• Domnívala jsem se, že sedmaosmdesátou kapitolu tvoří střípky drobných událostí... ale pak mi došlo, že záleží na úhlu pohledu. Dá se na ně totiž nahlížet jako na situace zatraceně zásadní.
Minimálně pro Minhyuna rozhodně.
Byl tu jeden rest, o nějž bylo záhodno se postarat. A protože měl Kangta volné dopoledne, zaťal zuby a ujal se jeho řešení.
Prozíravě očekával jakékoli přijetí. Když ho Amber spatřila na prahu, zaklela jako dlaždič, zamračila se na něj se a prohlásila, že zvažuje, či mu dát pěstí do zubů, nebo ho raději obejmout. Nakonec – pro dobro Kangtovy pěkné tvářičky – se rozhodla pro tu méně násilnou možnost.
„Měla jsem o vás takový strach!“ vykřikla a nekompromisně daemona vtáhla dovnitř do domu. Až si byla jistá, že jí nemá kam utéct, pustila ho a zkoumavě si jej prohlédla. To, co viděla, ji uklidnilo… a mátlo zároveň. „Ten dopis… nabyla jsem z něj dojmu, že se chystáte umřít.“
„Taky to tak bylo,“ přiznal Kangta a než stačila šokovaná Amber naznat, že dříve zamýšlená rána do jeho běloskvoucího chrupu není ale vůbec od věci, navrhl: „Nepůjdeme se posadit? Dal bych království za šálek čaje.“
Přesunuli se tedy do kuchyně. A zatímco Amber chystala čaj, povyprávěl jí Kangta, čím si od svého zbabělého útěku odsud prošel. Aby byl celkový obrázek kompletní, rovněž se démonce zdráhavě svěřil se svými stavy, primárním důvodem, proč nad ukončením svého druhého života vlastně přemýšlel.
„Chcete říct,“ zachmuřila se Amber a položila před Kangtu kouřící hrnek, „že jste se smířil s vlastní smrtí jen proto, abyste zjistil, že nemůžete umřít? To je… hrozné!“
„Snesitelně. Dokud člověk nepřemýšlí nad budoucností…“
„Cítím se provinile, že jsem ráda, že se vám ta asistovaná sebevražda nepovedla!“ Amber rozčileně potřásla hlavou, jako by tu myšlenku chtěla zapudit. „Jak to zvládáte? Dohlíží na vás někdo? Nepotřebujete pomoc?“
„To, co mě trápilo nejpalčivěji, je nadobro pryč,“ ujistil ji Kangta s úsměvem. „Dostal jsem požehnání od toho nejpovolanějšího.“
Amber povytáhla obočí. „Nejpovolanějšího…?“
„Démona mrtvých.“
„Á.“ Amber pokývala hlavou. S touto odpovědí, zdálo se, vypadala nadmíru spokojená. „Slyšela jsem, že je Choi Min Ho docela frajer…“
„Víc než docela. Zachránil mě.“
„A váš milý?“
„Pečuje o mě lépe, než si zasloužím,“ prohlásil Kangta, načež zpoza krytu svého mobilu spěšně vytasil vizitku a tu přes stůl obřadně podal Amber. „Kdybyste někdy měla dlouhou chvíli… tady mě najdete. Osobně i pracovně.“
Démonka si knihovnickou navštívenku se zájmem prohlédla. „To šlo rychle,“ usmála se.
Kangta kývl. „Ale nebýt Choie Min Ha a mého milého… Mám víc štěstí než rozumu,“ shrnul suše svou mimořádně příznivou situaci. „Asi to bude znít divně, ale… najednou mi připadá, že jsem přesně tam, kde být mám. Nevím, či i za to může mrtvé čarování Choie Min Ha, nebo mě jen přespříliš opojil telefonický kontakt s vlastním Stínem, každopádně… je to zatraceně fajn pocit.“
Ambeřin spokojený úsměv se ještě o poznání rozšířil. „To moc ráda slyším.“
Nato oblast náročných témat plavně opustili a jali se probírat dojmy, jaké na Amber učinila navštívená vernisáž, i zakázky, na kterých zrovna pracovala, a následně přesedlali k detailům Kangtova knihovnického zaučování. Jen úplně běžné věci, úplně běžná konverzace… Byla to příjemně strávená hodinka.
Na odchodu, když schovával mobil, zavadil jím Kangta o cosi v kapse. „Ah, málem bych zapomněl!“ vyhrkl a vytáhl teleportační kámen. „Přišel jsem vám ho vrátit –“
„Nechte si ho.“
Daemon se zarazil. „To přece nejde,“ namítl. „Patří vaší bývalé spolubydlící.“
„Kdyby byl pro ni důležitý, odnesla by si ho a nenechala ho tu zbůhdarma válet,“ odfrkla Amber. „Nechte si ho, trvám na tom. S vědomím, že se za mnou můžete dle libosti kdykoli zastavit, se mi rozhodně bude usínat snáz.“
„Děkuju,“ hlesl Kangta a bez skrupulí Amber objal. „Děkuju vám za všechno.“
•••
Ihned po snídani se Minho rozhodl pokračovat v hojení Junsuových popálenin, a tak Junsuovi nezbylo než sedět a držet. Asi pět minut strávili ve společenské místnosti mlčky sami dva, než se k nim se vší afektovanou parádou připojili Zhoumi a Aron. A přirozeně taky Minhyun, protože ten běhal za Aronem jako ocásek.
Bylo až překvapivé, jak málo Junsuovi Minhyunova přítomnost vlastně lezla na nervy. Nevzal ho na milost, to rozhodně ne, ale pragmaticky o něm smýšlel jako o nutné nepříjemnosti, již je třeba skousnout, chce-li mít na blízku Arona. A jelikož Minhyun většinu času prostě jen pasivně existoval, bylo pro Junsua snadné kompletně jej ignorovat.
Třeba jako právě teď. Zatímco se on, Zhoumi, Aron a Minho probírali včerejším incidentem a jeho následky, Minhyun koukal z okna a tiskna Aronovu ruku, uvědoměle držel jazyk za zuby.
„Já to stejně pořád nechápu!“ postěžoval si Zhoumi.
„Posral jsem to, kotě. Nic hlubšího v tom nehledej,“ zabručel Junsu.
„To chápu dokonale,“ mávl Číňan rukou, „ale nerozumím, jak k tomu mohlo dojít! Proč jsi Taecyeonovi nic neřekl?“
„Já nevím, jasný? Neměl jsem k tomu žádný konkrétní důvod, prostě… odkládal jsem to, úplně zbytečně, a… byla to blbost.“
„Dík za konstatování zjevného, Brocku,“ protočil Minho oči.
„Věnuj se léčení a pokémonní reference si nech pro sebe, dík,“ zpražil ho Junsu. Nestačil se ale ani nadechnout, a už do něj šil Aron:
„Ta tvoje historka je pěkně polovičatá.“
„Prosím?!“
„Nevěřím, že nevíš, proč jsi k Taecyeonovi nebyl upřímný.“
„Proč bych lhal?“ ohradil se Junsu.
„No právě. Proč?“
„Bál se,“ ozval se do vyvstalého ticha Minhyun. Pronesl tu větu tak věcně, jako by se jednalo o nejzjevnější fakt na svět.
Junsu, Aron a Zhoumi se na barona zmateně podívali. Minho tázavě povytáhl obočí:
„A čeho konkrétně?“
„Taecyeonovy reakce,“ vysvětlil Minhyun, načež se obrátil na zaraženého Junsua: „Záleží ti na něm.“
Přestože to nebyla otázka, Su mechanicky přikývl.
„No, a v tom to celé vězí. Bál ses, že když se Taecyeonovi se svou proměnou v démona svěříš, a on to nevezme dobře, budeš nucen ho nenávidět. Protože tak naše démonská pýcha funguje,“ pokrčil Minhyun rameny. „Něčeho takového ses chtěl za každou cenu vyvarovat.“
Cvak. Všechno rázem zapadlo do sebe. Obavy, které Junsuovo podvědomí nedokázalo smysluplně analyzovat, najednou získaly konkrétní podobu.
„Von má recht,“ hlesl užasle.
Zhoumi na Junsua nevěřícně vykulil oči.
„No výborně. Teď aspoň víš, na čem omluvu Taecyeonovi postavit,“ řekl Minho.
„Ale aby měla dostatečnou váhu, musíš mu přiznat, co k němu cítíš,“ podotkl Aron.
„Pravda, to vzhledem ke kontextu nebude vůbec na škodu…“
„Ne!“ ohradil se Junsu dotčeně. „To nejde!“
„Jistěže jde,“ namítl bezelstně Minhyun.
Junsu se na něj zamračil. „Líbil ses mi víc, když jsi držel hubu.“
„Poslechni experta, Minjune,“ mlaskl Aron. „Minhyun je přeborník v nečekaných vyznáních lásky.“
Pohled, který Minhyun na Arona upřel, byl tak výmluvný, že Junsu na moment vážně zauvažoval, či by nebylo lepší poskytnout jim soukromí.
„Na rozdíl od vás dvou,“ důrazně si odkašlal, „Taecyeon a já se známe od školky a jsme přátelé. Jenom přátelé. Fungujeme jako přátelé, jasný? Když na něj vyrukuju s čímkoli hlubším a on to nebude cítit stejně… tak náš vzájemný vztah pokazím!“
„Ale to už jsi přece udělal,“ připomněl mu Minhyun ve své pověstné dětské přímosti.
Facka by bolela míň.
„Nerad to říkám,“ povzdechl si Zhoumi, „ale souhlasím s Minhyunem. Víc už to stejně zvrtat nemůžeš.“
•••
Hojení popálenin způsobených svěcenou vodou se ukázalo být pro Minha náročnější, než předpokládal. Když Junsu viděl, jak bledý a vyčerpaný ho mladík po hodině a půl opouští, nechtěl ani slyšet o tom, že mohou v léčení pokračovat odpoledne. Jizvy na jeho předloktích byly stále patrné, ale už mnohem bledší. Bohatě tedy postačí, když jim Minho chvilku svého času a schopností pověnuje zase až zítra. A protože Minho – velmi neminhovsky – nic nenamítal, bylo dohodnuto. Jejich malá skupinka tedy opustila společenskou místnost a rozprchla se.
Junsu se vrátil do svého apartmánu a instantně toho rozhodnutí litoval. Cítil se mizerně. Byl jako na trní, bezúčelně přecházel z jednoho místa na druhé a důvod svojí rozmrzelosti si zarytě odmítal přiznat: to že nedokáže vydržet sám se sebou.
Protože Junsu měl vztek, měl vztek na celý svět, ale ze všeho nejvíc se zlobil sám na sebe.
Když jeho zrak padl na roh jakési knihy vykukující zpod desky konferenčního stolku, vzal ji do ruky bez konkrétního úmyslu. Pak ji ale poznal. Byla to ta knihovnická výpůjčka, od jejíhož obsahu ho Taecyeon včera tak ustaraně zrazoval…
V démonově hlavě se zrodila zvrácená myšlenka.
Nerozmýšlel se, jednal. Práskl za sebou dveřmi apartmánu a vzápětí už klepal na dveře toho Erikova. Doufal, že zastihne přímo vévodu, ale to se nestalo. Otevřel mu Hyesung a informoval ho, že tu Eric není.
„Ale zkus tělocvičnu,“ poradil zklamanému Junsuovi. „Mluvil ráno s Junhem o další lekci…“
Byl to správný tip. A taky nečekaně bohatý zážitek, jelikož Junsu poprvé v životě slyšel Junha pištět jako holku. Jeho nevýslovné nadšení z úspěšné transformace ohně v elektřinu přimělo podrážděného démona k úsměvu.
„Netušil jsem, že je Junho schopný tolika expresivních emocí,“ podotkl Junsu a posadil se na lavičku vedle Erika. Propíraný daemon vteřinu předtím pozbyl kontroly nad praskající elektřinou mezi svými křečovitě napraženými dlaněmi a nyní nad její ztrátou frustrovaně funěl a nadával jako špaček.
Eric se pobaveně uchechtl. „Ano, i mě to překvapuje.“ Pak si ale svého napjatého podřízeného pořádně prohlédl a svraštil čelo. „Stalo se něco?“
Junsu zavrtěl hlavou, na což Eric zareagoval skeptickým povytažením obočí. Junsu se však tvářil, že to nevidí, mlčel a upřeně sledoval Junhovo marné snažení vykřesat nový elektrický výboj. Teprve když daemon s povzdychem vrazil ruce do kapes a zamířil k nim, se Su konečně uráčil na Erika podívat. „Chci vás o něco požádat,“ zamumlal. „Naučíte mě přesměrovávat blesky?“
Eric na Junsua v čirém šoku vytřeštil oči. Junho, k němuž se poslední věta donesla, spěšně přehodnotil svůj původní družný plán a zastavil se zdvořilé dva metry před lavičkou.
„Ne. To rozhodně neudělám,“ prohlásil vévoda, jakmile znovu našel slova.
„Dongwan to umí,“ namítl Junsu.
„Jako jediný!“
„A já budu další. Zvládnu to.“
„Ne. Ta technika je příliš nebezpečná.“
„A proto žádám o pomoc vás,“ opáčil Junsu pragmaticky. „Jste přece jedním z jejích tvůrců. Kdo jiný by mě ji mohl naučit lépe?“
„To zní logicky,“ zamyslel se nahlas Junho. Když viděl, jak se na něj Eric zaškaredil, rozpačitě přešlápl z nohy na nohu. „Pardon.“
„Musím se přesměrování blesků naučit,“ trval Junsu na svém. „Když s Dongwanem nezvládnu držet krok, byla moje proměna k ničemu!“
„O čem to mluvíš?“ zamračil se Eric.
„O důvodu, proč jste mě přijal,“ kontroval Junsu ledově. „Jsem zbraň, nebo snad ne?“
Rozhostilo se ticho. Tíživé a obviňující. Než vévodova tvář pozbyla čitelného výrazu, mihl se v ní stín ukřivdění, a Junsu okamžitě pochopil, jak moc svou neférovou poznámkou přestřelil. Jenže na omluvy už bylo pozdě.
„Tak ty si myslíš,“ ucedil Eric pohrdavě, „že máš na to být zbraní proti Dongwanovi? Ty? Chceš mě rozesmát? Dongwan by s tebou vytřel podlahu a ani by se u toho nezapotil! Když nemáš rozum, chlapče, měj aspoň sebeúctu, moc tě prosím.“ Nato se obrátil k Junhovi, mnohem přívětivějším tónem pochválil jeho dnešní výkon, načež se spolu – a jen oni dva – rozloučili a Eric odkráčel z tělocvičny. Ani se neohlédl.
Junho a Junsu bez hnutí přihlíželi jeho odchodu, oba nejistí a vyjukaní; teprve až se za vévodou s konečnou platností dovřely dveře, se daemon na skleslého démona zlostně osopil: „Hráblo ti?! Jak můžeš byť i jen naznačovat…!“ Znechuceně potřásl hlavou. „Tos přehnal.“
„Řekni mi něco, co nevím,“ posteskl si Junsu zahanbeně.
•••
Na monitoru vyběhly závěrečné titulky. Aron vypnul přehrávání, zaklapl laptop a tázavě se podíval na Minhyuna. Reakce se ale nedočkal. Minhyun civěl do prázdna a myšlenkami byl zjevně někde úplně jinde.
Aron mu lehce poklepal na rameno. Démon sebou trhl, a zmateně očima přelétl od ustaraně se tvářícího daemona k zavřenému notebooku. Jak vidno, dost mu toho uteklo…
„Jsi v pořádku?“ strachoval se Aron.
Minhyun přitakal a pokusil se usmát. Příliš mu to nešlo. „Přemýšlel jsem o tom ránu,“ přiznal neklidně. „Jestli…“ Zarazil se. „Zachoval jsem se správně?“
Aron svraštil čelo, rekapituluje si v hlavě události dnešního jitra. Nenapadalo ho nic, kvůli čemu by měl Minhyun cítit jakékoli pochybnosti… „Vůči Junsuovi?“ docvaklo mu konečně.
Baron kývl. „Měl jsem se do vašeho rozhovoru zapojovat? Chci říct… měl jsem na to právo? Nebylo to neomalené? Mě se na názor nikdo neptal…“
„To sice ne,“ uznal Aron zvolna, „ale pokud mě paměť neklame, jenom jsi reagoval na otázku, na kterou nikdo z nás neznal odpověď. A za to se na tebe nemůže nikdo zlobit, naopak. Nebyl jsi neomalený, byl jsi nápomocný.“
Minhyun se rozzářil. „Přesně o to jsem se snažil!“
Aron mu oplatil úsměv, optimismu v něm však bylo poskrovnu. „Nenapadlo mě, že tě to celý den trápí,“ přiznal rozpačitě.
„Ale ne, rozleželo se mi to až po obědě,“ opáčil Minhyun bezelstně. „V sociálních interakcích zrovna neexceluju, takže… prostě jsem si nebyl jistý… Rozumíš.“
Jistěže Aron rozuměl. Stačilo mu vzpomenout si na svoje začátky na Akademii… „Tuhle interakci jsi zvládl na jedničku,“ ujistil Minhyuna tónem nepřipouštějícím námitky. „Vlastně si myslím, že je jenom dobře, že jsi Junsuovi jeho obavy objasnil právě ty. Se mnou nebo s Zhoumim by se hádal do krve. Od tebe to vzal.“
Minhyun Arona spokojeně objal, hlavou se opřel o jeho temeno. „Jsem šťastný,“ oznámil mu.
„To ti Junsu tak moc ležel na srdci….?“
„Jsem šťastný, protože mám tebe.“
„To nejsou zrovna vysoké nároky,“ zabručel Aron po kratičkém zaváhání.
Minhyun povytáhl obočí. „Nepokládáš se za cennou komoditu?“
„Bylo by pěkně sebestředný, kdyby jo,“ ušklíbl se Aron. „Ale,“ jemně se vymanil z objetí, jež ho drželo u Minhyunova boku, a s úsměvem démona políbil, „těší mě, že ty mě tak vidíš.“
Ještě chvilku se ve vší počestnosti navzájem zahrnovali něžnostmi, když tu se Aron bez varování zvedl z pohovky a prohlásil, že se půjde osprchovat.
„Teď?“ žasl Minhyun. Ač se snažil nedat to na sobě znát, neubránil se dotčení. To mu však dlouho nevydrželo. Na prahu koupelny se totiž Aron zastavil, podíval se na něj a s velmi jednoznačným příslibem se otázal:
„Přidáš se?“
•••
Minhyunova bezmezná štěněcí oddanost, s níž bez ustání rozjařeně obletoval Arona, byla už pomalu tak zažitá, že nikomu vlastně nepřišlo na mysl se jí jakkoli podivovat. Nedělní ráno ovšem bylo jiné. V neděli ráno nebyl Minhyun jen spokojený a zamilovaný, v neděli ráno byl Minhyun doslova v extázi. A osazenstvo královského stolu, jež se kolektivně domnívalo, že není možné, aby byl baron Hwang v Aronově blízkosti ještě kontaktnější, kolektivně zanechalo konzumování snídaně a s otevřenými pusami přihlíželo, jak moc byly jejich domněnky mylné.
Jako dvě hrdličky spolu Aron a Minhyun vrkali kolem švédského stolu dobrých pět minut v kuse a beztak by v tom i vesele pokračovali, kdyby v jídelně neseděli každý jinde.
„Lituju, že jsem si dal ten koláč,“ zabručel Minho, nespouštěje oči z cukrkandlového loučení, jež se odehrávalo pár metrů od něj. „Cítím, že na mě jde hyperglykemické kóma.“
Aron položil tác se snídaní, pozdravil své spoluhodovníky a posadil se. Nikdo mu neodpověděl; všichni na něj vyjeveně zírali jako na nově objevený živočišný druh.
„Co je?“ svraštil rudovlásek čelo.
„Ty ses s ním vyspal,“ vydedukoval Siwon v náhlém záchvěvu osvícení. Zbytek osazenstva královského stolu na ono logické prozření reagoval táhlým jednohlasným ah. Tedy až na Zhoumiho. Ten zhrozeně zaúpěl a u toho dramaticky zalomil rukama.
Aronovi zacukal koutek. „Co s Minhyunem dělám nebo nedělám, je moje věc,“ odsekl, aby se vzápětí obořil na Miho a tím si neúmyslně protiřečil: „Nechápu, co hysterčíš. Muselo ti být jasné, že se to jednou stane!“
„Naivně jsem doufal, že dostojíš svojí pověstné inteligenci a tak daleko to zajít nenecháš!“
„Mrzí mě, že jsem zklamal tvá puritánská očekávání.“
„Nemrzí,“ shledal Kyuhyun po krátké analýze Aronova sarkastického projevu. „Očividně to byl fakt kvalitní šuk.“ Načež zařval bolestí, když ho oba daemoni pod stolem chladnokrevně nakopli do holeně.
„Buď od té lásky, honey,“ vyzval Aron svého služebně mladšího kolegu suše, „soustřeď svou mateřskou péči na Taa a mě nech svobodně souložit, dík.“
„Asi mi nic jinýho nezbývá,“ posteskl si Číňan. „Tao je sice taky marnej, co se vkusu na chlapy týče, ale aspoň se dobrovolně nenechal zneuctít největším red flagem svýho života…“
„Nerad ti beru iluze,“ odkašlal si Key, „ale stát to rozhodnutí jenom na Taovi, nechal by se Min Hem zneuctít už dávno.“
Zhoumi se na Kibuma zamračil a mrzutě si do pusy nacpal lžíci plnou jogurtu.
Minho dožvýkal svůj proklínaný koláč a pak loktem důrazně dloubl do Arona. „Mám chuť jít Minhyunovi pogratulovat… Můžu?“
„Opovaž se.“
„Ale no ták! Koukni na něj, jak je šťastnej!“
Pohled na barona Hwanga, který se na kraji učitelského stolu culil jako měsíček na hnoji a zasněně se nimral ve svojí snídani, byl bizarní, ale veskrze hrozně pěkný. Aron se neubránil úsměvu.
„Tys vás neviděl, ale byli jste k sežrání,“ prohlásil Minho vážně.
„Absolutně rozkošní,“ přisvědčil Onew.
Key a Siwon přitakali na souhlas.
„Jste všichni padlí na hlavu?!“ zaskřípal Zhoumi zuby.
„Soráč, kotě, ale mám oči,“ mlaskl Key. „Hwang je sice magor, ale fakt mu to sluší. A naše Aroně taky není k zahození…“
„Prosím o vytesání této památné věty do kamene,“ rozesmál se rudovlásek.
Zhoumi, uražený že se i jeho největší anti-minhyunský-spojenec Key rozhodl stranit Aronovi, zabrblal na Američanovu adresu roztrpčeně: „Eric by tě měl vydědit.“
„To se bez uvedení mého jména v závěti dělá docela těžko.“
„Copak on tě do ní nenapsal?“ podivil se Zhoumi.
„Ne?“ Teď byl překvapený Aron.
„Já slyšel něco jinýho,“ pokrčil Číňan rameny. „A že finanční stránka prý není to jediný, v čem tě do budoucna hodlá zabezpečit.“
•••
Junsu se tak moc soustředil na Erikův příchod, že když konečně stál zamračenému vévodovi tváří v tvář, samozřejmě ho to naprosto vykolejilo. A bylo to zatraceně nepříjemných deset vteřin trapného ticha. Pak se ale Junsu sebral, vzpomněl si, proč tu před východní věží málem vystál důlek, a vysmekl Erikovi poníženou devadesátistupňovou úklonu.
„Omluvám se za včerejšek, hyungnim. Choval jsem se jako blbec.“
„I tak se to dá popsat, ano,“ kontroval Eric suše.
„Vím, že jste mi život zachránil ze zcela nezištných pohnutek. Neměl jsem nejmenší právo osočovat vás z jakýchkoli úkladů.“
Eric povytáhl obočí. Mlčel.
Junsu si dovolil zvednout hlavu. „Je to pitomá výmluva,“ zamumlal, „ale byl jsem naštvaný. Fakt hodně naštvaný. Sám na sebe. A asi jsem si podvědomě přál zkazit náladu někomu dalšímu… Odnesl jste to vy, bohužel.“
„Znamená to, že teď už naštvaný nejsi?“
„Jsem. Ale zvládám u toho racionálně uvažovat,“ opáčil Su a narovnal se. Troufal si předpokládat, že vévodovo neutrální rozpoložení značí, že se na něj minimálně nezlobí. „Taky je mi jasné, že ještě nemám na to vyrovnat se Dongwanovi, přesně jak jste řekl, ale když na tom zapracuju… vím, že není nemožné toho dosáhnout. Jsem dobrý mág. A můžu být lepší.“
„Nepochybuju o tvých schopnostech, Junsu,“ potřásl Eric hlavou. „Mně se nelíbí tvoje utkvělá představa, že se jako zeměvládce musíš Dongwanovi vyrovnat. Protože nemusíš. Nikomu nic nedlužíš.“
„Chci dokázat sám sobě, že to zvládnu.“
„A nesouvisí tohle dokazování si náhodou s tím, že jsi sám na sebe naštvaný?“
„Jak to myslíte?“
„Trest, Junsu. Snažíš se sám sebe trestat.“
Mladší se na pár vteřin zaraženě odmlčel. „Možná trochu,“ uznal neochotně. „Přísahám ale, že nad přesměrováváním blesků jsem přemýšlel dávno předtím, než…“ Povzdechl si. „Se v mým životě pár zásadních věcí posralo.“
„Promluvíme si o tom, až budeš mít čistou hlavu,“ navrhl Eric.
Junsu protáhl obličej. „Hyungnim, prosím…!“ vyhrkl. „Potřebuju upustit páru. Náročná výzva mi pomůže.“
„Jdi si zaběhat s Minhem.“
„To mě magicky příliš neposune.“
„Odmítám tě probíjet elektrickým proudem, Junsu!“
„A kdybych si našel někoho, komu by to nevadilo?“ plácl Minjun zoufale. „Pak byste nás učil?“
„Koho někoho?“ zajímalo Erika. Zdál se být tím nápadem takřka pobavený.
Junsu se prudce nadechl k odpovědi… a vzápětí zklamaně vydechl. Ať přemítal jak přemítal, nebyl s to vybavit si ve svém okolí jediného použitelného vládce elektřiny, na nějž by se mohl obrátit. A jako by jeho frustrace už tak nebyla dostatečná, vzpomněl si na mladíka z pátku, jenž ho zachránil před nižším démonem. Ten působil kompetentně…! Naneštěstí nezná jeho jméno, a už vůbec netuší, kde by ho měl hledat.
„Asi mi nezbude než poprosit Junha.“
„Ale to je výborný nápad,“ pochválil ho Eric.
„Vážně?“ Su se zatvářil pochybovačně. „Nevyčaroval Junho blesk včera úplně poprvé?“
„A kolik jsi jich v životě přesměroval ty, hm?“
Junsu schlípl. Pochopil. „Budeme rovnocenní žabaři.“
„Což vám oběma prospěje,“ přikývl vévoda.
„Mohu to tedy brát jako ano?“ ujistil se Minjun opatrně. „Pokud Junha zlanařím, povedete nás…?“
„Dáváš mi snad na výběr?“ ušklíbl se Eric trpce. „Oba víme, že když ti nepomůžu, půjdeš do toho jako samouk. Takovou pitomost tě udělat nenechám.“
Žádné komentáře:
Okomentovat