavou. „Umím si to živě představit,“ ušklíbl se. „Každopádně děkuju. Takhle hrdý jsem se už dlouho necítil!“
„Jsem rád, že jsi rád.“
„A vyznáváš se mi tu proto, že… každé slovo, co jsme si kdy řekli, se zanedlouho stejně vypaří z povrchu zemského?“
„Taky. A ta skutečnost mi nahání hrůzu,“ přiznal Kangta a stiskl Erikovu paži ještě o poznání pevněji. „Mám se prostě smířit s tím, že se jednoho dne probudím, místo tebe tu bude Taekwoon a moje paměť perfektně popře, že jste ty, Hyesung, Andy, Minwoo, Junjin a Dongwan kdy existovali?“
„Bude to tak pro vás snazší…“
„Známe se věčnost, Eriku. A to něco znamená. Copak je fér, aby to všechno jen tak zmizelo?“
„V tomhle případě nemůže být o férovosti ani řeč,“ souhlasil Eric. Hlas se mu přitom zachvěl pohnutím. Vzápětí poodstoupil, položil Kangtovi ruce na ramena a obrátil ho čelem k sobě. „Uděláš pro mě něco?“
„A co by to mělo být?“
„Lež. Přeju si, abys mi zalhal.“
Kangta nechápavě svraštil čelo, avšak Eric se neobtěžoval cokoli dalšího vysvětlovat. Nebylo totiž třeba. S tím nejsmutnějším úsměvem, jaký kdy Kangta viděl, se zeptal:
„Nezapomeneš na mě?“
(Zalžu. S láskou ti budu lhát.)
Kangta polkl knedlík, jenž se mu usadil v krku, a bez přemýšlení Erika objal. V tom činu bylo cosi až nemilosrdně naléhavého.
„Nezapomenu,“ prohlásil, sám tomu snažně chtěje věřit. „Nikdy na tebe nezapomenu.“