Škola prokletých - 72. kapitola

• Dvaasedmdesátá vysvětlovací kapitola by se ráda tvářila, že vrací věci do starých kolejí... dvaasedmdesátá kapitola naneštěstí není dobrá lhářka.

• pozn. č. 1: Hakyeonův supertajný plán ve velmi hrubých obrysech → 64. kapitola, poslední pasáž zhruba v polovině + konec 71. kapitoly

• pozn. č. 2: Erikův rozhovor s Chansungem o jeho stalkerské minulosti → 58. kapitola, asi polovina druhé pasáže

• pozn. č. 3:  Stručné kdo je kdo info k závěru kapitoly → 71. kapitola, druhá pasáž

Byl pátek, půl jedenácté dopoledne a v západní věži Akademie Černých bratří vládlo užaslé ticho. Min Ho nevěřícně koukal na dokument před sebou, Eric bezelstně koukal na Min Ha.
„Jak jako nevíte, o co se jedná?!“ vyprskl hrabě, když konečně zase našel řeč.
Eric pokrčil rameny. „Není mi známo víc, než co stojí v tom lejstru.“
„Vždyť se to celé opírá o vaše doporučení!“
„Mé jméno má váhu…“
„Eriku!“
„Přísahám, že ti nic nezatahuju!“ Vévoda smířlivě pozvedl ruce, jako by se vzdával. „Tak trochu v té záležitosti sice figuruju –“
„Tak trochu?!“
„– ale celé to má pod taktovkou Hakyeon.“
„A to je ksakru kdo?!“
„No, Cha Hakyeon. Vždyť víš…“
Min Hova zamračená tvář se vyjasnila. „Princova chůva?“
„Hakyeon není Leova chůva, ale… jo.“
„Proč se Leova nechůva angažuje v přestupu Lee Hongbina sem na Akademii? A zrovna teď?“
„Netuším, ale jistě pro to má důvod.“
Min Ho odmítavě potřásl hlavou. „Nelíbí se mi to. Jestli jsou naše dohady správné a Hongbin je skutečně harmonickým partnerem mého předchůdce –“
„Já Myung Sooovi věřím,“ prohlásil Eric.
„Zaručíte se za něj?“
„Kdyby na to přišlo, nezaručil bych se ani za tebe, zlato,“ ušklíbl se Eric. „Máš vlastní hlavu.“
„To dává smysl,“ uznal Min Ho. „Ale stejně. Kdybych tu žádost roztrhal…“
„Tak by se žádný přestup nekonal.“
„Nechal byste to být?“
„Co jiného by mi zbývalo? Je to tvoje škola. Jestli do ní Hongbina přijmeš, je ve finále jen a pouze na tobě.“
Min Ho se na pár vteřin zamyšleně odmlčel, přemítaje o Erikových slovech. Pak, když se užuž rozvážně nadechoval, že promluví, někdo zaklepal na dveře.
Do pracovny nahlédla Yesungova hlava.
„Vy se před námi schováváte?“
„Vlastně jo,“ přisvědčil vévoda popravdě. Pročež se zvedl z křesla a v jednoznačném gestu roztáhl paže, své odpovědi navzdory. Yesung mu dojatě padl kolem krku.
„Jsem tak rád, že jste zpátky!“
Min Ho svým partnerům velkoryse poskytl dostatek času k vyobjímání – a vůbec to nepokládal za tak bizarní, jak by jeden při pohledu na svou životní lásku v náručí své první lásky očekával – než Yesungovi vecpal pod nos ten podezřelý, inkriminovaný dokument.
„Co to je?“
„Žádost o přijetí nového studenta.“
„Teď? Na konci roku?“ podivil se Yesung, poslušně se ale papíru chopil a začetl se do něj. Pohledem spěšně klouzal po řádcích, přičemž jeho obočí přímou úměrou stoupalo výš a výš.
„Lee Hongbin jako… ten Lee Hongbin?“
„Přesně ten, ano,“ přitakal Min Ho.
Yesung pohlédl na Erika. „Je tu vaše doporučení.“
„Jo! Je! Černý na bílým!“ Min Ho dramaticky rozhodil rukama. „A i přesto se mi ten vůl snaží namluvit, že vlastně pořádně neví, o co jde! No věřil bys tomu?!“
„Je to Eric,“ podotkl Yesung a vrátil Min Hovi dokument.
„Pravda, to hodně vysvětluje.“
„Budu se tvářit, že jsem tu zdvořilou urážku neslyšel,“ zabručel vévoda, načež bradou pokynul k žádosti v Min Hově ruce. „Co si o tom myslíš?“ zeptal se Yesunga.
„Že je to pro tuhle školu skvělá šance, jak ještě rozšířit její úctyhodný počet ohňovládců.“
„Motá se kolem něj moc divnejch démonů,“ namítl Min Ho.
Eric se zamračil. „Jediný démon, který se kolem Hongbina pravděpodobně motá a ty s ním máš problém, je půl tisíciletí mrtvý.“
„Kim Myung Soo?“ Yesung se na Min Ha překvapeně zadíval. „Myslel jsem, že počítáš s tím, že se tu dříve či později zjeví.“
„Jo. Ale nemám z toho dobrý pocit.“
„Nemusíme se přece Myung Sooa bát.“ Yesung se obrátil na Erika, jako by u něj hledal podporu. „Nemá důvod nám ubližovat, že ne?“
„Jistěže ne,“ uklidnil ho vévoda. „Však nikoho z vás ani nezná.“
„Zná vás.“
„Troufám si tvrdit, že jsem ten poslední, koho by Myung Soo plánoval rozčtvrtit.“
Min Ho přimhouřil oči. „Takže motiv pomsty připouštíte.“
„Dost o něm pochybuju,“ odsekl Eric. „Řekl bych, že existuje jediný důvod, proč by Myung Soo kohokoli čtvrtil.“
„A to?“
„Hongbin,“ pronesli Eric a Yesung unisono.
„Je-li Lee Hongbin skutečně jeho harmonický partner,“ vysvětlil Sung pozvolna, „a on na něj čekal déle než pět set let… bude ho střežit jako oko v hlavě.“
„Nesahej mu na Hongbina a budeš v cajku,“ shrnul situaci Eric. K jeho podivu se doteď zachmuřený Min Ho hurónsky rozesmál.
„Přesně takhle varujte Zhoumiho a Kibuma, moc vás prosím!“
Vévoda se zatvářil zmateně.
„Min Ho Hongbina zneužil, aby odvedl Zhoumiho nevraživou pozornost od vás.“ Yesung se pobaveně uchechtl. „Pak se k tomu náhodou nachomýtl Kibum… a skončilo to dvojitým patologickým fangirlením.“
„Účel to splnilo,“ konstatoval Min Ho hrdě.
„Tak to abych Hongbinovi poděkoval,“ zamyslel se Eric.
„A co já?“
„Nebylo by divný děkovat ti, že jsi Hongbina předhodil těm dvěma individuím?“
„Maličko,“ uznal hrabě.
Yesung se smíchem potřásl hlavou a zkontroloval čas na hodinkách. „Ah, za chvíli zvoní… Loučím se, pánové, musím se jít připravit na pátou hodinu.“ Vzhlédl k Erikovi. „Uvidíme se na obědě?“
„Ten dnes nejspíš vynechám,“ omluvil se vévoda rozpačitě. „Nezdá se mi vhodné, abych… Rozumíš.“
„Rozumím. Ale taky si myslím, že je to pěkná blbost.“
„Jsem rád, že to říkáš.“
„Jsem rád, že jste rád.“
„Mohu počítat s tvou účastí při mém doznání?“
Yesung přimhouřil oči, sumarizuje v hlavě svůj dnešní harmonogram. „V kolik?“
„Čtvrtá odpolední se mi jeví pro všechny nejschůdnější…“
„Souhlasím. Sejdeme se ve vašem apartmánu?“
Eric přikývl.

•••

První zvěsti, že se vévoda vrátil na Akademii, se k Chansungovi donesly mezi třetí a čtvrtou vyučovací hodinou. Následující přestávku už byly ony zvěsti překlasifikovány na jasný fakt. Celou pátou hodinu byl Chansung jako na trní, pročež se rozhodl ušetřit trápení sobě i profesoru Shindongovi, na poslední hodinu se vykašlal a rovnou spěchal do svého pokoje.
Vpadl dovnitř jako velká voda a Aron, sklánějící se nad postelí, nadskočil leknutím. Obrátil se k Chansungovi a ten bezděčně zalapal po dechu.
Zdál se mu krásnější než kdy dřív.
Dvěma kroky byl u něj, s ulehčeným výdechem Arona sevřel v náručí. Rudovlásek jeho kontaktní nadšení nesdílel, to však Chansung skrze své opojení statečně ignoroval. Stejně tak trvalo několik dlouhých vteřin, než si konečně připustil scénu, jež se před ním výsměšně rozprostírala: cestovní taška a komínky oblečení vyrovnané na posteli, dveře šatní skříně otevřené dokořán, odhalující, že v ní schází i to Aronovo šatstvo, které si chlapec do Podsvětí určitě neodvezl.
Chansung znepokojeně svraštil čelo. „Co to děláš?“
„Balím,“ odvětil Aron a nekompromisně se vymanil z Chansungova objetí. Ucouvl od něj. O krok dál, než bylo nutné.
„A-ale… vždyť ses zrovna vrátil –“
„Nemůžu tady zůstat, Chansungu.“ Tón Aronova hlasu dodal tomu prostému prohlášení dojem, jako by promlouval do duše nechápavého dítěte. Což nebylo tak úplně bezdůvodné. Chansung se totiž nechápavě cítil.
Nechápavě a naprosto ztraceně.
„Co znamená „tady“?“
„V tomhle pokoji.“
„Proč?“
Aron povytáhl obočí. „Jistě jsi slyšel o mně a Minhyunovi.“
„Každý slyšel o tobě a Minhyunovi,“ zabručel Chansung mrzutě.
„Tak přesně proto. Jsem ve vztahu. Zároveň ale vím, co ke mně cítíš ty,“ prohlásil Aron, tvrdě opláceje Chansungův upřený pohled. „Jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mě kdy udělal, ale… nemůžu tu s tebou dál bydlet.“
„Blbost. Ve vztahu si byl i předtím a ničemu to nevadilo!“
„To bylo jiné. Ren je můj Vyvolený. Minhyun je můj partner.“
Chansungova tvář se bolestně zkřivila. Aron si hluboce povzdechl:
„Chápeš? Nechci ti ubližovat víc, než jsem ti ublížil doteď.“
Chansung však zuřivě zavrtěl hlavou. „To není správné,“ sykl. „Minhyun je nebezpečný! Neměl bys –!“
„O tom s tebou nehodlám diskutovat!“ vyštěkl Aron zlostně a Chansung rázem schlípl jako nakopnuté štěně. Nešťastně sledoval, jak se mladší ostentativně vrací ke skládání oblečení do tašky.
Zamyslel se, či ho víc bolí vědomí, že Aron dává přednost mizernému démonovi, nebo to, že se od něj chce natrvalo odstěhovat pryč. Odpověď byla zřejmá. Že jsou jeho city neopětované, to věděl Chansung od začátku. Dokázal se s tím ale smířit, protože měl Arona nablízku. Když tak narychlo a nečekaně zmizel v Podsvětí, ranilo ho to. Konejšila ho však myšlenka, že tento stav nepotrvá věčně. Že nakonec se všechno vrátí do starých kolejí a on se bude zase moct těšit z Aronovy blízkosti, tak jako dřív.
Jenže jak se zdálo, vůbec to nebude pravda.
„Nemusíš se přece stěhovat,“ hlesl Chansung zoufale.
Aron na něj se soucitným výrazem pohlédl, neřekl však ani slovo.
„Prosím tě o to!“
„Děláš si to jenom horší, Chansungu.“
Starší rozčileně semkl rty. „Nechápeš to,“ zabručel zklamaně. Jak by taky mohl, opáčil sám sobě uštěpačně, neuráčil ses mu přiznat.
No samozřejmě!
Chansung chňapl ohromeného Arona za ramena a přinutil ho posadit se na postel. Sám pak usedl na tu protější.
„Musím ti něco říct!“
„Zrovna teď?“ podivil se Ron.
„Jo! Měl jsem to, pravda, udělat hned, když mě k tomu Eric ponoukal…“
„Eric?“ Teď už Aron nerozuměl vůbec ničemu. „Myslíš to tehdy, jak si tě zavolal na kobereček?“
Chansung přitakal.
„Měl jsi z toho fakt hrůzu.“
„To teda měl.“
„A pak jsi se mnou odmítal mluvit.“
„Já vím. Bál jsem se… tvojí reakce.“
Aron se zatvářil pochybovačně. „A jsi si jistý, že to, co se mi chystáš povědět, chci vědět?“
„Ani náhodou,“ zasmál se Chansung trpce. „Ale ty to musíš vědět. Máš na to svaté právo a taky… snad pochopíš, proč je pro mě tolik důležité, abys zůstal.“

•••

Odpolední slunce se do pokoje vkrádalo skrz zpola zatažené závěsy. Jasný kužel světla rozbíjející pošmourné přítmí, zároveň ale neschopný ukrást byť jen ždibec intimity, jež prostorem pulzovala jako svébytný živý organismus.
Sungjin Brianovi vtiskl něžné políbení do vlasů a mladší se spokojeně usmál, aniž by otevřel oči. Tísnili se na Brianově posteli, moc malé pro dvě osoby, a přesto měl Sungjin právě teď pocit, že se mu nikdy neleželo pohodlněji. Účinky Brianovy krve byly… povznášející. Všechno se mu zdálo lepší, než jaké ve skutečnosti bylo. Tedy až na Briana.
Brian byl perfektní neustále.
Občas ho trochu provinile napadalo, zda by vřelost jeho citů byla tatáž, zda by v Brianově blízkosti i nadále pozbýval svojí silné nechuti k fyzickému kontaktu, kdyby na něj jeho krev neměla takový vliv. Miloval by ho tak, jako ho miluje teď…?
To Brian si ho našel. A Briana nevedla touha po krvi, Briana vedla intuice.
(„Cítím, že to tak má být. Že tě potřebuju poznat. Že se navzájem potřebujeme oba.“)
Možná že nakonec všechno souvisí se vším. Jeho útěk z Busanu, to, že ze všech míst v Koreji zakotvil zrovna v tomhle městečku… všechno se to stalo, aby potkal Briana. Je-li to tak, jsou si souzeni. A pokud jsou si souzeni, musí toho být Brianova krev podstatnou součástí.
„Sungjine?“
Svraštil čelo. Udivilo jej, že ho Brian oslovil jménem. Ve chvílích, jako byla takhle, ho s oblibou tituloval „hyung“, mazlivě a značně afektovaně. Jenže nyní nebyla po nějaké hravosti v Brianově hlase ani stopa.
„Kolika let se dožívají poloviční démoni?“
„Nemám tušení,“ odvětil Sungjin překvapeně.
„Máte stejný průměrný věk jako mágové? Nebo vyšší? V žilách vám přece jenom proudí démonská krev a démoni jsou, jak známo, velmi dlouhověcí…“
„Vážně nevím. Nezjišťoval jsem to.“
Brian si hluboce povzdechl. „Slíbíš mi něco?“
„Nevím, jestli se mi chce,“ zabručel Sungjin popravdě. Brianovy řeči se mu nelíbily.
„Nebudeš se mnou zůstávat ze soucitu,“ prohlásil světlovlasý vážně. „Až ze mě bude vrásčitej senilní dědek, pošleš mě do háje a důstojně odkráčíš vstříc lepší budoucnosti.“
„Můžu stárnout s tebou,“ namítl Sungjin.
Brian se uchechtl. „Proč bys to dělal, prosím tě? Budeš žít dalších minimálně sto let po tom, co já umřu. V těle staříka by to byl docela opruz, nemyslíš?“
„Fajn, zůstanu mladý a vitální. A ty se budeš každému, kdo o to bude stát, chlubit, že jsem tvůj zajda. Co samozřejmě není žádná zlatokopka.“
„To zní jako plán!“ Brian se rozesmál. Srdečně, zdálo se. A přesto to rádoby upřímné veselí nedosáhlo k jeho očím. Ty zůstávaly zarmoucené.
„Nevidím důvod, proč bych tě měl opouštět,“ prohlásil Sungjin rozhodně.
„Zošklivím. A nebudu se ti líbit.“
„Briane, ty nikdy nebudeš ošklivý.“
„Máš slabost pro šediny?“
„Pro ty tvoje ji určitě mít budu.“
Mladší se celý schoulil, čelem se opřel o Sungjinovo rameno. Z hrdla se mu vydral hysterický vzlyk; ten nekontrolovaný emoční výlev však trval pouhý mžik a obešel se beze slz.
„Nechci ti být na obtíž,“ zašeptal Brian nešťastně.
To se Sungjin prozíravě rozhodl nekomentovat a raději ho objal.
Pár vteřin se k sobě jen mlčky tiskli.
„Promiň,“ povzdechl si Brian zahanbeně. „Neměl jsem o tom začínat…“
„Evidentně tě to trápí.“
„Hm. Poněkud.“
„Poněkud víc, řekl bych.“
„Znáš mě, většinou tak lítostivý nebývám. Nevím, co to do mě vjelo.“ Brian se rozpačitě poškrábal za uchem. „Přemýšlím o tom často. O tom, jak nesmyslný náš vztah je. A vím, že kdybych byl co k čemu, zatnu zuby a odejdu, abych tě zbytečně netrápil. Jenže… jsem sobec. A slaboch. Nedokážu tě opustit.“
„Ani bych tě nenechal,“ zabručel Sungjin.
„Ale chápeš, jak to myslím, že jo?“
„Dokonale. Ale odejít bych ti stejně nedovolil. Ne z takhle stupidního důvodu.“
„Bude tě to bolet,“ hlesl Brian. „Sledovat, jak postupně chátrám…“
„To už je život.“
„Nemusel bys to absolvovat.“
„To mi tu navrhuješ útěk?“ Sungjin se ušklíbl. „Na to už je pozdě, zlato.“
„Děsí mě, jak moc mě těší to slyšet,“ zamumlal Brian omluvně.
Sungjin mu s pobaveným úsměškem rozcuchal vlasy. „Nic děsivýho na tom není, ty trdlo.“
„Nejsme moc mladí na to se takhle vázat?“
„Takhle…? Chystáš se mě požádat o ruku, nebo co?“
„A kdyby ano?“ povytáhl Brian obočí. „Dal bys mi košem?“
„Jsem chudej jak kostelní myš.“
„Na věno se tě neptám, nevěsto. Kdybych teď z nočního stolku vytáhl prstýnek – kterej tam není, ale kdyby byl – řekl bys mi ‚ano‘?“
„Ano.“
„Fakt?“ Brian se rozzářil.
„Jo. Jsi můj, a na tom už nikdy nikdo nic nezmění, ale… proč to nemít formálně stvrzeno i kusem papíru?“ opáčil Sungjin klidně.
„Mám chuť jít ty prstýnky koupit…“
„Teď?“
Brian dramaticky nadzvedl peřinu, aby se ujistil o své ležérní nahotě, a uznal: „Později.“
„Ale víš, co to znamená? Že mě budeš muset seznámit se svými rodiči. Jenže jsi mi slíbil, že to nikdy neuděláš.“
„No… ale to jsem ti sliboval proto, abys z našich raných dostaveníček neměl trauma.“
„A teď už jako trauma mít můžu?“ urazil se Sungjin. „Ts, cítím se zneužitý!“
„Nebudeš mít trauma!“ Brian po něm blýskl pyšným úsměvem. „Já je na to totiž předem připravím.“
„Koho na co?“
„Rodiče na to, že mě v pátek koušeš.“
Sungjin se plácl do čela. „Na něco takovýho svý rodiče nedokážeš připravit, Briane.“
„Věř jim trochu. Mí rodičové smýšlejí velmi liberálně.“
„Jenže tady jde o kousání jejich syna.“
„Jejich syn se nechává kousat zcela dobrovolně. Vlastně tě k tomu, abys ho kousal, přinutil!“ Když si Brian všiml Sungjinova skeptického výrazu, dodal: „Oni vědí, že je toho jejich syn schopný, věř mi.“
„Ty to fakt chceš udělat, co?“
„Rád bych.“
„Ale proč? Copak to takhle nestačí?“
„Jasně, že stačí. Stačí to dokonale. Ale… může to být i lepší. Opravdovější.“ Brian Sungjina skoro nesměle pohladil ukazovákem po hrudi. „Přeju si, aby tě moje rodina znala. Abys byl její součástí… A chci, abys pochopil, že máš místo, kam patříš –“ Jak nevhodný výběr slov to byl, Brian pochopil ihned vzápětí. Sungjin se celý napjal a tak, jak to skromná šířka postele dovolovala, od sebe mladšího odstrčil.
„Tys mluvil s Raven?!“
„Má o tebe starost,“ namítl Brian chabě.
„Zbytečně!“
„Hyung…“
„Fascinuje mě,“ zavrčel Sungjin, „jak do mě oba hustíte, že nejsem tak špatný, jak si o sobě myslím, že si mám víc věřit… Ale když na to přijde, nevěří mi ani jeden z vás!“ Rozčileně se posadil, spustil nohy z postele a sehnul se pro oblečení na podlaze.
„Co to děláš?“
„Oblékám se! Je bizarní hádat se s tebou, když jsem úplně nahej.“
„Tak se se mnou nehádej,“ broukl Brian a vzal ho za rameno. Sungjin se na něj zamračil.
„Není to tak, že bychom ti nevěřili. Ale bojíme se o tebe.“
„Nejsem nesvéprávnej idiot.“
„To nikdo netvrdí.“
„Ale chováte se tak.“
Brian potřásl hlavou. „Jsi nejistý. Nedůvěřuješ si. Máš sám ze sebe strach. A ta poloviční démonka to ví. Rozumí tvým obavám víc, než kdy můžeme rozumět já nebo Raven, protože ona s nimi má osobní zkušenost.“
„Já sebou nenechám manipulovat, Briane,“ ohradil se Sungjin popuzeně. „Na sladký řečičky tý slečně neskočím, můžeš být v klidu.“
„Pořád hledáš svoje místo.“
„No a?“
„Ona je jako ty. Dávalo by smysl se k ní přidat.“
„Výhody jejího klubíku mě nezajímají. Beztak postrádá zásadní faktor.“
„Zásadní…?“
„Tebe.“
Brian zůstal na Sungjina dvě tři vteřiny zaraženě hledět, načež se přivinul k jeho zádům a obejmul ho kolem pasu.
„Půjdeš za mnou? Kamkoli?“
„Třeba do samotného pekla,“ přislíbil Sungjin.

•••

„Nemůžu uvěřit, že to celou tu dobu věděl, a nic mi neřekl!“ lamentoval Aron.
„Hele,“ Zhoumi se rozpačitě poškrábal na hlavě, „já úplně chápu tvoje rozhořčení, ale… taky chápu Erikovy pohnutky. Bylo od něj fér dát Chansungovi šanci, aby se ti přiznal sám.“
„Vždyť je to šílený!“ otřásl se Aron. „Jasně, věděl jsem, že mě pět let stalkoval, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že je tak moc pošahanej! Má i moje fotoalbum, proboha!“
„On za tebou běhal s foťákem?“
„Hůř! On si ty fotky koupil!“
Zhoumi svraštil čelo. „Tvý fotky se dají koupit?“
„Zaprodala mě, zrádkyně mizerná!“ ucedil Aron vztekle. Vzápětí si ale uvědomil, že jeho kolega netuší, o čem to mluví, a proto se rozpačitě dal do vysvětlování: „Mám v Podsvětí známou, fotografku. Její hobby je hledat mezi náhodnými osobami v parku, obchoďáku, na náměstí, kdekoli svou jednodenní múzu a tu posléze otravovat tak dlouho, dokud jí ten štvaný nebožák nekývne na to, že se nechá vyfotit. Přesně tak jsme se seznámili, mimochodem.
Já jsem naneštěstí krásnější než většina podsvětní populace, takže si mě milá známá natolik oblíbila, že jí v ateliéru před objektivem pózuju hned několikrát do roka. Ehm. No, a jednou jsem se tam zjevil v ne zrovna fit stavu. Mentálně fit stavu. Chápeš. Vlastně jsem se přišel z focení omluvit. Jenže Amber můj umrlčí zjev naprosto fascinoval a hučela do mě, že tohle prostě musíme zvěčnit, tak dlouho, až jsem se nakonec nechal překecat. Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Umělecky, ale hrůzostrašně. Slíbila mi, že ty fotky nikdy nikdo neuvidí… a co se dozvím o tři roky později? Že je za pár šupů prodala mýmu stalkerovi!“
„Chudáčku. Pošleš na ni Minhyuna?“
„Hmm… přesně to bych měl udělat, ano…“
„Ale Chansung za tu svoji stalkovací úchylku možná nemůže,“ zamyslel se Zhoumi. „Možná jí geneticky trpí všichni daemonští Lordové…“
„Ah, promiň!“ vyhrkl Aron a s nervózním smíchem se do svého kolegy zavěsil. „Na tebe a Junjina jsem vůbec nepomyslel!“
„Ty aspoň víš, jak dlouho za tebou Chansung slídí,“ zabručel Číňan. „Já nemám nejmenší ponětí, kolika mých trapasů už mohl být Junjin svědkem…“
Vešli do budovy západního křídla, vystoupali do patra. Dveře Munovic apartmánu byly pootevřené a zevnitř se ozýval bezpočet hlasů. Klidných. Nikdo se nehádal, nikdo nikoho neosočoval. Aron si neslyšně oddechl.
Zhoumi zpěvavě pozdravil jako slušně vychovaný školkáček. Široce se usmál na Erika, ale nezamířil k němu. Zabral si židli vedle Kyuhyuna, přičemž se půlbokem zvědavě natočil k Junsuovi, Junhovi a Nichkhunovi, kteří seděli v řadě za ním a šeptem něco vášnivě řešili.
Aron na moment zvažoval, že se k nim připojí, ihned si to ale rozmyslel a spěšně odklusal za Erikem, který nervózně postával u dveří vedoucích do ložnice. Když démon postřehl, že se k němu Aron blíží, celý se rozzářil. Objali se.
„Jak je?“ zeptal se Ron zvesela.
„Ah, nutkavá potřeba utéct mě zachvacuje jen asi každé dvě minuty, takže výborně,“ ušklíbl se Eric, pročež ztišil hlas a dodal: „Tašku si nikdo nepřinesl, možná se to obejde i bez házení rajčat…“
„Slibuju, že pokud se cokoli zvrhne, budu tě bránit vlastním tělem.“
„Opovaž se.“
Aron dotčeně našpulil pusu. „A zůstat tu s tebou můžu?“
„Budu moc rád, když tu se mnou zůstaneš,“ ujistil ho Eric.
V té chvíli se dveře apartmánu otevřely a na prahu stanul Chansung. Přelétl očima osazenstvo místnosti, na slabou vteřinku se střetl s Aronovým pohledem. Nato sklopil hlavu a překotně zaplul do poslední řady, skrytý za zády Min Ha a Changmina.
„Tak se ti velevážený Lord vyzpovídal?“ dovtípil se Eric.
Aron přikývl.
„Jaký postup navrhuješ?“
„Já?“ vyjekl daemon poplašeně.
„No samozřejmě,“ opáčil vévoda. „Je to tvůj obsesivní stalker.“
Aron zbledl. Zcela nepokrytě panikařil.
„Jestli ti nahání hrůzu a už ho nikdy nechceš vidět, do večera odsud vypadne. Bez vytáček,“ prohlásil Eric.
„Ale… to přece nejde…“
„Jistěže jde. Chansungův další pobyt na téhle Akademii závisí výhradně na tvé dobré vůli.“
Aron se nešťastně zadíval k místu, kde se inkriminovaný daemon schovával. Min Ho vycítil Aronův pohled a s úsměvem mu zamával. Totéž udělali i Yesung a Changmin. Zato Chansung zbaběle vrazil hlavu mezi ramena a sjel na židli, co nejníž dokázal.
„Kdyby sis myslel, že je nebezpečný, už dávno bys ho odsud vyhodil,“ konstatoval rudovlásek zvolna.
„Je to tak,“ připustil Eric.
„Dobře. Nechci odsud Chansunga vyhánět.“
„Pak ho vyhánět nebudeme.“
„Děkuju.“
„Nemáš zač,“ pousmál se vévoda. „Odstěhuješ se?“
„To si ještě musím rozmyslet,“ povzdechl si Aron. „Měl bych. Rozhodně bych měl, jenže –“
Nevěděl, jak správně popsat Chansungovu zoufalou touhu být s ním třeba i v tom nejplatoničtějším slova smyslu, jak popsat vlastní pocit viny, který se jej během Chansungova vyprávění zmocňoval, kdykoli pomyslel na to, že odejít by bylo nesporně to nejlepší řešení…
Zachránil ho příchod Minha, Keyho a Onewa, kteří zadýchaně vpadli do apartmánu, ve tvářích provinilé, rozpačité úsměvy.
„Pardon!“ zahlaholil Minho. „Jdeme pozdě?“
„Bez vás bychom nezačali,“ odvětil Eric a vybídl je, ať se posadí. „Myslím, že teď už jsme všichni, takže… Siwone, mohl bys, prosím, zavřít dveře?“
Vyčkal, až ustane špitání a lomoz, rozhlédl se po všech přítomných a pak, s pohledem upřeným na toho nejpovolanějšího z povolaných, démon strachu spustil: „Zabil jsem svoji lidskost, a jejího daemona tím dohnal k šílenství.“
Minho jeho pohled bezvýrazně opětoval, ve tváři postrádaje byť jen náznak jakékoli emoce.
„Zcela zbytečně jsem zničil dva lidské životy, a pro to neexistuje žádná omluva. Lituju toho a není dne, kdy bych nezpytoval svědomí, jenže… moje lítost nic nespraví. Stalo se.
Spáchal jsem odporný čin. Slovy nemohu ani vyjádřit, jak moc si proto cením té druhé šance, kterou mi nabízíte.“ Nato se Eric Mun, vévoda Západního distriktu, hluboce, poníženě uklonil.
V hloučku na židlích to zašumělo. Ač se Eric zapřisáhl, že o žádné psychologické analýzy se pokoušet nebude, nedalo mu to. Pátral v bouřlivém šepotu po stopách vzteku, ale nenacházel jej.
Na radost však bylo příliš brzy.
„Nabízíme, pravda,“ šlehl místností Renův hlas. „Ale skutečně bychom mu ji měli nabízet?“
Eric vzhlédl, a když viděl, že se drtivá většina osazenstva netváří, že by s Renovým výpadem souhlasila, narovnal se. Aron, do té chvíle poslušně postávající v pozadí, rázně stanul vedle něj. To evidentní obranářské gesto Erika dojalo.
„Zabil jsem Min Kiho. A nelituju toho.“ Aron se na svého Vyvoleného zamračil. „Taky mě odsud hodláš vyštvat?“
„To přece bylo něco úplně jiného,“ odsekl Ren.
„V čem? Že ode mě se to hrdinsky očekávalo? S tím jdi do háje!“
„Já zabil svého Vyvoleného,“ připojil se k vražedným doznáním Junho. „Jenom proto, že se proměnil v démona. Není to ještě ohavnější, než když démon zabije svou lidskost?“ Na moment se odmlčel, dal svým slovům patřičně vyznít. „Démon vůči svojí lidskosti nemá žádné závazky. Ale daemonovým posláním je svého Vyvoleného chránit.
Vyměnil jsem roli strážce za roli kata. Není-li z morálního hlediska správné vzít na milost vévodu Muna… co tu dělám já?“
Šepot přísedících nabral na intenzitě, Junhova poznámka ponoukala k zamyšlení.
Ren zrudl rozčilením. Agresivní daemonský protiútok ho docela vyvedl z konceptu. „Měli bychom vědět, co si o tomhle kamarádíčkování s jejím vrahem myslí ona sama!“ vyštěkl a prudce se obrátil k Minhovi. „Ty ji vidíš, nebo ne? Erikovu lidskost. Je tady?“
„No samozřejmě,“ opáčil tmavovlásek, pročež s cynickým úsměvem upřesnil: „Stojí vedle tebe.“
Jako by vyřkl nějakého zaklínadlo, všichni se zadívali do volného prostoru vedle Renovy židle. Chlapec se nervózně ošil, bylo zjevné, jak nekomfortně se na svém místě najednou cítí. Přesto se umanutě snažil nedat na sobě nic znát.
„Haha, moc vtipný.“
Minho povytáhl obočí. „Vypadám snad, že žertuju?“ Nato pozvedl pohled kamsi nad Rena, hlavu naklonil lehce ke straně. Soustředil se. Naslouchal.
Ta situace byla silně znepokojivá.
A pak se Minho pobaveně zasmál a podíval se na vyjukaného Rena.
„Junghyuk ti vzkazuje, že jestli si okamžitě nepřestaneš hrát na moralistu a nezavřeš zobák, bude tě chodit strašit se stejnou láskou, s jakou straší Hyesunga.“
V apartmánu se rozhostilo užaslé ticho. Přerušil jej pragmatik Yesung, který se zmíněné sirény zeptal: „Straší?“
„Občas,“ přisvědčil Hyesung.
Ren zbledl jako stěna a spěšně přesedl o židli dál.
„Co se názoru lidskosti týče, řekla bych, že máme jasno,“ podotkla potměšile Sooyoung. Nayla vedle ní s úšklebkem přitakala.
„Hodlá tu ještě někdo diskutovat o vévodově vyhoštění? Ne? Výborně.“ Hraběnka se na Erika zářivě usmála. „Pokračujte, prosím.“
Než se ale Eric stačil vůbec nadechnout, Zhoumiho ruka vystřelila vzhůru. Položil démonovi prostou otázku:
„Proč? Proč jste Junghyuka zabil?“
K všeobecnému překvapení však namísto Erika promluvil Andy:
„Kvůli mně.“
Podívali se na sebe; v Erikově výrazu se mísila omluva s provinilostí. Andy mu se smířlivým pousmáním krátce stiskl ruku, načež postoupil o krok vpřed a pokračoval ve vyprávění.
„Celé to zjevně byla hloupá náhoda… Ten den jsem měl nějaké nepodstatné vyřizování ve vašem Soulu. Krátce před polednem jsem v jedné uličce narazil na –“ Andyho oči bezděky zabloudily k Zhoumimu. Jakmile si to uvědomil, okamžitě pohled odvrátil. „– toho daemona.
Chtěl informace o Erikovi. Poznej svého nepřítele, tak se to říká, ne? Musel se o něm dozvědět co nejvíc, aby mohl co nejprecizněji naplánovat jeho vraždu. A proto mě unesl.“ Andy se hořce uchechtl. „Myslel si, že ze mě mučením vymámí všechno potřebné. To se ale chlapec šeredně spletl.“
„Nepromluvils?“ hlesl obdivně Jonghyun.
„Nedostal ze mě jediné slovo.“
„Jak se k tomu připletl Mun Junghyuk?“ zeptal se zmateně Siwon.
„Předpokládám, že svého psychopatického ochránce hledal tak dlouho, až ho naneštěstí našel,“ odvětil Andy suše. „Slovy klasika: Junghyuk byl ve špatnou dobu na špatném místě… Když viděl, co se mnou jeho daemon provedl, snažil se ho přivést k rozumu, ale on ho vůbec neposlouchal. Hádali se.
A pak… pak se tam objevil Eric.“
„Takže,“ Yesung svraštil čelo, „Junghyukova smrt byla odplatou za Kangtovo nelidské zacházení s Andym?“
Démoni si vyměnili pohled.
„Ne tak úplně,“ zamumlal Eric.
„Když se tam Eric objevil, zpacifikoval Kangtu,“ z Andyho tónu bylo patrné, jak nepříjemné je mu to jméno vyslovit, „ale nic víc. Celé to chtěl přejít, navrhoval, že když si oni půjdou svou cestou a my zase tou svojí, bude ochoten předstírat, že se tahle epizoda nikdy neudála. Dodneška nechápu, kde jste vzal sílu na tolik velkorysosti,“ potřásl Andy nevěřícně hlavou. „Nakonec se dohodli, ten daemon s podmínkami souhlasil. Nebo… spíš se tak jenom tvářil. Byli jsme na odchodu, když po Erikovi jako ten největší zbabělec mrštil posvátnou dýku.“
„A Andy jí skočil do rány,“ podotkl Minho s povzdechem. Ta poznámka z něj vypadla docela bezděčně, proto, když si všiml, jak na něj každý v místnosti – Andy obzvlášť – nedůvěřivě hledí, rozpačitě vysvětlil: „Viděl jsem Junghyukovu vzpomínku.“
„Tak o to šlo,“ zalapal Yesung po dechu. „Myslel jste, že je konec. Andyho zranilo svěcené ostří, byl jste si jistý, že umře… Oplatil jste Kangtovi stejnou mincí. Vzal jste mu to nejdražší…“
„Oko za oko,“ shrnul Changmin bezvýrazně, aniž by tušil, že použil přesně tatáž slova jako vévoda před šedesáti lety.
Minhovi přeběhl mráz po zádech.
„No ale,“ ozval se zdráhavě Onew, „Andy žije. Jak to?“
„Protože…“ Minho tázavě pohlédl na Junghyuka, zda může prozradit, co mu pověděl. Přece jenom, do toho, že byl Kangta zamilovaný do Erika, tu nikomu – kromě Erika – nic není…
Junghyuk semkl rty, a neznatelně přikývl.
„Kangta tu dýku odsvětil.“
Zhoumi na svého Vyvoleného vyvalil oči. „Proč proboha?“
„Ve své podstatě Erika vůbec zabít nechtěl,“ opáčil Minho vyhýbavě. Všiml si, jak sebou vévoda při těch slovech šokovaně trhl.
„Ale to je pitomost!“ vyštěkl Andy. „Byl jsem tam! Omílal pořád dokola, že Erika musí zabít!“
„Muset neznamená chtít.“
„To nedává smysl!“
„Je zjevné, že jsi nikdy nezažil daemonský výplach mozku, Andy,“ odtušil Aron. „Kdyby ano, dávalo by ti to smysl dokonalý.“ Siréna se na něj zlostně zamračila, on si jí ale nevšímal. „Řekl jsem, že nelituju toho, že jsem zabil Min Kiho. A je to pravda. Zároveň si ale dobře uvědomuju, že kdybych tehdy nebyl vystavený Kaiovu psychologickému nátlaku, vyřešil bych celý ten konflikt úplně jinak.
Neobhajuju to, co ti Kangta udělal. Jen připomínám, že ohledně Erika se to v něm mohlo prát úplně stejně jako v každém, kdo nemá IQ houpacího koně.“
„Aron má pravdu,“ přisvědčil Junho. „Vymývat mozky čerstvě probuzeným daemonům bývala má práce, a nepřeháním, když to označím za zombiefikaci. Svobodně smýšlející daemon je to nejhorší, co Radu může potkat.“ Ukázal na Chansunga. „Tady sedí jasný příklad.“
„Mně se ale nikdo mozek vymýt nesnažil,“ namítl skoro omluvně Mi.
„A já jsem za to nevýslovně rád,“ ujistil ho Min Ho.
„Dost možná jim to Lord Junjin zakázat,“ pokrčil Junho rameny. „Nebo – a to pokládám za pravděpodobnější – se do toho Kai nehrnul, protože předpokládal, že to Junjin udělá za něj. Na každý pád, vymytí Kangtova mozku si určitě ujít nenechali.“
„Junghyuk přikyvuje,“ poznamenal Minho.
„No vida!“
„Fakt má svědectví ducha, kterýho muže vidět jenom on, nějakou váhu?“ pošeptal Ren skepticky Taeminovi. Naneštěstí ne tak potichu, aby ho ten onen neslyšel.
„Tvrdíš, že lžu?!“ zaskřípal Minho zuby.
„Možná že jo!“
„Námitka, blonďatý kolego,“ vložil se do jejich rozepře Key. „Minho je tu ten poslední, kdo by Erika bez důkazů obhajoval. Jestli říká, že Junghyuk říká, že to tak bylo, tak to tak prostě bylo!“
„Tak to tak prostě bylo,“ zapitvořil se Ren. „Nic chatrnějšího v rukávu nemáš?“
„Zaťatou pěst, jestli je ti milejší!“
„Ty se nepereš, Kibume.“
„Ne, ale kvůli tobě se přemůžu!“
„Tak dost!“ okřikl je Yesung. „Ať už věříte, čemu chcete, pokusit se Erika zbavit skrze zfanatizovaného daemona jeho lidskosti, je krok natolik logický, že by Lordova rada musela být úplně pitomá, aby ho nevyužila.“
„Přesně,“ zabručel Junho. „Vévodu chce zabít každý druhý, ale nikdo si na to netroufá.“
„Udivuje mě, že jste přežil tak dlouho,“ zakroutil Kyuhyun fascinovaně hlavou. Eric mu věnoval křivý úsměv.
„Tak jako tak, kdyby se Kangta nezachoval jako podlá svině, mohl Junghyuk zůstat naživu,“ prohlásil Andy, kterému se nelíbilo, jakým směrem se konverzace stočila.
„Neomlouvá to, že jsem zabil nevinného člověka,“ povzdechl si Eric.
„Ale důvody jsou pochopitelné.“
„Skutečně?“
„Ano,“ přisvědčil Aron, za což si od Andyho protentokrát vysloužil široký úsměv. „Ne správné, ale pochopitelné ano. A co víc, Kangtův Stín žije a je s Erikem v kontaktu. Nechová vůči němu žádnou zášť.“
Junho i Chansung významně povytáhli obočí.
„To je pádný argument v Erikův prospěch,“ podotkla Nayla. 
„Stejně se mi nezdá košer mu to definitivně odpouštět,“ zabrblal Ren.
„Já ale nechci vaše odpuštění,“ vyvedl ho Eric z omylu. „Odpuštění si nezasloužím.“
„Junghyuk nesouhlasí,“ poznamenal Minho. „Ale já jo.“
Vévoda kývl. „Žádné odpouštění. Jediné, co chci, je být si jistý, že se dokážete přenést přes to, co jsem spáchal, a snášet moji přítomnost.“
Ren na něj ohromeně zamrkal, pak se podíval na Taemina vedle sebe a Minha o řadu dál, a zahanbeně hlesl: „No… to by asi šlo…“
„Děkuji.“
„To slovo „snášet“ se mi nelíbí,“ mlaskl Min Ho.
„Mně taky ne, ale jestli se tu díky němu bude mít Eric lépe, skousnu ho,“ řekl Yesung a usmál se. „Vězte, prosím, že je mezi námi nemálo takových, kteří váš návrat vítají s otevřenou náručí.“
Min Ho, Changmin, Sooyoung, Nayla, Zhoumi, Nichkhun, Kyuhyun, Siwon a Key zběsile přitakali.
„Děkuji,“ zopakoval Eric. Hlas se mu zachvěl dojetím.
Minho se vítězoslavně zazubil na Junghyuka, který mu úsměv stejně triumfálně oplatil.
„Vítejte zpátky,“ poblahopřál vévodovi.

•••

Když bylo sezení u Munů oficiálně rozpuštěno, zůstal Chansung číhat u úpatí schodiště, aby nepropásl odchod Arona. Popravdě, sám netušil, co si od toho sliboval. Avšak reakci, až bolestivě slibnou, jaké se mu od Arona dostalo, neočekával ani v nejmenším.
„Dej mi čas.“
„Dobře,“ vydechl Chansung překvapeně. „Máš tolik času, kolik jen potřebuješ…“
„Pár dní mi bude stačit,“ ubezpečil ho Aron.
„I kdyby to byly roky… Jsem rád, že o tom vůbec hodláš přemýšlet,“ zabručel Hwang rozpačitě. „Do pokoje se asi nevrátíš, dokud to nepromyslíš, že?“
Aron přikývl.
„A… smím vědět, kde tě najdu?“
„Přes víkend v Podsvětí. Minhyun si mě do hodiny vyzvedne.“
„Ah… jasně. A potom?“
„Potom se uvidí. Slibuju, že jestli se v neděli večer nevrátím k tobě, dám ti vědět, u koho přechodně zůstávám.“
Chansung rozevřel náruč a na rozloučenou Arona objal.
„Ty víš, že bych ti nikdy neublížil, viď?“
„Spoléhám na to,“ zněla chlapcova upřímná odpověď.

•••

Im Yoona v ruce nervózně sevřela krví popsaný list papíru. Udivilo ji, jak moc na ni dnes atmosféra toho místa doléhala.
Vprostřed sklepní kobky stálo staré nemocniční lůžko. Dovezli jej sem před dvěma dny a Yoonino původní nadšení při pohledu na ně kleslo pod bod mrazu. Představovala si to… jinak. Důstojněji.
Démon mrtvých vrací mrtvým život na kamenném oltáři. Jenže oltář nemá řemeny…
Yoona se zhluboka nadechla. Těžké, sladké aroma vonného oleje, jímž bylo lůžko polito, se jí usadilo na patře. Zašklebila se.
Zapípání JRových hodinek ohlásilo půlnoc. Baron, bledý jako stěna, se na Yoonu vyjukaně podíval. „Je čas.“
Yoona kývla a přistoupila k lůžku blíž.
„Zapalte to,“ vyzvala T.O.Pa. Když viděla, jak obřadně daemon vytahuje z vnitřní kapsy saka sirky, pohrdavě nakrčila nos. „Srabe.“
„Snad jste si vážně nemyslela, že bych k něčemu tak nečistému použil vlastní oheň,“ odvětil T.O.P klidně a škrtl zápalkou.
Lůžko vzplálo.
„Sílo mocná a prastará,“ vyhrkla Yoona; její trénování dokonalého přednesu bylo tváří v tvář konfrontaci staré magie to tam, „dovol nám těžit z tvé nespoutané podstaty. Přijmi, prosím, naše obětiny!“
Nápor syrové magické energie celou čtveřici ochromil děsem. Stará magie neměla tvar, o její přítomnosti však nebylo pochyb.
Yoona se neovladatelně roztřásla. Podvědomě vnímala, jak se neviditelná entita rozpíná celým prostorem, nasává a lačně se krmí bolestí, strachem, krví a smrtí, jež byly jako cejch vypáleny doslova v každičkém čtverečním milimetru cely. Když jí neidentifikovatelná tíha sevřela rameno a hlas, o kterém si nebyla reálně jistá, či ho skutečně slyšela, zavrčel: „Čeho si žádáš?“, byla napůl přesvědčená, že přišla o rozum.
„Vydej mi tělo,“ zašeptala ochraptěle a krví popsaný papír hodila do plamenů. Obsahoval přesně tolik informací, kolik jich pro dosažení správného výsledku stačilo. Jméno a tu nejspolehlivější charakteristiku – daemon lidskosti Erika Muna.
T.O.P i Kai vyjekli zděšením, když oheň stravující lůžko v jediném okamžiku zčernal. Teplo živého ohně rázem vystřídal chlad ohně mrtvého. I Yoonu ta proměna šokovala, naznala však, že se dala předvídat.
Vždyť jak by mohl živý oheň přivést zpátky zemřelého?
„Tohle je šílené,“ ucedil JR. Yoona ho umlčela vzteklým zasyčením.
Oheň vyšlehl do výše… a v příští vteřině po něm nebylo ani památky. Na lůžku spočívalo bezduché lidské tělo.
Nikdo z přihlížejících nebyl s to se hnout.
„Hotovo?“ hlesl Kai. Ani se nesnažil zastírat, že mu zuby hrůzou cvakají o sebe.
„Kdepak,“ vyvedla ho Yoona z omylu. „Ještě je třeba navrátit duši. Pojďte, pomozte mi ho přikurtovat.“
Muži neochotně přistoupili k lůžku a dali se do práce.
„Kdo to kdy viděl, poutat mrtvolu,“ brblal si T.O.P mrzutě pod vousy. Kai a JR zabručeli na souhlas.
Yoona si jich nevšímala. Fascinovaně zkoumala tvář nemrtvého; zas a znovu jí bralo dech, jak nádherná ta tvář je. „Vážně je to daemon?“ zamumlala nevěřícně. Chtěla se té tváře dotknout, ale nedokázala to. Sálal z ní nesnesitelný chlad. „V životě jsem neviděla nikoho krásnějšího…“
Když démon mrtvých volá duši ze záhrobí, vždy jí dává možnost svobodné volby. K návratu mezi živé ji nenutí, nečiní nic proti její vůli. Yoonin temný rituál však na přání duše žádné ohledy nebral. Přinutil ji k návratu násilím.
A Kangtova duše bránila. Její zoufalý odpor byl natolik silný, že v nich čtyřech vyvolal fyzickou nevolnost. Daemoni a JR zavrávorali, Yoona se zaúpěním klesla na kolena. Nemohlo to trvat déle než slabou minutu, jim to však přišlo jako celá věčnost. Tak intenzivní to utrpení bylo.
A pak bolest náhle pominula.
Kangtovo tělo se vzepjalo, co mu to pouta dovolila, vydalo ze sebe něco mezi nádechem a trýznivým výkřikem… a opět bezvládně ochablo.
Yoonu zachvátila panika. Její obavy zformoval do slov frustrovaný Kai.
„Neříkejte mi, že to nevyšlo…“
T.O.P si vyměnil znepokojený pohled s JRem, pročež se opatrně vydal k lůžku. Sklonil se ke Kangtovu nehybnému tělu, zaposlouchal se.
„Dýchá?“ špitla Yoona.
„Jo,“ přisvědčil T.O.P a pohlédl na své nezdravě sinalé spolupachatele. Uchechtl se. „Doufám, že je to pro dnešek všechno, drahá lady. Hýbat se sice můžu, ale… nezaručuju vám, že se nepozvracím.“
„Nápodobně,“ utrousil JR.
„Žádný strach,“ uklidnila je Yoona a vstala. Její žaludek proti změně polohy rázně zaprotestoval. „Všichni si musíme odpočinout. Včetně jeho.“
Čtvero očí se zadívalo na Kangtu.
„Neuteče?“ svraštil Kai čelo.
„Ty řemeny by udržely slona.“
„Mohl by je spálit –“
„Nemohl. Jsou imunní vůči živelní magii.“ Yoona se na něj zamračila. „Ještě něco?“ Když Kai poslušně zavrtěl hlavou, obrátila se k T.O.Povi: „Přijel s vámi daemonský voják, viďte?“
„Hm. Čeká v autě.“
„Nechte ho tu na hlídce.“
„Spolu s vaším strážným?“
„Ano. Předpokládám, že i vy sami budete klidnější…“
„Dobře,“ uznal T.O.P po chvíli přemýšlení. Kai neřekl tak ani tak.
„V kolik se tu zítra – vlastně dnes znovu sejdeme?“ otázal se JR.
„Musím se vyspat, a pak vyzvednout toho lidského kluka,“ zamyslela se Yoona. „Aby našeho nemrtvého daemona popostrčil směrem, kterým chceme,“ vysvětlila, když si všimla nechápavých výrazů Kaie a T.O.Pa. „Určitě to nebude dřív než po poledni… Ozvu se vám, až budeme na cestě.“
S těmi slovy opustili sklepní kobku. Nemrtvého uvnitř zanechali bez dozoru.

•••

Jeon Boram něco vytrhnulo ze spánku.
Ložnici bledě osvěcoval měsíc v úplňku, noc byla tichá tak, jak jen noc na Jeju může být. Tak co ji probudilo? Intuice…?
Pár vteřin ležela bez hnutí, špicovala uši, či nezachytí nějaký rušivý vjem, který k dnešní noci přirozeně nepatří – A skutečně. Ozýval se z vedlejšího pokoje.
Pláč.
To Boram znepokojilo. Vstala z postele, hodila přes sebe župan a bosky zamířila ke dveřím sousední ložnice. Zaťukala.
„Yumi…?“
Myslela, že je připravená na všechno, co na ni v dívčině pokoji může čekat. To se ale spletla.
Yumi se choulila na zemi, tvář skrytou v dlaních, tiše vzlykala. A její tělo hořelo. Od hlavy až k patě plálo mrtvým, černým ohněm.
Démonka zděšeně ucouvla, ihned ale sama sobě vyčinila. Přece se nebude bát Yumi, sakra! Přerázovala místností, přidřepla k dívce a natáhla k ní ruku. Pomalu a obezřetně. Černé plameny ji na kůži studily víc a víc, než však stihly Boram popálit, oheň uhasl.
Yumi k ní zvedla uslzené oči. „Bolí to, nee-chan…“
Boram ji chtěla obejmout, ale Yumi se nenechala. Prudce od sebe démonku odstrčila, z hrdla se jí vydral výkřik čiré agónie. A pak se prudce otočila, rozrazila dveře na terasu a vyběhla ven. Ale ne ve svojí lidské podobě.
Jako liška.
Boram za ní ohromeně hleděla, neschopna pohybu. Neměla tušení, či ji víc mate nečekaná koexistence daemonova Stínu s mrtvým ohněm, nebo to, že se Yumiina rezavá srst změnila v kompletně černou.