• Důvod, proč dvaaosmdesátou kapitolu ŠP zveřejňuju 14. února, je debilní prostý: řeší se v ní umírání... a to je přece perfektní téma na Valentýna, no ne? 💕
Prožíval noční můru. Noční můru, z níž nebyl s to se probudit.
Nedávalo to smysl. V jednu chvíli bylo vše dočista zalité sluncem, a v té příští… Eric zvedl oči a střetl se s apatickým pohledem svého zrcadlového dvojníka. Necítil vůbec nic. Už ne. Nenávist, která ho vůči Kangtovi ještě před pár hodinami sžírala, bezbřehá stejně jako jeho láska k němu, ustoupila naprosté emoční otupělosti.
Vítal ten pomíjivý stav, ač si dobře uvědomoval, že rozhodně není normální. Než otupělost přejde, musí konat. V běžném, zdravém rozpoložení mysli by totiž Kangtovo přání splnit nedokázal.
Nechtěl. Ale věděl, že musí.
Deset minut po osmé ranní, kdy si byl jistý, že na chodbách školy už nepotká žádného studenta, opustil Eric kancelář a přes liduprázdné nádvoří přešel do protějšího západního křídla.
Než do budovy vstoupil, na moment vzhlédl k obloze. Byla šedivá a zakaboněná, po slunečních paprscích ani památky. Tak, jak se sluší a patří. Potěšilo ho, jak akurátně počasí odráží jeho mizernou náladu.
Vévoda suverénně vystoupal na vrchol západní věže a zaklepal na dveře Min Hovy pracovny. Jednou. Podruhé. Zevnitř se však neozvalo ani pípnutí. Zkusil kliku. Bylo zamčeno.
Eric svraštil čelo. Spoléhal, že tu hraběte najde, ale jak se zdá, asi je na něj ještě moc brzo. Dorazí nejspíš každou chvílí… jenže Eric začínal pomalu a jistě pociťovat narůstající paniku.
Čekání je luxus, který nemá.
Seběhl zpátky do přízemí a zamířil do prvního patra. Modlil se, ať cestou nedopatřením nenarazí na Andyho nebo svého manžela. Neměl chuť potýkat se ani s jedním z nich.
Schodiště i chodba naštěstí zely prázdnotou. Spěšně zaklepal na dveře Min Hova apartmánu; oddechl si, když za nimi uslyšel kroky.
Min Ha Erikova návštěva viditelně ohromila. Překvapení však ve vteřině vystřídaly obavy.
„Něco se stalo,“ konstatoval hrabě znepokojeně a poodstoupil ode dveří. „Pojďte dál.“
Eric s díky vklouzl do bytu a nechal se odvést do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a Min Ho usedl vedle něj. Nic neříkal, nenaléhal, jen v ruce konejšivě stiskl tu Erikovu.
Vévoda si odkašlal. „Jsem tu jako posel… tlumočník.“ Pokusil se usmát, ale mimické svaly ho neposlouchaly. „Kangta by tě rád o něco požádal.“
Min Hovo obočí levé obočí vykroužilo dokonalý oblouk a dodalo jeho už tak obezřetné tváři nadmíru pochybovačný výraz. Nejspíš uvažoval, co po něm tak najednou může chtít nemrtvý chlápek, se kterým v životě nepřišel do kontaktu. „A co ode mě Kangta potřebuje?“
Eric potlačil dětinské nutkání zvednout se a utéct, jen aby se vyhnul vyřčení těch tří ohavných slov tvořících ještě ohavnější větu.
Nechtěl. Ale věděl, že musí.
Bezvýrazným hlasem, který jako by vůbec nepatřil jemu, Eric odvětil: „Milost. Prosí tě, abys ho zabil.“
•••
„Zlobíš se?“
Hongbin přestal luštit své nevzhledné zápisky – a proklínat se za svůj levácký škrabopis – a nechápavě se na Arona podíval. „Zlobím? Na tebe? Proč?“
„Že jsem svou konspirační teorií o tvé schopnosti vidět duchy neprodiskutoval nejprve s tebou.“
„Ah, tohle.“ Hongbin zavřel sešit a odsunul ho na kraj lavice. „Tedy… bylo by to určitě logičtější, uznávám… na druhou stranu, jak se znám, vzal bych nohy na ramena dřív, než bys mě stačil ubezpečit, že tě moje záhrobní styky nijak netraumatizují, takže…“
„Hodil bys mě přes palubu? Z principu?“
„Jo. A fakt by mě to mrzelo.“
„To by teda mělo,“ odfrkl Aron a afektovaně obrátil oči v sloup. „Tady se to divnolidma jenom hemží. Za to, že si povídáš s mrtvýma, tě nikdo šikanovat nebude.“
„Pochopil jsem,“ zazubil se Hongbin rozpačitě.
Aron mu úsměv oplatil. „Musím se ti ale k něčemu přiznat,“ podotkl omluvně. „Byl to ode mě vlastně kalkul.“
„Že ses o svoji konspirační teorii nepodělil se mnou, ale s Minhem?“
„Přesně. Víš, mám toho kluka rád, ale občas se umí chovat jako idiot. No, a k tobě se jako idiot choval.“
Hongbin se užuž nadechoval k námitce, ale Aron ho umlčel mávnutím ruky. „Napadlo mě, že když zjistí, že spolu máte něco společného, a konfrontuje tě s tím jako první, aby si připadal důležitý, existuje vysoká šance, že ho ta neopodstatněná nevraživost přejde.“
„Gratuluju. Povedlo se,“ zabručel Hongbin a úkosem pohlédl k lavici, kde seděl Minho. Ten si jako na potvoru samozřejmě všiml, že na něj Hongbin kouká, a vesele na něj zamával. „Nevím ale, jestli mi jeho pasivní agresivita nevyhovovala víc…“
Aron se rozesmál.
„Myslím to vážně!“ ohradil se Hongbin. „Je hrozně akční a družnej a populární…!“
„Čekal bys od Choie Minha cokoli jiného?“
„Ne. Jenže mě jeho přebytek energie poněkud… vyčerpává.“
„Zvykneš si.“
„Arone, za těch pár dní, co jsem tady, jsem zažil víc živých sociálních interakcí než za celý svůj dosavadní život!“ zaúpěl Hongbin. „I bez hyperaktivního Minha jedu na doraz!“
„Nikdo tě přece nenutí držet s ním krok,“ připomněl mu daemon pobaveně. „Buď v klidu, Minho zvládá respektovat moje introvertní potřeby, zvládne i ty tvoje.“
„V pátek jsem zvaný na filmový maraton…“
„Mám ti dělat emoční podporu?“
„Byl bych ti vděčný,“ vzdechl Hongbin dramaticky. Vzápětí se na sebe s Aronem poťouchle zakřenili. Přeháněl, samozřejmě, a oba to věděli.
Většina spolužáků v té chvílí již seděla na svých místech, a Hongbin proto zkontroloval čas na mobilu. Do začátku druhé hodiny však ještě pár minut zbývalo… Mrkl na rudovláska po své pravici, zvažuje, či mu nasazovat brouka do hlavy, nebo raději zůstat zticha. Zvědavost ale nakonec zvítězila. Včerejší teoretizování o harmonickém partnerství Zhoumiho a nemrtvého jménem Kangta totiž Hongbinovi připomnělo záležitost, jejímuž jádru se zatím ani nepřiblížil…
„Ty, Arone…“
„Hm?“
„Jak jsou na tom… Min Ho a Yesung?“
Aron svraštil čelo. „Jakože pokupě?“
Hongbin přikývl.
„Dobře, pokud vím,“ pokrčil daemon rameny. „Na to, jací jsou oba svérázové, jim to klape docela bez problému.“
Hongbin se zamyslel. Takový scénář do vzorce vzpomínek, s nimiž se potýkal Seungyoon, nezapadal… „Jak dlouho spolu vlastně jsou?“
„To záleží…“
„Na čem?“
„Aktuálně to spolu – úspěšně – zkoušejí podruhé,“ vysvětlil Aron. „Seznámili se, když tu ještě Yesung studoval.“
„Hádám, že pan profesor jako správný mág vypadá mnohem mladší, než ve skutečnosti je,“ podotkl Hongbin.
„Jistě. Tipuju ho na čilého osmdesátníka.“
„Takže spolu chodili, rozešli se a teď se znovu dali dohromady?“ Hongbin se zatvářil zmateně. „Co se tehdy stalo?“
„Min Ki,“ odtušil Aron suše. „Min Ki se stal.“
Jak taky jinak. Hongbin odolal nutkání dát své znechucení z ducha, který ho probodával nevraživým pohledem, najevo. „Žárlil?“
„Jak ďas. Vyhrožoval Min Hovi, že Yesunga zabije… a Min Ho si jeho výhružky vzal k srdci. Nechtěl Yesunga ohrožovat, a tak mu jednoho krásného dne bez jediného slova zmizel ze života.“ Aron si hluboce povzdechl. „Zachoval se Min Ho jako blbec? Rozhodně. Nemůžu ale tvrdit, že jeho pitomě impulzivnímu činu nerozumím.“
Tenhle scénář už se rýsoval patřičněji… „Jak na to Yesung reagoval?“ vyhrkl Hongbin, doufaje, že se nepatřičné očekávání, jež pociťoval, příliš nepromítá v tónu jeho hlasu.
„Netuším,“ protáhl Aron obličej. „Radostí do stropu z toho asi neskákal… hele, bylo mu sedmnáct. A měl pocit, že ho Min Ho využil a odhodil. To by složilo každýho… natož zamilovanýho puberťáka.“
Hongbin vyčkal, až dozní zvonění oznamující začátek druhé hodiny, a polohlasem nadhodil: „Myslíš, že mohl udělat nějakou hloupost?“
„Hloupost? Jakože…“ Aronova tvář ztratila zdravou barvu. Vypadal tou představou naprosto šokovaný. „Ne, to ani náhodou! Yesung je ten nejracionálnější člověk, jakého znám!“
„Ale jednal racionálně vždycky? Sám jsi to přece řekl, byl zamilovaný puberťák; přehánění měl v popisu práce. K tomu připočti, že se cítil zrazený a ponížený.“
„Nevěřím, že by si Yesung kdy sáhl na život kvůli chlapovi,“ zavrhl tu teorii kategoricky Aron. Zamračil se. „Jak tě to vůbec napadlo?“
Avšak Hongbin se odpovědi elegantně – a vůbec ne vlastním přičiněním – vyhnul. Zachránil ho příchod profesora Heechula.
•••
Po návratu do pracovny se Eric se zavřenýma očima opřel zády o dveře a dobrou minutu tak zahloubaně setrval.
Min Ho souhlasil, jistěže souhlasil. Nic jiného od něj Eric ani neočekával. O hraběti Choiovi kolovala spousta pomluv a jedovatých řečí, a jedna z nejoblíbenějších tvrdila, že je sobec. To ale nebyla pravda. Vůči lidem, kteří jeho pomoc zasluhovali, nemohl být Min Ho ochotnější. Dvojnásob pak, jednalo-li se o nemrtvého.
Pro Min Ha byly povinnosti démona mrtvých takřka posvátné.
Eric s povzdychem oči otevřel… a strnul. Na moment si byl jistý, že má halucinace. Zamrkal, ale obraz před ním se nezměnil: na jeho stole seděla maličká okřídlená bytůstka. Když si všimla, že ji Eric konečně zaregistroval, ladně se vznesla a vysmekla zkoprnělému vévodovi ukázkové pukrle.
„Zdravím. Jmenuji se Handong,“ představila se jeho líbezná blonďatá návštěvnice. Měla příjemný, nízko posazený hlas a hovořila s lehkým akcentem. Erika bezděčně napadlo, že se Zhoumi zblázní radostí, až zjistí, že strážkyně jeho snů je Číňanka. „Omlouvám se, že jsem vás tak neomaleně přepadla, ale… jsem tu, abych pomohla. Aspoň doufám.“ Zatvářila se nejistě, rovnováhu ale rychle získala zase zpátky. Usmála se. „Jsem víla. Mým úkolem je –“
„Chránit moje sny,“ hlesl Eric, nevycházeje z úžasu.
Handong se rozzářila, jako by démon právě vyřešil nejpalčivější otázku lidské existence. „Přesně tak!“
„A… ty ses tu prostě jenom tak zjevila?“
Víla přitakala. „Není to nijak obtížné,“ ujistila ho, pohled upřený na modrý lapač snů visící na protější zdi.
„Měl jsem za to,“ odkašlal si Eric a pomyslel na Nichkhuna, který svojí víle musel něžně pohrozit upálením, aby se mu ukázala, „že zástupci tvého druhu nejsou zrovna společenští.“
Po těch slovech Handong viditelně znervózněla. „Abych byla upřímná… ještě v tom neumím tak docela chodit,“ přiznala rozpačitě. „Jsem tu jen krátce a –“ Zbledla. „Vy myslíte, že jsem udělala něco špatně?“
„Kdepak!“ zavrtěl Eric zběsile hlavou. Uvědomil si, že se stále tiskne ke dveřím, jako by se Handong snad bál, a proto vykročil směrem k ní. „Pokud jde o mě, jsem moc rád, že se mi poštěstilo poznat tě osobně!“
„O vás jde především…“ To prohlášení vyznívalo skoro sarkasticky, ale Handong se netvářila, že by žertovala. Jakmile se Eric posadil do křesla za stůl, víla se snesla na jeho desku a pak důstojně usedla na stoh dokumentů. Erikovi to trochu připomnělo konejšivé „nepovyšuju se nad tebe“ gesto dospělého před dítětem. Ale mohl se mýlit. O vílí etiketě nevěděl vůbec nic.
„Ranilo vás, že vás Kangta požádal, oč vás požádal.“
„Oh.“ Na tak diametrální změnu tématu nebyl Eric vůbec připravený, s touto konkrétní vlastně ani nepočítal. Domníval se, že starosti mimo říši snů s vílami nijak nerezonují… „Zajímáš se o dění vnějšího světa?“
„Jsem strážkyně vašich snů. Řídím se vašimi emocemi,“ vysvětlila Handong. „Jsou-li silné a negativní, cítím povinnost být v obraze.“
Eric významně povytáhl obočí, neřekl na to však nic.
„Divila jsem se, proč po vás Kangta chce něco tak krutého. A přemohla mě zvědavost. Tak jsem zapátrala.“
„Zapátrala? Kde?“
„V jeho podvědomí, kde jinde.“
„To umíš?“ žasl démon.
„Ovšem. Jsem přece víla. Dovedu se dostat do hlavy každému, kdo se tomu aktivně nebrání.“
„A to Kangta nemohl, protože o tom neměl tušení,“ podotkl Eric kousavě.
Handong pozvedla levý koutek úst v náznaku přezíravého úsměvu. „Chcete slyšet, co jsem zjistila, nebo je to na vás příliš nemorální?“ Tentokrát už byla jízlivá zcela otevřeně. A Erikovi se líbila čím dál víc.
„Poslouchám,“ ubezpečil ji.
Handong kývla. „V prvé řadě, o zajištění svojí smrti vás požádal proto, že vám důvěřuje. Zní to morbidně, ale… věděl, že ho nezklamete.“
Což byla odporná pravda. Eric nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.
„Zadruhé,“ Handong se zhluboka nadechla, „máte pocit, že od vás Kangta utíká, protože jste něco pokazil, ale to není pravda. On v podstatě vůbec nechce umřít. Je s vámi šťastný a kdyby byly okolnosti jenom trošku jiné, s radostí by tu s vámi zůstal.“
V Erikově tváři se nehnul jediný sval, tak jako pokaždé, bojoval-li s přemírou emocí uvnitř. Ulevilo se mu, částečně. To, co Handong vyzvěděla, bylo přesně to, co chtěl od Kangty slyšet…
A o to víc to celé bolelo.
„Nedokáže se srovnat s tím, kým se stal po svém zmrtvýchvstání,“ hlesl Eric. „V tom tkví jádro pudla, že?“
„Ano,“ přisvědčila Handong. „Vnímá, jak špatný byl způsob, jakým mu byl navrácen život, vnímá, že sem nepatří. A děsí ho, co by jeho setrvání mohlo způsobit do budoucna… Nechce představovat hrozbu. A předně nechce ohrozit vás.“
Byla to inteligentní a logická motivace; zároveň v sobě měla cosi čistého a hrdinského, jak se na daemona slušelo. A Eric jí veskrze dokonale rozuměl, jenže…
„Jenže ani sebelogičtější důvody vaši bolest nezmírní,“ povzdechla si Handong, jako by mu četla myšlenky. „Promiňte. Chtěla jsem vám zvednout náladu, a přitom…“ Roztrpčeně potřásla hlavou. „Neměla jsem o tom vůbec začínat.“
„Blázníš?“ zasmál se Eric. „Jsem ti vděčný, žes mě nenechala utápět se v nejistotě, co jsem podělal.“
„Pomohlo vám to?“
Démon přikývl. „A pomůže.“
„Měl vám to říct sám,“ zabručela Handong.
„Na tom už teď nesejde.“
„Ne. Máte pravdu.“ Víla se se zamyšleným výrazem zadívala na pošmournou oblohu za oknem. Přimhouřila oči. „Teď už asi ne.“
•••
Kangta se kriticky rozhlédl po vygruntovanému pokoji. Pak přistoupil k posteli, pedantsky srovnal roh ustlané peřiny, a když byl s vizuální stránkou svého díla konečně spokojen, položil na polštář dopis adresovaný Amber.
Poděkování a rozloučení v jednom.
Bylo to zbabělé, ale nemohl jinak. Zmizí odsud dřív, než se Amber vrátí z vernisáže v Incheonu. Kam se jí, mimochodem, vůbec nechtělo, ale on ji přemluvil, ať jede. Až si uvědomí, že to od něj byla jedna velká habaďůra, že mu vůbec nešlo o její kulturní vyžití, ale o čistý vzduch k úprku, prokleje ho do desáté kolene. Což bude jenom fér.
Kangta si ještě naposledy pročetl text dopisu, aby se ujistil, že v něm nejsou chyby, a po chvíli váhání na spodní okraj dopsal, že jakmile to Amber uzná za vhodné, má svaté právo zveřejnit jeho fotky. Netušil, zda na nich cokoli vydělá, ale doufal, že se jí tak aspoň trochu revanšuje.
Kangta sáhl do kapsy a sevřel v dlani teleportační kámen. I ten je nutné vrátit… o to však požádá Erika. Pokud vše půjde, jak má, hned zítra bude mít Amber vlastnictví své bývalé spolubydlící zpátky.
Počínal si, jako by dnešek byl jeho definitivně posledním dnem, a neměl přitom nejmenší záruku, že Choi Min Ho jeho žádosti vyhoví. Cosi uvnitř mu však napovídalo, že ukončit mizernou existenci jednoho mizerného nemrtvého nebude démonovi mrtvých vůbec zatěžko.
Ta myšlenka byla
(hrozivá)
uklidňující.
Konec měl ale nastat až za několik hodin, a Kangta svůj zbývající čas hodlal
(toužil)
strávit
(s Erikem)
na místech, k nimž se pojily jeho šťastné vzpomínky na Junghyuka. Spousta z těch míst se za šedesát let nejspíš změnila k nepoznání… to však v účelu jeho nostalgické pouti nehrálo sebemenší roli.
Hezké, rušné sousedství, ve kterém jsme bydleli, nedaleký park, v němž jsme s oblibou trávili volné dny…
Usmál se. Trpce.
Záměrně se v myšlenkách vyhýbal frázi „návrat domů“, jelikož při slově „domov“, které jeho mozek nedokázal zpracovat bez hořkosti a čirého sarkasmu, si nevybavil jejich malý soulský byt, ale svůj sterilní pokoj se zamřížovaným oknem u svatého Jana.
…nemocnice, kde pracoval Junghyuk, ordinace, v níž jsem praxi vykonával já…
Vše, na co pomyslel, se zdálo být mrtvé a zanesené prachem.
Tak jako oni dva.
•••
„To je hrozně kruté,“ hlesl Yesung. Uvědomil si, že ruka, v níž drží šálek kávy, se mu chvěje rozčilením, a tak hrnek spěšně položil na konferenční stolek. Nebyl naštvaný, to ne. Min Hovo vyprávění v něm vzbudilo spoustu pocitů, ale vztek mezi ně nepatřil. Cítil lítost vůči Erikovi. Cítil se znepokojený Min Hovou netečností. A zcela iracionálně si připadal zrazený Kangtou. Což nedávalo smysl, vždyť se ani neznají! Kangtovo sobecké rozhodnutí s ním nemělo co dělat.
„Ano, je to kruté,“ přisvědčil Min Ho a na pár vteřin se zamyšleně zadíval do svého dosud netknutého hrnku. Napil se. „Kangta ale dělá správnou věc.“
Yesung se zamračil a Min Ho obrátil oči v sloup.
„On sem nepatří, Yesungu. Umřel a má být mrtvý. Tečka.“
„Nemyslím si,“ namítl Jongwoon. „Pokud je Kangta Zhoumiho harmonický partner – a všechno tomu nasvědčuje – bylo mu souzeno se vrátit. A musel se vrátit přesně tak zvráceně, jak se vrátil, protože jiný způsob vzkříšení pro šedesát let mrtvého daemona neexistuje. Pletu se?“
„Copak ty se můžeš plést?“ povzdechl si démon. Odložil stále skoro plný hrnek, vstal z pohovky a mlčky přistoupil k oknu.
Yesung dopil kávu, spíš automaticky než že by na ni měl chuť, nespouštěje z Min Ha zraky. Kapituloval brzy… až příliš brzy vzhledem k tématu.
„Harmonie s Kangtou počítá,“ podotkl. Očekával výpad, ale hrabě jen pokrčil rameny. „To znamená, že tu má svoje místo.“
„Nestojí o ně,“ zamumlal Min Ho zachmuřeně. „Kangta má problém s vlastní existencí, hnusí se mu stav, do jakého divoká forma staré magie uvrhla jeho duši.“ Ohlédl se, věnoval Yesungovi krátký, významný pohled. „Řekni, ty bys snad v takovém mentálním rozpoložení chtěl přežívat?“
Yesung nakrabatil čelo, démonova slova jej zasáhla. Takhle nad celou záležitostí vůbec neuvažoval…
„Navíc má obavy, jak by ho to mohlo ovlivnit do budoucna. Možná nijak. A možná by se zbláznil a stal se pro společnost nekontrolovanou hrozbou.“ V pauze na nádech Min Ho založil ruce na prsou. Na okenní tabuli, před níž stál, dopadly první dešťové kapky. „Jeho návrat k životu nestál za nic, přeje si aspoň správně umřít. Zaslouží si správně umřít. Požádal mě o to a já mám povinnost mu vyhovět.“
„Protože jsi démon mrtvých?“
„Protože jsem démon mrtvých,“ přisvědčil hrabě. „A moje démonování bohužel občas obnáší věci, na kterých se neshodneme.“
„V otázkách smrti tvému úsudku samozřejmě bezvýhradně důvěřuju,“ prohlásil Yesung. Přešel k oknu, objal Min Ha kolem pasu a opřel se o jeho široká záda. „Mrzí mě, pokud to vyznělo jinak.“
„Jen v otázkách smrti?“ Démonovi zacukaly koutky.
„Stále jsem svéprávný a při smyslech,“ odtušil Yesung suše.
Min Ho se dal do smíchu a vzal Yesunga za ruku. Chvíli se k sobě bez hlesu tulili, každý sám přemítaje nad různými aspekty téhož nemrtvého tématu.
„Unáhlil jsem se,“ přiznal Min Ho rozmrzele. „Byla pitomost šířit se tu o Kangtově zmrtvýchvstání tak brzy.“
Yesung vykoukl zpoza jeho zad. „Mluvíš o Minhovi?“
„Hm. Kdybych to nechal vyhlásit rozhlasem, nepoznal bys rozdíl.“
„Tak zlé to určitě není.“
„Pochybuju,“ zabrblal démon. „Má úchvatná lidskost plní úkoly nechutně zodpovědně.“
Yesung povytáhl obočí. „Dals mu to za úkol?“
„Mohlo to tak vyznít…“
„V tom případě s tebou nemám ani špetku soucitu,“ uchechtl se Yesung. Pochybením svého milého se očividně královsky bavil.
„Nevím, co to do mě vjelo!“ zaúpěl Min Ho.
„Můžu mít konspirační teorii?“
„Divil bych se, kdybys ji neměl…“
„Kangtův návrat jsi světu vyzvonil proto, že ses s tím scénářem dokonale sžil,“ opáčil Yesung zvolna. Pečlivě volil slova. „Počítal jsi s ním. Chtěl jsi, aby byl… trvalý.“
S odpovědí si dal Min Ho načas. Nebýt mechanického pohybu ukazováku, kterým lehce hladil hřbet Yesungovy ruky, skoro by se zdálo, že hrabě pozbyl jakékoli životnosti. „Viděl jsem, jak je Eric šťastný… přál jsem si, aby to tak zůstalo,“ připustil s povzdychem.
„Jak to nese?“
„Bídně. Ale zvládne to.“
Yesung frustrovaně potřásl hlavou. „Měl ho z toho vynechat!“ vyhrkl pobouřeně. „Chápu, že tě Kangta potřeboval kontaktovat, a to jde přes Erika nejsnáz, a-ale,“ ve svém pohnutí se velmi neyesungovsky zadrhl, „nemusel ho se svým záměrem přece konfrontovat napřímo!“
„Takže mu měl lhát?“
„Ne lhát, jen… možná neříkat celou pravdu.“
„A pomohlo by to něčemu? Ve finále by Kangta tak jako tak zmizel, a Eric by neměl tušení proč.“ Min Ho plavně změnil pozici svojí ruky na té Yesungově, takřka bázlivě se dotkl jizev na jeho zápěstí. Cítil, jak se Yesung za jeho zády napjal jako struna.
„Není snad právě nevědomost to nejhorší?“
Nedávalo to smysl. V jednu chvíli bylo vše dočista zalité sluncem, a v té příští… Eric zvedl oči a střetl se s apatickým pohledem svého zrcadlového dvojníka. Necítil vůbec nic. Už ne. Nenávist, která ho vůči Kangtovi ještě před pár hodinami sžírala, bezbřehá stejně jako jeho láska k němu, ustoupila naprosté emoční otupělosti.
Vítal ten pomíjivý stav, ač si dobře uvědomoval, že rozhodně není normální. Než otupělost přejde, musí konat. V běžném, zdravém rozpoložení mysli by totiž Kangtovo přání splnit nedokázal.
Nechtěl. Ale věděl, že musí.
Deset minut po osmé ranní, kdy si byl jistý, že na chodbách školy už nepotká žádného studenta, opustil Eric kancelář a přes liduprázdné nádvoří přešel do protějšího západního křídla.
Než do budovy vstoupil, na moment vzhlédl k obloze. Byla šedivá a zakaboněná, po slunečních paprscích ani památky. Tak, jak se sluší a patří. Potěšilo ho, jak akurátně počasí odráží jeho mizernou náladu.
Vévoda suverénně vystoupal na vrchol západní věže a zaklepal na dveře Min Hovy pracovny. Jednou. Podruhé. Zevnitř se však neozvalo ani pípnutí. Zkusil kliku. Bylo zamčeno.
Eric svraštil čelo. Spoléhal, že tu hraběte najde, ale jak se zdá, asi je na něj ještě moc brzo. Dorazí nejspíš každou chvílí… jenže Eric začínal pomalu a jistě pociťovat narůstající paniku.
Čekání je luxus, který nemá.
Seběhl zpátky do přízemí a zamířil do prvního patra. Modlil se, ať cestou nedopatřením nenarazí na Andyho nebo svého manžela. Neměl chuť potýkat se ani s jedním z nich.
Schodiště i chodba naštěstí zely prázdnotou. Spěšně zaklepal na dveře Min Hova apartmánu; oddechl si, když za nimi uslyšel kroky.
Min Ha Erikova návštěva viditelně ohromila. Překvapení však ve vteřině vystřídaly obavy.
„Něco se stalo,“ konstatoval hrabě znepokojeně a poodstoupil ode dveří. „Pojďte dál.“
Eric s díky vklouzl do bytu a nechal se odvést do obývacího pokoje. Posadil se na pohovku a Min Ho usedl vedle něj. Nic neříkal, nenaléhal, jen v ruce konejšivě stiskl tu Erikovu.
Vévoda si odkašlal. „Jsem tu jako posel… tlumočník.“ Pokusil se usmát, ale mimické svaly ho neposlouchaly. „Kangta by tě rád o něco požádal.“
Min Hovo obočí levé obočí vykroužilo dokonalý oblouk a dodalo jeho už tak obezřetné tváři nadmíru pochybovačný výraz. Nejspíš uvažoval, co po něm tak najednou může chtít nemrtvý chlápek, se kterým v životě nepřišel do kontaktu. „A co ode mě Kangta potřebuje?“
Eric potlačil dětinské nutkání zvednout se a utéct, jen aby se vyhnul vyřčení těch tří ohavných slov tvořících ještě ohavnější větu.
Nechtěl. Ale věděl, že musí.
Bezvýrazným hlasem, který jako by vůbec nepatřil jemu, Eric odvětil: „Milost. Prosí tě, abys ho zabil.“
•••
„Zlobíš se?“
Hongbin přestal luštit své nevzhledné zápisky – a proklínat se za svůj levácký škrabopis – a nechápavě se na Arona podíval. „Zlobím? Na tebe? Proč?“
„Že jsem svou konspirační teorií o tvé schopnosti vidět duchy neprodiskutoval nejprve s tebou.“
„Ah, tohle.“ Hongbin zavřel sešit a odsunul ho na kraj lavice. „Tedy… bylo by to určitě logičtější, uznávám… na druhou stranu, jak se znám, vzal bych nohy na ramena dřív, než bys mě stačil ubezpečit, že tě moje záhrobní styky nijak netraumatizují, takže…“
„Hodil bys mě přes palubu? Z principu?“
„Jo. A fakt by mě to mrzelo.“
„To by teda mělo,“ odfrkl Aron a afektovaně obrátil oči v sloup. „Tady se to divnolidma jenom hemží. Za to, že si povídáš s mrtvýma, tě nikdo šikanovat nebude.“
„Pochopil jsem,“ zazubil se Hongbin rozpačitě.
Aron mu úsměv oplatil. „Musím se ti ale k něčemu přiznat,“ podotkl omluvně. „Byl to ode mě vlastně kalkul.“
„Že ses o svoji konspirační teorii nepodělil se mnou, ale s Minhem?“
„Přesně. Víš, mám toho kluka rád, ale občas se umí chovat jako idiot. No, a k tobě se jako idiot choval.“
Hongbin se užuž nadechoval k námitce, ale Aron ho umlčel mávnutím ruky. „Napadlo mě, že když zjistí, že spolu máte něco společného, a konfrontuje tě s tím jako první, aby si připadal důležitý, existuje vysoká šance, že ho ta neopodstatněná nevraživost přejde.“
„Gratuluju. Povedlo se,“ zabručel Hongbin a úkosem pohlédl k lavici, kde seděl Minho. Ten si jako na potvoru samozřejmě všiml, že na něj Hongbin kouká, a vesele na něj zamával. „Nevím ale, jestli mi jeho pasivní agresivita nevyhovovala víc…“
Aron se rozesmál.
„Myslím to vážně!“ ohradil se Hongbin. „Je hrozně akční a družnej a populární…!“
„Čekal bys od Choie Minha cokoli jiného?“
„Ne. Jenže mě jeho přebytek energie poněkud… vyčerpává.“
„Zvykneš si.“
„Arone, za těch pár dní, co jsem tady, jsem zažil víc živých sociálních interakcí než za celý svůj dosavadní život!“ zaúpěl Hongbin. „I bez hyperaktivního Minha jedu na doraz!“
„Nikdo tě přece nenutí držet s ním krok,“ připomněl mu daemon pobaveně. „Buď v klidu, Minho zvládá respektovat moje introvertní potřeby, zvládne i ty tvoje.“
„V pátek jsem zvaný na filmový maraton…“
„Mám ti dělat emoční podporu?“
„Byl bych ti vděčný,“ vzdechl Hongbin dramaticky. Vzápětí se na sebe s Aronem poťouchle zakřenili. Přeháněl, samozřejmě, a oba to věděli.
Většina spolužáků v té chvílí již seděla na svých místech, a Hongbin proto zkontroloval čas na mobilu. Do začátku druhé hodiny však ještě pár minut zbývalo… Mrkl na rudovláska po své pravici, zvažuje, či mu nasazovat brouka do hlavy, nebo raději zůstat zticha. Zvědavost ale nakonec zvítězila. Včerejší teoretizování o harmonickém partnerství Zhoumiho a nemrtvého jménem Kangta totiž Hongbinovi připomnělo záležitost, jejímuž jádru se zatím ani nepřiblížil…
„Ty, Arone…“
„Hm?“
„Jak jsou na tom… Min Ho a Yesung?“
Aron svraštil čelo. „Jakože pokupě?“
Hongbin přikývl.
„Dobře, pokud vím,“ pokrčil daemon rameny. „Na to, jací jsou oba svérázové, jim to klape docela bez problému.“
Hongbin se zamyslel. Takový scénář do vzorce vzpomínek, s nimiž se potýkal Seungyoon, nezapadal… „Jak dlouho spolu vlastně jsou?“
„To záleží…“
„Na čem?“
„Aktuálně to spolu – úspěšně – zkoušejí podruhé,“ vysvětlil Aron. „Seznámili se, když tu ještě Yesung studoval.“
„Hádám, že pan profesor jako správný mág vypadá mnohem mladší, než ve skutečnosti je,“ podotkl Hongbin.
„Jistě. Tipuju ho na čilého osmdesátníka.“
„Takže spolu chodili, rozešli se a teď se znovu dali dohromady?“ Hongbin se zatvářil zmateně. „Co se tehdy stalo?“
„Min Ki,“ odtušil Aron suše. „Min Ki se stal.“
Jak taky jinak. Hongbin odolal nutkání dát své znechucení z ducha, který ho probodával nevraživým pohledem, najevo. „Žárlil?“
„Jak ďas. Vyhrožoval Min Hovi, že Yesunga zabije… a Min Ho si jeho výhružky vzal k srdci. Nechtěl Yesunga ohrožovat, a tak mu jednoho krásného dne bez jediného slova zmizel ze života.“ Aron si hluboce povzdechl. „Zachoval se Min Ho jako blbec? Rozhodně. Nemůžu ale tvrdit, že jeho pitomě impulzivnímu činu nerozumím.“
Tenhle scénář už se rýsoval patřičněji… „Jak na to Yesung reagoval?“ vyhrkl Hongbin, doufaje, že se nepatřičné očekávání, jež pociťoval, příliš nepromítá v tónu jeho hlasu.
„Netuším,“ protáhl Aron obličej. „Radostí do stropu z toho asi neskákal… hele, bylo mu sedmnáct. A měl pocit, že ho Min Ho využil a odhodil. To by složilo každýho… natož zamilovanýho puberťáka.“
Hongbin vyčkal, až dozní zvonění oznamující začátek druhé hodiny, a polohlasem nadhodil: „Myslíš, že mohl udělat nějakou hloupost?“
„Hloupost? Jakože…“ Aronova tvář ztratila zdravou barvu. Vypadal tou představou naprosto šokovaný. „Ne, to ani náhodou! Yesung je ten nejracionálnější člověk, jakého znám!“
„Ale jednal racionálně vždycky? Sám jsi to přece řekl, byl zamilovaný puberťák; přehánění měl v popisu práce. K tomu připočti, že se cítil zrazený a ponížený.“
„Nevěřím, že by si Yesung kdy sáhl na život kvůli chlapovi,“ zavrhl tu teorii kategoricky Aron. Zamračil se. „Jak tě to vůbec napadlo?“
Avšak Hongbin se odpovědi elegantně – a vůbec ne vlastním přičiněním – vyhnul. Zachránil ho příchod profesora Heechula.
•••
Po návratu do pracovny se Eric se zavřenýma očima opřel zády o dveře a dobrou minutu tak zahloubaně setrval.
Min Ho souhlasil, jistěže souhlasil. Nic jiného od něj Eric ani neočekával. O hraběti Choiovi kolovala spousta pomluv a jedovatých řečí, a jedna z nejoblíbenějších tvrdila, že je sobec. To ale nebyla pravda. Vůči lidem, kteří jeho pomoc zasluhovali, nemohl být Min Ho ochotnější. Dvojnásob pak, jednalo-li se o nemrtvého.
Pro Min Ha byly povinnosti démona mrtvých takřka posvátné.
Eric s povzdychem oči otevřel… a strnul. Na moment si byl jistý, že má halucinace. Zamrkal, ale obraz před ním se nezměnil: na jeho stole seděla maličká okřídlená bytůstka. Když si všimla, že ji Eric konečně zaregistroval, ladně se vznesla a vysmekla zkoprnělému vévodovi ukázkové pukrle.
„Zdravím. Jmenuji se Handong,“ představila se jeho líbezná blonďatá návštěvnice. Měla příjemný, nízko posazený hlas a hovořila s lehkým akcentem. Erika bezděčně napadlo, že se Zhoumi zblázní radostí, až zjistí, že strážkyně jeho snů je Číňanka. „Omlouvám se, že jsem vás tak neomaleně přepadla, ale… jsem tu, abych pomohla. Aspoň doufám.“ Zatvářila se nejistě, rovnováhu ale rychle získala zase zpátky. Usmála se. „Jsem víla. Mým úkolem je –“
„Chránit moje sny,“ hlesl Eric, nevycházeje z úžasu.
Handong se rozzářila, jako by démon právě vyřešil nejpalčivější otázku lidské existence. „Přesně tak!“
„A… ty ses tu prostě jenom tak zjevila?“
Víla přitakala. „Není to nijak obtížné,“ ujistila ho, pohled upřený na modrý lapač snů visící na protější zdi.
„Měl jsem za to,“ odkašlal si Eric a pomyslel na Nichkhuna, který svojí víle musel něžně pohrozit upálením, aby se mu ukázala, „že zástupci tvého druhu nejsou zrovna společenští.“
Po těch slovech Handong viditelně znervózněla. „Abych byla upřímná… ještě v tom neumím tak docela chodit,“ přiznala rozpačitě. „Jsem tu jen krátce a –“ Zbledla. „Vy myslíte, že jsem udělala něco špatně?“
„Kdepak!“ zavrtěl Eric zběsile hlavou. Uvědomil si, že se stále tiskne ke dveřím, jako by se Handong snad bál, a proto vykročil směrem k ní. „Pokud jde o mě, jsem moc rád, že se mi poštěstilo poznat tě osobně!“
„O vás jde především…“ To prohlášení vyznívalo skoro sarkasticky, ale Handong se netvářila, že by žertovala. Jakmile se Eric posadil do křesla za stůl, víla se snesla na jeho desku a pak důstojně usedla na stoh dokumentů. Erikovi to trochu připomnělo konejšivé „nepovyšuju se nad tebe“ gesto dospělého před dítětem. Ale mohl se mýlit. O vílí etiketě nevěděl vůbec nic.
„Ranilo vás, že vás Kangta požádal, oč vás požádal.“
„Oh.“ Na tak diametrální změnu tématu nebyl Eric vůbec připravený, s touto konkrétní vlastně ani nepočítal. Domníval se, že starosti mimo říši snů s vílami nijak nerezonují… „Zajímáš se o dění vnějšího světa?“
„Jsem strážkyně vašich snů. Řídím se vašimi emocemi,“ vysvětlila Handong. „Jsou-li silné a negativní, cítím povinnost být v obraze.“
Eric významně povytáhl obočí, neřekl na to však nic.
„Divila jsem se, proč po vás Kangta chce něco tak krutého. A přemohla mě zvědavost. Tak jsem zapátrala.“
„Zapátrala? Kde?“
„V jeho podvědomí, kde jinde.“
„To umíš?“ žasl démon.
„Ovšem. Jsem přece víla. Dovedu se dostat do hlavy každému, kdo se tomu aktivně nebrání.“
„A to Kangta nemohl, protože o tom neměl tušení,“ podotkl Eric kousavě.
Handong pozvedla levý koutek úst v náznaku přezíravého úsměvu. „Chcete slyšet, co jsem zjistila, nebo je to na vás příliš nemorální?“ Tentokrát už byla jízlivá zcela otevřeně. A Erikovi se líbila čím dál víc.
„Poslouchám,“ ubezpečil ji.
Handong kývla. „V prvé řadě, o zajištění svojí smrti vás požádal proto, že vám důvěřuje. Zní to morbidně, ale… věděl, že ho nezklamete.“
Což byla odporná pravda. Eric nevěděl, jestli se má smát, nebo brečet.
„Zadruhé,“ Handong se zhluboka nadechla, „máte pocit, že od vás Kangta utíká, protože jste něco pokazil, ale to není pravda. On v podstatě vůbec nechce umřít. Je s vámi šťastný a kdyby byly okolnosti jenom trošku jiné, s radostí by tu s vámi zůstal.“
V Erikově tváři se nehnul jediný sval, tak jako pokaždé, bojoval-li s přemírou emocí uvnitř. Ulevilo se mu, částečně. To, co Handong vyzvěděla, bylo přesně to, co chtěl od Kangty slyšet…
A o to víc to celé bolelo.
„Nedokáže se srovnat s tím, kým se stal po svém zmrtvýchvstání,“ hlesl Eric. „V tom tkví jádro pudla, že?“
„Ano,“ přisvědčila Handong. „Vnímá, jak špatný byl způsob, jakým mu byl navrácen život, vnímá, že sem nepatří. A děsí ho, co by jeho setrvání mohlo způsobit do budoucna… Nechce představovat hrozbu. A předně nechce ohrozit vás.“
Byla to inteligentní a logická motivace; zároveň v sobě měla cosi čistého a hrdinského, jak se na daemona slušelo. A Eric jí veskrze dokonale rozuměl, jenže…
„Jenže ani sebelogičtější důvody vaši bolest nezmírní,“ povzdechla si Handong, jako by mu četla myšlenky. „Promiňte. Chtěla jsem vám zvednout náladu, a přitom…“ Roztrpčeně potřásla hlavou. „Neměla jsem o tom vůbec začínat.“
„Blázníš?“ zasmál se Eric. „Jsem ti vděčný, žes mě nenechala utápět se v nejistotě, co jsem podělal.“
„Pomohlo vám to?“
Démon přikývl. „A pomůže.“
„Měl vám to říct sám,“ zabručela Handong.
„Na tom už teď nesejde.“
„Ne. Máte pravdu.“ Víla se se zamyšleným výrazem zadívala na pošmournou oblohu za oknem. Přimhouřila oči. „Teď už asi ne.“
•••
Kangta se kriticky rozhlédl po vygruntovanému pokoji. Pak přistoupil k posteli, pedantsky srovnal roh ustlané peřiny, a když byl s vizuální stránkou svého díla konečně spokojen, položil na polštář dopis adresovaný Amber.
Poděkování a rozloučení v jednom.
Bylo to zbabělé, ale nemohl jinak. Zmizí odsud dřív, než se Amber vrátí z vernisáže v Incheonu. Kam se jí, mimochodem, vůbec nechtělo, ale on ji přemluvil, ať jede. Až si uvědomí, že to od něj byla jedna velká habaďůra, že mu vůbec nešlo o její kulturní vyžití, ale o čistý vzduch k úprku, prokleje ho do desáté kolene. Což bude jenom fér.
Kangta si ještě naposledy pročetl text dopisu, aby se ujistil, že v něm nejsou chyby, a po chvíli váhání na spodní okraj dopsal, že jakmile to Amber uzná za vhodné, má svaté právo zveřejnit jeho fotky. Netušil, zda na nich cokoli vydělá, ale doufal, že se jí tak aspoň trochu revanšuje.
Kangta sáhl do kapsy a sevřel v dlani teleportační kámen. I ten je nutné vrátit… o to však požádá Erika. Pokud vše půjde, jak má, hned zítra bude mít Amber vlastnictví své bývalé spolubydlící zpátky.
Počínal si, jako by dnešek byl jeho definitivně posledním dnem, a neměl přitom nejmenší záruku, že Choi Min Ho jeho žádosti vyhoví. Cosi uvnitř mu však napovídalo, že ukončit mizernou existenci jednoho mizerného nemrtvého nebude démonovi mrtvých vůbec zatěžko.
Ta myšlenka byla
(hrozivá)
uklidňující.
Konec měl ale nastat až za několik hodin, a Kangta svůj zbývající čas hodlal
(toužil)
strávit
(s Erikem)
na místech, k nimž se pojily jeho šťastné vzpomínky na Junghyuka. Spousta z těch míst se za šedesát let nejspíš změnila k nepoznání… to však v účelu jeho nostalgické pouti nehrálo sebemenší roli.
Hezké, rušné sousedství, ve kterém jsme bydleli, nedaleký park, v němž jsme s oblibou trávili volné dny…
Usmál se. Trpce.
Záměrně se v myšlenkách vyhýbal frázi „návrat domů“, jelikož při slově „domov“, které jeho mozek nedokázal zpracovat bez hořkosti a čirého sarkasmu, si nevybavil jejich malý soulský byt, ale svůj sterilní pokoj se zamřížovaným oknem u svatého Jana.
…nemocnice, kde pracoval Junghyuk, ordinace, v níž jsem praxi vykonával já…
Vše, na co pomyslel, se zdálo být mrtvé a zanesené prachem.
Tak jako oni dva.
•••
„To je hrozně kruté,“ hlesl Yesung. Uvědomil si, že ruka, v níž drží šálek kávy, se mu chvěje rozčilením, a tak hrnek spěšně položil na konferenční stolek. Nebyl naštvaný, to ne. Min Hovo vyprávění v něm vzbudilo spoustu pocitů, ale vztek mezi ně nepatřil. Cítil lítost vůči Erikovi. Cítil se znepokojený Min Hovou netečností. A zcela iracionálně si připadal zrazený Kangtou. Což nedávalo smysl, vždyť se ani neznají! Kangtovo sobecké rozhodnutí s ním nemělo co dělat.
„Ano, je to kruté,“ přisvědčil Min Ho a na pár vteřin se zamyšleně zadíval do svého dosud netknutého hrnku. Napil se. „Kangta ale dělá správnou věc.“
Yesung se zamračil a Min Ho obrátil oči v sloup.
„On sem nepatří, Yesungu. Umřel a má být mrtvý. Tečka.“
„Nemyslím si,“ namítl Jongwoon. „Pokud je Kangta Zhoumiho harmonický partner – a všechno tomu nasvědčuje – bylo mu souzeno se vrátit. A musel se vrátit přesně tak zvráceně, jak se vrátil, protože jiný způsob vzkříšení pro šedesát let mrtvého daemona neexistuje. Pletu se?“
„Copak ty se můžeš plést?“ povzdechl si démon. Odložil stále skoro plný hrnek, vstal z pohovky a mlčky přistoupil k oknu.
Yesung dopil kávu, spíš automaticky než že by na ni měl chuť, nespouštěje z Min Ha zraky. Kapituloval brzy… až příliš brzy vzhledem k tématu.
„Harmonie s Kangtou počítá,“ podotkl. Očekával výpad, ale hrabě jen pokrčil rameny. „To znamená, že tu má svoje místo.“
„Nestojí o ně,“ zamumlal Min Ho zachmuřeně. „Kangta má problém s vlastní existencí, hnusí se mu stav, do jakého divoká forma staré magie uvrhla jeho duši.“ Ohlédl se, věnoval Yesungovi krátký, významný pohled. „Řekni, ty bys snad v takovém mentálním rozpoložení chtěl přežívat?“
Yesung nakrabatil čelo, démonova slova jej zasáhla. Takhle nad celou záležitostí vůbec neuvažoval…
„Navíc má obavy, jak by ho to mohlo ovlivnit do budoucna. Možná nijak. A možná by se zbláznil a stal se pro společnost nekontrolovanou hrozbou.“ V pauze na nádech Min Ho založil ruce na prsou. Na okenní tabuli, před níž stál, dopadly první dešťové kapky. „Jeho návrat k životu nestál za nic, přeje si aspoň správně umřít. Zaslouží si správně umřít. Požádal mě o to a já mám povinnost mu vyhovět.“
„Protože jsi démon mrtvých?“
„Protože jsem démon mrtvých,“ přisvědčil hrabě. „A moje démonování bohužel občas obnáší věci, na kterých se neshodneme.“
„V otázkách smrti tvému úsudku samozřejmě bezvýhradně důvěřuju,“ prohlásil Yesung. Přešel k oknu, objal Min Ha kolem pasu a opřel se o jeho široká záda. „Mrzí mě, pokud to vyznělo jinak.“
„Jen v otázkách smrti?“ Démonovi zacukaly koutky.
„Stále jsem svéprávný a při smyslech,“ odtušil Yesung suše.
Min Ho se dal do smíchu a vzal Yesunga za ruku. Chvíli se k sobě bez hlesu tulili, každý sám přemítaje nad různými aspekty téhož nemrtvého tématu.
„Unáhlil jsem se,“ přiznal Min Ho rozmrzele. „Byla pitomost šířit se tu o Kangtově zmrtvýchvstání tak brzy.“
Yesung vykoukl zpoza jeho zad. „Mluvíš o Minhovi?“
„Hm. Kdybych to nechal vyhlásit rozhlasem, nepoznal bys rozdíl.“
„Tak zlé to určitě není.“
„Pochybuju,“ zabrblal démon. „Má úchvatná lidskost plní úkoly nechutně zodpovědně.“
Yesung povytáhl obočí. „Dals mu to za úkol?“
„Mohlo to tak vyznít…“
„V tom případě s tebou nemám ani špetku soucitu,“ uchechtl se Yesung. Pochybením svého milého se očividně královsky bavil.
„Nevím, co to do mě vjelo!“ zaúpěl Min Ho.
„Můžu mít konspirační teorii?“
„Divil bych se, kdybys ji neměl…“
„Kangtův návrat jsi světu vyzvonil proto, že ses s tím scénářem dokonale sžil,“ opáčil Yesung zvolna. Pečlivě volil slova. „Počítal jsi s ním. Chtěl jsi, aby byl… trvalý.“
S odpovědí si dal Min Ho načas. Nebýt mechanického pohybu ukazováku, kterým lehce hladil hřbet Yesungovy ruky, skoro by se zdálo, že hrabě pozbyl jakékoli životnosti. „Viděl jsem, jak je Eric šťastný… přál jsem si, aby to tak zůstalo,“ připustil s povzdychem.
„Jak to nese?“
„Bídně. Ale zvládne to.“
Yesung frustrovaně potřásl hlavou. „Měl ho z toho vynechat!“ vyhrkl pobouřeně. „Chápu, že tě Kangta potřeboval kontaktovat, a to jde přes Erika nejsnáz, a-ale,“ ve svém pohnutí se velmi neyesungovsky zadrhl, „nemusel ho se svým záměrem přece konfrontovat napřímo!“
„Takže mu měl lhát?“
„Ne lhát, jen… možná neříkat celou pravdu.“
„A pomohlo by to něčemu? Ve finále by Kangta tak jako tak zmizel, a Eric by neměl tušení proč.“ Min Ho plavně změnil pozici svojí ruky na té Yesungově, takřka bázlivě se dotkl jizev na jeho zápěstí. Cítil, jak se Yesung za jeho zády napjal jako struna.
„Není snad právě nevědomost to nejhorší?“
Žádné komentáře:
Okomentovat