• Delikátní drb, co ve skutečnosti vůbec není delikátní, spekulace a divoké konspirování, jedna nemilá hrozba, ale i počátek návratu k normálu... To všechno, a ještě mnohem víc obsahuje sedmdesátá kapitola! (Proč to zní jak hodně špatná reklama na hodně špatný produkt?)
• pozn. č. 1: Zevrubnější (ale ne o moc) vyprávění o Brianu Kimovi → zhruba polovina první pasáže 22. kapitoly
• pozn. č. 2: Chansungova vize o vraždícím Ryeowookovi → poslední pasáž 54. kapitoly
• pozn. č. 3: Zrod Min Hovy nymfomanské pověsti → závěr první pasáže 14. kapitoly
• pozn. č. 4: "Polomrtvou harmonickou dvojicí" se samozřejmě myslí Hongbin a Myung Soo, o kterých se Min Ho dozvěděl v minulé kapitole
• pozn. č. 5: Muzejní incident → 25. kapitola, druhá pasáž
• pozn. č. 2: Chansungova vize o vraždícím Ryeowookovi → poslední pasáž 54. kapitoly
• pozn. č. 3: Zrod Min Hovy nymfomanské pověsti → závěr první pasáže 14. kapitoly
• pozn. č. 4: "Polomrtvou harmonickou dvojicí" se samozřejmě myslí Hongbin a Myung Soo, o kterých se Min Ho dozvěděl v minulé kapitole
• pozn. č. 5: Muzejní incident → 25. kapitola, druhá pasáž
Příští ráno začalo docela obyčejně. Dokud se ke čtyřhlavé zívající skupince ve složení Zhoumi–Henry–Minho–Siwon nepřipojil Chansung.
„Měl jsem vizi,“ zabručel bez obalu.
„Skvělý. Přešla mě chuť na snídani,“ posteskl si Minho.
Mi do svého urýpaného Vyvoleného šťouchl loktem. „Na to, žes měl vizi, vypadáš fakt dobře,“ složil Chansungovi upřímný kompliment.
„Dík. Zato ty vypadáš děsně,“ oplatil mu stejně upřímně Chansung.
„Pracuju na tom… Takže o kom z nás ta vize byla?“ Zhoumi zbledl a ukázal na Minha. „Proboha, že se nedruží s další mrtvolou?!“
„Hej!“ Minho se nafoukl jako žába.
„Sorry, ale Zhoumiho obavy jsou na místě,“ pokrčil rameny Siwon. „V porovnání s,“ poplácal po hlavě Henryho, „ním, kupříkladu, existuje mnohonásobně vyšší šance, že v Chansungově pesimistické vizi budeš hrát hlavní roli ty.“
Minho se na bratrance zamračil, zatímco Henry nejistě svraštil čelo:
„Jestli je to nějaký diplomatický pokus, jak mi naznačit, že vedu úplně zbytečný život…“
„Ale kdepak!“ ubezpečil ho Siwon. „Shledávám tím, že nejseš pošahanej exot!“
Chansung zavrtěl hlavou. „O Minha tentokrát vůbec nešlo. A vlastně… ta vize ve své podstatě ani nebyla pesimistická…“
„Viděls duhu zvracející jednorožce?!“ žasl Minho.
„To zrovna ne… Ale nebyla to vize, co předpovídá apokalypsu. Teda částečně jo… ale pak se objevilo řešení…“
„Dostals návod k použití?“
„Tak nějak.“
„A… to se děje běžně?“
„Právě že vůbec ne!“
„Co se běžně neděje?“ zeptal se Nichkhun, zjevivší se na rohu chodby. Spolu s ním se k pětici připojil i Ren, který jmenovitě pozdravil každého vyjma Chansunga. Tomu však démonova ostentativní ignorace žíly netrhala, spíš naopak, a s úsměvem odvětil Nichkhunovi:
„Aby vize budoucnosti dodávaly návod k vlastnímu rozřešení.“
Thajec povytáhl obočí. „Kdo to schytal tentokrát?“
„Bezejmenný poloviční démon.“
„Bezejmenný…?“ Ta formulace Siwona udivila. „Takže… nejde o nikoho z nás?“
„Ne. Vím určitě, že toho týpka neznám.“
„Neříkal Kyuhyun, že se ve městě objevil poloviční démon?“ zamyslel se Zhoumi.
„Jo, to je pravda!“ přitakal Siwon.
„Hm.“ Minho zamračeně založil ruce na prsou. „Byla by moc velká náhoda, kdyby to spolu nesouviselo.“
„Dobře, ale…,“ Henry si vyměnil pohled s Renem, „co my s tím?“
„No,“ Chansung si odkašlal, „po polovičním démonovi z mojí vize rozhodně touží Yoona. Respektive její poloviční démonky, ale to je prašť jak uhoď…“
„A to se nám nehodí do krámu,“ pochopil Ren.
„Ani trošičku,“ souhlasil Siwon. „Hele,“ obrátil se na Chansunga, „je ten týpek z tvojí vize nějak… zvláštní? Kurva mocnej mág nebo tak něco?“
„To nevím. Byl jsem v jeho hlavě. Úroveň živelního nadání byla to poslední, na co myslel…“
„Což bylo…?“ pobídl ho netrpělivě Nichkhun.
„Jak ohavný je monstrum.“
Všech šest chlapců zůstalo na Chansunga ohromeně zírat.
„A s tím se chceme paktovat?“ ohrnul Ren opovržlivě nos. „Evidentně je to magor!“
„To je tvůj daemon taky, zlato,“ ušklíbl se Minho. Ren se na něj zaškaredil.
„Tak abychom se vymotali z toho magořího chumlu,“ navrhl chvatně Chansung, „rozhodně nejde o žádnýho vraždícího maniaka. Jo, uznávám, možná je tak trochu magor, ale… magor ve zcela sebedestruktivním slova smyslu.“
Zhoumiho čelo zbrázdila hluboká vráska. Začínal chápat, odkud vítr vane. „Má problém sám se sebou, to je jádro pudla?“
„Přesně. Je sám se sebou, se svojí podstatou, extrémně nesrovnanej.“
„U polovičního démona dost obvyklé,“ poznamenal Siwon. Když si všiml tázavých výrazů ve tvářích ostatních, povzdechl si: „Nemůžete tomu rozumět. Nikdo z vás tady. Jste lidi, jste démoni, jste daemoni… jste celiství. Žádný pofidérní druh na pomezí, co je moc démon na to být člověk a obráceně.“ Siwon mávl rukou. „Zní to sice jako prkotina, ale jednoho to umí potrápit. Krize identity, ať už menší, nebo větší, patří k nevyhnutelné fázi v životě každého polovičního démona.“
„A Yooniny poloviční démonky si to moc dobře uvědomují… a vědí, jak našemu neznámému správně zahrát na city.“ Khunova hezká tvář se zachmuřila. „Znají jeho slabé místo…“
„Ale,“ namítl Henry, „Chansung přece říkal, že celá ta situace má svoje řešení… Ne?“
Daemon mu dal kývnutím za pravdu. „Náš neznámý má ve svém životě někoho, kdo ho dokáže udržet na… no, naší straně.“
„To zní, jako bys pochyboval, že stojíme na Světlé straně Síly,“ mlaskl Siwon.
„Nepochybuju. Z našeho úhlu pohledu jsme rozhodně Světlá strana Síly. Každopádně,“ Chansung promptně upustil od variace na terminologii Star Wars a podotknul: „Neznáte náhodou někdo nějakýho Briana?“
Plejáda emocí, jaké v ten moment reflektovaly obličeje všech přítomných, byla k nezaplacení.
Henry a Ren bezelstně zavrtěli hlavami. Minho zbledl jako stěna. Zhoumi nevraživě přimhouřil oči. Siwon se zatvářil rozpačitě. A Nichkhun, zřetelně znechucený, rozmrzele odfrkl: „No tak. Klídek, panstvo, ten Brian to určitě není.“
Chansung se zmateně podíval na Henryho a Rena. Ti ale oba svorně trhli rameny. Taky netušili, o kom je řeč.
„Dobře,“ povzdechl si Chansung, „teď asi budu za idiota, ale… kdo je ten Brian?“
„Brian Kim. Náš,“ Khun kývl na stále udivenějšího Rena, „spolužák. Pamatuješ se na něj přece, nebo ne?“
Bylo prakticky slyšet, jak v Renově hlavě usilovně cvakají kolečka, jak se ve vzpomínkách vrací o pět let zpátky. Zadumaně, jako nějakou mantru, si polohlasem opakoval ono inkriminované jméno. A pak, když už se skoro zdálo, že položka ‚Brian Kim‘ pozbyla v Renově paměti veškeré platnosti, plácl se světlovlásek do čela.
„Jo, ten!“
„Přesně. Ten.“
„Býval to pěknej hajzl… Co provedl?“
„V posledním ročníku se obsesivně zbláznil do Minha. Když ale pochopil, že je Minho prudce inteligentní jedinec a jeho city nikdy opětovat nebude, rozhodl se to vyřešit jako správný násilnický buran.“ Nichkhun se odmlčel a věnoval Minhovi povzbudivý úsměv. Mladší se mu jej pokusil nonšalantně oplatit, víc než úsměv však ta křečovitá grimasa připomínala vycenění zubů.
Thajec pokračoval: „Ale karma je zdarma, takže nejen, že si Mr. Buran nevrznul; Zhoumi mu asi na pětkrát přerazil nos a Yesung se následně zasloužil o to, aby milého Briana bez pardonu vyrazili ze školy.“
„Hustý!“ žasl Ren.
„Hrozný!“ opravil ho šokovaný Henry.
„No, jak jste každopádně jistě pochopili,“ zabručel Khun, „v Brianu Kimovi nebylo ani zbla čehokoli dobrýho, a to je podle mě v přímém rozporu s Brianem, jehož pouhá blízkost dovede udržet labilního polovičního démona příčetnýho.“
Minho a Siwon váhavě přitakali. Zato skeptický, rozhořčený Zhoumi se i nadále tvářil jako samotný bůh pomsty. Nichkhunovi jeho iracionální umanutost začínala lézt na nervy.
„Jak vypadal?“ štěkl na Chansunga. „Kim vypadal jako buldok. Vypadal Brian z tvojí vize jako buldok?“
„Vůbec ne!“ odmítl Chansung razantně. „Byl to takovej pěknej blonďák… co pěknej, krásnej…!“
„Ha!“
„To nic neznamená,“ odsekl Číňan. „Nechat si v Koreji udělat plastiku není žádný problém.“
„Zhoumi!“ zaúpěl Nichkhun. „Kima by ani ten nejšpičkovější plastickej chirurg neproměnil v krásnýho blonďáka!“
„To je fakt,“ zuřivě přitakal Ren.
„Jestli je toto prostor pro diskuzi,“ přihlásil se Siwon, což byl u něj jakožto extrémně laxního studenta posunek takřka nevídaný, „rád bych pochválil hyungův primární argument. Ten ohledně Brianova charakteru.“
„Takže se mnou souhlasíš!“ rozzářil se Khun. „Brian Kim nemůže být půldémonův Brian!“
„Jsem o tom přesvědčený, ano. Lidi se ve své podstatě nemění. A zmrd jako Kim, i kdyby se sebevíc snažil, nemůže mít pozitivní vliv na někoho, jehož psychická rovnováha se dennodenně potýká se sebedestruktivními tendencemi.“
„Fajn, pochopil jsem,“ kapituloval Zhoumi. „Máme co do činění s Brianem, co není Kim, a tenhle Brian ne-Kim je děsně super. Což,“ uznal neochotně, „je vlastně samo o sobě děsně super…“
„Měli bychom Briana a toho polovičního démona najít?“ zeptal se Minho Chansunga.
„Takovým dojmem na mě ta vize nepůsobila,“ zamyslel se daemon a potřásl hlavou. „Spíš… řekl bych, že až přijde čas, najdou si nás sami.“
„Nebudeme tedy nic podnikat?“ ujistil se Henry. „Vůbec nic?“
„Ne.“
„Skvělý. To mi jde,“ zazubil se Siwon.
Užuž vcházeli do jídelny, když tu udělal Zhoumi spěšný úkrok stranou. Ostatní na něj vteřinu dvě nechápavě zírali, pak ale jeho úhybný manévr poslušně napodobili. Částečně je tak krylo jedno z otevřených křídel dveří.
„Zhoumi, co to kruci –?“ zaprskal Minho, přítelova slova však jeho nespokojené protesty spolehlivě umlčela:
„Hodlám podat oficiální návrh pro Erikův návrat.“
„Ale to je skvělá novina!“ nadchl se Nichkhun. Siwon zběsile přitakával, div si nevyvrátil hlavu.
„Vážně jsi s celou tou temnou minulostí smířený?“ V Minhově hlavě zaznívala nedůvěra. Ne, že by nevěřil Zhoumiho rozhodnutí… nechtěl však, aby jeho daemon za pár dní zjistil, že jednal příliš ukvapeně, a historie jeho internetového prohlížeče byla opět plná hesel jako „dekapitace démonovy hlavy kosou“.
„Zvažuju to už nějakou dobu,“ ubezpečil ho Mi. „Zkoumám a překrucuju to z každého možného úhlu… a pokaždé dospěju k závěru, že na Erikově nepřítomnosti tratíme. Všichni. Možná o tom ani nevíme, ale tratíme. A to je neskutečně hloupý, a mě to štve a…“ Povzdechl si. „Chci ho zpátky. Chybí mi.“
Nichkhun se usmál na Minha. „Myslím, že se není čeho bát. Souhlasíš?“
Mladší zamyšleně kývl. Docela by ho zajímal Junghyukův názor… Junghyuk se mu však během posledního týdne uráčil ukázat jen dvakrát a jak bylo jeho dobrým zvykem, neřekl ani bú.
„Jde tedy o to,“ odkašlal si Zhoumi a pohlédl na Chansunga, „jak se k takovému kroku stavíte ty a Junho.“
Šestero očí se na Chansunga vyčkávavě zahledělo. Daemon se zašklebil, jako by žvýkal citron.
„Na Junhův názor by ses měl zeptat přímo Junha,“ odtušil stroze, Nichkhun jej však umlčel mávnutím ruky.
„Junho je s tím v naprosté pohodě. Zrovna včera jsme o Erikovi mluvili,“ vysvětlil.
„Dobře. Skvělé. To je fajn,“ vydechl Mi. Bylo zjevné, jak moc se mu ulevilo.
Zato Chansung se nervózně ošil. Nezdál se být naštvaný, ale „v naprosté pohodě“ taky ne. Pár vteřin si rozčileně hryzal spodní ret, a pak na místo očekávané odpovědi vyhrkl:
„Vrátí se Aron?“
Ren se jízlivě uchechtl, nikdo mu však nevěnoval pozornost.
„No…,“ Zhoumi se trochu bezradně rozhlédl po svých přátelích; ti naneštěstí vypadali, že jsou tím dotazem zaskočení stejně (ne-li víc) jako on sám. „Řekl bych, že ano…? Do Podsvětí přece utekl za Erikem, takže když se Eric vrátí na Akademii, měl by se vrátit s ním…“
„Pak ten svůj oficiální návrh zrealizuj třeba hned,“ prohlásil Chansung.
Zhoumi se zarazil. Ve své podstatě to sice bylo přesně to, co od něj chtěl slyšet, jenže…
„Tak takhle teda ne.“ Jeho znepokojené myšlenky nahlas vyslovil Minho. „Jestli se sem má Eric vrátit, tak za předpokladu, že s tím vy daemoni souhlasíte.“
„Vždyť říkám –,“ odsekl Chansung, Minho ho ale nenechal domluvit:
„Říkáš, že ho tu budeš milostivě trpět, protože chceš zpátky Arona. Taková nadutost…! Chápeš vůbec, jak je to od tebe sprosté? Takové jednání si Eric nezaslouží!“
Rozhostilo se ohromené ticho. Minho nasupeně zíral na Chansunga, všichni ostatní vyjeveně hleděli na něj. A Zhoumi nedokázal ani vyjádřit, jak hrdý na svého Vyvoleného v tu chvíli byl.
„Hele, já proti Erikovi vlastně vůbec nic nemám,“ bránil se Chansung, jen co se vzpamatoval z frontálního útoku na své ego. „Nijak zvlášť ho sice neprožívám, ale žádnou fanatickou daemonskou nenávist k němu necítím! Jasně, vražda lidskosti je fuj, ale… sílu a důležitost pouta mezi daemonem a jeho Vyvoleným znám jako Lord jen teoreticky, tudíž na mě to odhalení nemělo žádný osobní dopad.“ Rozmrzele protáhl obličej. „Jenom chci, aby byl Aron šťastný. A vím, že to bez Erika nejde.“
„To už znělo líp,“ podotkl Siwon.
„Jo. Mně to ke klidnému spaní stačí,“ usmál se zářivě Zhoumi.
„Tvá důvěra v lidskou dobrotu je až nechutně naivní,“ zabručel Minho.
Mi se usmál ještě šířeji a oslnivěji: „Jestli se k nám donese, že milý Chansung Erika šikanuje, můžeš milého Chansunga roztrhat na kusy, lásko!“
Minho se – na rozdíl od traumatizovaného Chansunga – zatvářil velmi spokojeně.
„Takže se vrací?“ ujistil se Ren.
Než ale stačil kdokoli z povolaných odpovědět, ozvalo se za nimi slabé, leč dychtivé:
„Eric?“
Jako na povel se celá sedmice otočila. Jen kousíček od nich nejistě přešlapovali Ryeowook a Tao.
„Co se stalo?“ vyhrkl Henry, očima poplašeně těkaje po Ryeowookově obličeji. Chlapec totiž vypadal… no, příšerně. Sotva se držel na nohou. A vida, že na něj jeho nejlepší kamarád po několika měsících reálně promluvil, neměl očividně daleko k tomu, aby se jim tu hystericky rozbrečel.
Což si uvědomoval i Tao, a proto se ujal slova: „Volala mu Yoona. Před chvílí. Dost ho to sebralo. Říkala totiž…“ Odmlčel se a pohlédl na Ryeowooka. Ten popotáhl, ale rozhodně kývl, aby Číňan pokračoval.
„Říkala, že pro něj bude mít nějakou práci.“
Chansung zbledl. Ren, Henry, Zhoumi, Nichkhun a Siwon se po sobě znepokojeně podívali. Všichni měli v živé paměti vizi týkající se ovládnutého, vraždícího Ryeowooka.
„A do háje,“ shrnul Minho výmluvně situaci.
•••
Min Ho vzdal svoji snahu předstírat, že si nevšiml, jak upřeně (a prakticky bez mrkání) ho Yesung pozoruje, a s povzdychem odložil mobil.
„Tak povídej. Co jsem provedl tentokrát?“
Yesung povytáhl obočí. „Pokud jsi něco provedl, ke mně se to ještě nedostalo… Mám se naštvat předem?“
„Ne! Vůbec! Momentálně sekám latinu jako nikdy v životě!“ dušoval se Min Ho vášnivě. „To jenom…,“ zasmál se, „znervózňuje mě, že na mě tak zíráš, víš?“
„Co bych nezíral? Jsi to nejhezčí v okruhu sta kilometrů.“
Životnost démonova dětského nadšení trvala přesně vteřinu a půl. Yesungovy lichotky totiž vždycky měly svá ale.
„Kdyby tu byl Eric, už nejhezčí nebudu, co?“
Černovlasý se rozzářil. „Zbožňuju, jak jsi chápavý!“
Min Ho si frustrovaně povzdechl.
Yesung se od něj s nonšalantním úsměvem odvrátil, načež rádoby náhodně opáčil: „Jak vůbec zvládáš svůj dobrovolný celibát?“
„Já přece nedržím celibát,“ namítl Min Ho. „Spím s tebou.“
„No jo,“ Yesung mávl rukou, jako by to vůbec nestálo za řeč, „ale v porovnání s tvým běžným… ehm, režimem se to celibátu skoro rovná. Ne?“
„V porovnání s mým běžným –?“ V tu chvíli Min Ho pochopil. „TY MĚ ZKOUMÁŠ!“ vyprskl rozhořčeně.
Yesung zrudl. „Nezkoumám,“ ohradil se chabě.
„Nelži! Jsem tvůj démonský vzorek ve zkumavce! Jen bez té zkumavky… Sleduješ, jestli se na mně snížení sexuální aktivity nějak projevuje, že jo?! Ah, čekáš, kdy začnu trpět abstinenčními příznaky!“
„No… dobře… možná… trochu,“ přiznal Yesung neochotně. „Promiň. Profesní deformace…“
„Vždyť to ani nedává smysl! I kdybych snad zrovna teď zatoužil souložit s někým jiným než s tebou, mám smůlu. Žádného milence tu po ruce nemám.“
„Jak to? Je tu přece Jonghyun –“
„Ale prosím tě,“ protočil Min Ho oči.
„Tao?“
„S Taem nespím.“
„Proč ne?“ udivilo Yesunga.
„Víš, že ani nevím? Tak nějak… k tomu zatím nedošlo…“
„A uvědomuješ si, že je ten kluk ve věku, kdy s ním extrémně třískají hormony?“
„Ale… nestěžuje si…“
„Chudák,“ zamumlal Yesung soucitně. Potřásl hlavou. „A tak… co Ren?“
„Co s ním?“
„No…“ Yesung se zarazil. Min Hův zmatený tón ho překvapil. „Vždyť víš…“
Jenže hrabě nevěděl. Neměl nejmenší ponětí. To bylo zcela zjevné.
„Asi… asi tu došlo k nějakému omylu,“ naznal Yesung zvolna. „Žil jsem v domnění, že ty a Ren –“
Min Ho na něj vytřeštil oči. „Ne, proboha!“ vyhrkl zděšeně. „Nikdy! Nikdy bych…! No fuj!“ Otřásl se. „Vždyť vypadá jako Min Ki!“
„Vypadá, ale Min Ki to není –“
„Yesungu! Úchylnější by už leda bylo, kdybych spal s Changminem!“
„Max by proti tomu určitě nic nenamítal…“
„Ah, tady jde o princip!“ zamračil se Min Ho. „Nesouložím ani s nejlepšími kámoši, ani s osobami, co vypadají jako mí nejlepší kámoši. Rozhodně ne! Jak tě to vůbec napadlo?!“
Yesung se rozpačitě ošil. Začínal litovat, že na to téma vůbec přivedl řeč. „Něco jsem zaslechl,“ zamumlal vyhýbavě.
„A od koho?“
„Já už ani nevím…“
„Neumíš lhát, lásko. Nikdy jsi to neuměl.“ Min Ho ostentativně založil ruce na prsou. „Takže kdo to byl?“
Yesung poraženecky vzdychl. „Jonghyun.“
„Jonghyun tvrdí, že spím s Renem?!“
„Hm.“
„To je nehoráznost!“
„On si ale asi doopravdy myslí, že je to pravda,“ přispěchal Yesung s chatrnou obhajobou. „Zněl tehdy fakt přesvědčeně…“
„Aha,“ ušklíbl se Min Ho. „Takže když budu zarytě přesvědčený, že Země je placatá, opravňuje mě to hlásat moje mylné předpoklady na základních školách?“
Touché.
„Dobře, uznávám,“ kapituloval Yesung, „Jonghyun neměl vykládat něco, co nemá ověřeno přímo od zdroje.“
„Díky.“
„Ale… s Aronem jsi spal.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil démon hrdě. „Má jediná daemonská zkušenost.“ Zazubil se. „Ne, že bych si ji ještě někdy nechtěl zopakovat… s Minhyunem se ovšem o Arona přetahovat nebudu. Za to mi ani ten sebelepší sex nestojí,“ odfrkl.
Yesung se zhluboka nadechl. Měl by mlčet. Jistěže by měl. Ale když už s tím začal… A upřímně, byl zvědavý. Zdálo se, že jeho muž vůbec není taková nymfomanka, jak se domníval.
„A Hyesung?“
Mírumilovné vzpomínání na intimní hrátky s Aronem bylo to tam. Min Ho zrudl vzteky.
„JONGHYUN SE OPOVAŽUJE TVRDIT, ŽE SPÍM S TOU OHAVNOU TYRANSKOU OCHECHULÍ?!“
„Prý se to děje jen příležitostně…“
„Příležitostně?! Vždyť mi šikanovala Erika!“ Min Ho zaskřípal zuby. „Fajn, Jonghyunnie, ty už si nezašukáš…!“
„Chápu to jako velké ne,“ podotkl Yesung. Ano, rozhodně by ho měl přestat prudit… Odkašlal si: „Hele, mluvme o něčem jiném… Kdy přijede Eric?“
„V pátek,“ zabručel Min Ho. „Někdy kvečeru.“ Když si všiml Yesungova překvapeného výrazu – pravda, bylo úterý – dodal: „Říkal, že ještě potřebuje dořešit pár věcí. Mezi námi ale… myslím, že chce dát především dostatek prostoru Aronovi.“
„Aby zvládl uchlácholit Minhyuna?“
„Hm. Neponese to dobře.“
„Věděl přece, že se Aron do Podsvětí nestěhuje natrvalo.“
„To sice jo, ale že to věděl, neznamená, že se podle toho psychicky zařídil.“
„A co ta věc s Ryeowookem?“ napadlo Yesunga. „Neměl by být jeho mentální trénink obnoven co nejdřív?“
„Však ho zítra beru do Podsvětí,“ mávl Min Ho rukou.
„Ale… nebude ho postrádat Sungmin?“
„Viděl jsi toho klona, co stvořil Max? Je dokonalý. Nikdo nepozná, že tu není pravý Ryeowook.“
„Tak teď tedy jenom zajistit, aby Ryeowooka někdo negativně klíčový neviděl vcházet do Erikova domu.“
„To se nestane, ani kdyby měla Yoona připravené hlídky kolem celého areálu Munovic sídla. Trénink proběhne u mě doma. Pro jistotu. Riskovat, že by se Minhyun třeba zrovna zítra jak na potvoru chtěl zeťácky družit se svým skoro tchánem… Je to sice vysoce nepravděpodobné, ale náhoda je blbec.“
„Myslíš, že je to správné?“ zamumlal Yesung. „Aron a Minhyun spolu?“
„Ne. Ale věřím Aronovu úsudku,“ pokrčil Min Ho rameny. „Osobně proti tomu vztahu vlastně nemůžu nic namítat. Minhyun je neřízená střela. Dokud ale zbožňuje našeho Aronnieho, máme jistotu, že nám od něj nic nehrozí.“
„Vážně?“ opáčil starší skepticky.
„Neříkám, že přesedlá na naši stranu, to ani náhodou. Na to je moc démon. Ale rozhodně na nikoho z nás otevřeně nezaútočí. Nebude riskovat, že by se to mohlo donést k Aronovi, a ten se na něj oprávněně naštval.“
„To funguje Minhyun takhle naivně?“
„Si piš. Hwang Minhyun je ve své podstatě přerostlý dítě.“
„A my toho zneužíváme?“
„Ale houby! Ničeho nezneužíváme, profitujeme!“ poučil ho Min Ho. „Dřív nebo později budeme mít co do činění s tím neznámým polovičním démonem a dost pravděpodobně taky s polomrtvou harmonickou dvojicí; netušíme, co se z toho vyvrbí, takže… Aronem ochočenýho Minhyuna, co nedělá problémy, jenom vítám.“
„Když jsme u těch harmonických dvojic…,“ poznamenal Yesung váhavě. „Zhoumiho od minulého týdne straší cizí vzpomínka.“
„Ale to se podívejme!“ Min Ho ohromeně pozdvihl obočí. „Takhle škola snad přitahuje unikátní magický entity!“
„Mám teorii, kdo by to mohl být.“
„Zhoumiho harmonický partner?“
„Hm.“ Yesung se Min Hovi zpříma zadíval do očí; zařekl se, že ať už démon zareaguje jakkoli, on pohledem neuhne. „Sázím na Kangtu.“
Z Min Hovy tváře se vytratila všechna barva.
„Vím, že to zní šíleně, ale –“
„Kangta byl daemon. Ohnivý mág. Daemon nemůže být harmonickým partnerem jiného daemona. To nedává smysl,“ přerušil ho Min Ho bezbarvě.
„Já vím, ale –“
„Je mrtvý, Yesungu!“
„Ale Zhoumi je mu tak podobný –“
„Fyzický vzhled nic neznamená, pokud nesedí ostatní magická pravidla! A ona nesedí! Zrovna tebe o tom přece nemusím poučovat!“
„Zhoumi o mojí kangtovské teorii nic neví,“ nevzdával se Yesung. „A sám řekl, že má pocit, jako by při té vzpomínce byl v hlavě jiného daemona. Že přesně takhle by se cítil, kdyby ztratil Minha.“
„To je argument na dvě věci. Těžko může vědět, jak by se cítil, když takovou situaci nezažil. Ne, že bych mu to přál…“
„Tvůj protiargument je taky na dvě věci. Nejsi daemon. O citovém nastavení vůči Vyvolenému víš pěkný houby.“
„Vaříš z vody, Yesungu,“ zamračil se Min Ho. „To se ti nepodobá.“
„Mám ještě další argumenty.“
„Je to nutné?“
„Rozhodně. Ta vzpomínka se odehrává v nemocnici. Kangta se po Junghyukově smrti z nemocničních zařízení už prakticky nehnul.“
„Jasně, protože Kangta byl jediný člověk na světě, co kdy pobýval ve špitále,“ protočil hrabě oči.
Yesung si jeho sarkasmu nevšímal. „Rozbil zrcadlo. Aniž by se ho dotknul.“
„No a?“
„Kangta byl telekinetik,“ vysvětlil Yesung zapáleně. „Zhoumi viděl úkon provedený silou jeho mysli!“
„Kangta byl ohnivý mág,“ zavrčel Min Ho. „A je mrtvý.“
„A co když to spolu souvisí? Za života, jako ohnivý mág, Kangta nemohl být Zhoumiho harmonický partner. Ale po smrti… I smrt se dá obejít. Jako všechno. Netvrď mi, že ne.“
„Naznačuješ tu něco absolutně odporného,“ ucedil Min Ho znechuceně. „Jediný správný způsob, jak se mrtvý může vrátit k životu, je skrze démona mrtvých. Oživit ohnivého mága však není v mojí moci. Oheň je antidémonický živel. Nedovolí démonovi manipulovat s duší žádného ohňovládce.“
„Nemohl bys mě přivést zpátky?“ hlesl Yesung ohromeně. „Ani kdybych… nedopatřením umřel dřív, než bych měl?“
„Neumíš si ani představit, jak moc mě to děsí,“ pousmál se Min Ho trpce.
Yesung na něj pár vteřin zaraženě koukal, a když Min Ho ve velmi jednoznačném gestu konečně rozevřel paže, až nezvykle ochotně se mu schoulil do náruče.
„Nadosmrti jsi mě traumatizoval,“ vyčetl mladšímu zachmuřeně. „Byl jsem si jistý, že když ses tak neprozřetelně zamiloval do smrtelníka, že… že aspoň tvoje démonská síla ti dává jakous takous záruku…“
„Že když umřeš, přivedu si tě zpátky?“
„Hm. Omlouvám se.“
„Za co, prosím tě? Že jsi smrtelný?“ ušklíbl se Min Ho.
Yesung vážně přitakal. „A ohnivý mág k tomu!“
„Holt jsem na tom jako každý jiný démon, co se kdy zamiloval do člověka.“
„Takže bídně.“
Hrabě se rozesmál.
„Min Ho?“
„Vracíme se ke kangtovské teorii?“
Yesung se od hraběte odtáhl a věnoval mu napůl roztrpčený, napůl šokovaný pohled. „Jaks to kruci –?“
„Znám tě, miláčku.“
„To je příšerné!“
„Tak kolik argumentů ještě máš?“
„Argument žádný,“ mávl Yesung smířlivě rukou, „jen otázku. Mluvil jsi o správném způsobu zmrtvýchvstání. Znamená to, že existuje i nějaký další…?“
„Existuje,“ přisvědčil Min Ho. „Takový návrat bych ovšem nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.“
•••
„Řekni něco,“ hlesl Aron.
To, že kvůli němu Eric o tři dny posunul návrat na Akademii, zpočátku pokládal za zbytečně přehnanou péči. Zvlášť v situaci, kdy se zdálo nutné co nejdřív pomoci Ryeowookovi překonat Yooninu nadvládu nad jeho myslí. Eric ho však ujistil, že s Ryeowookem si vůbec nemusí lámat hlavu, a že to jediné, co by ho mělo reálně znepokojovat, je Minhyun a jeho (ne)smíření se s tím, že on, Aron, odchází. Načež mu popřál hodně štěstí a zavěsil.
Byl to ten nejpodivnější hovor, jaký kdy Aron s Erikem absolvoval.
Samozřejmě se domníval, že vévoda celou záležitost s Minhyunem absurdně dramatizuje. Minhyun přece dobře ví, že se k němu Aron nenastěhoval natrvalo… Jenže teď, když naproti démonovi seděl a ten se tvářil, jako by mu právě před očima někdo zmasakroval celou rodinu i s domácím mazlíčkem, zahanbeně pochopil, že Erikova emoční intuice je daleko vytříbenější než ta jeho.
„To… to nejde… ještě ne… je… je to moc brzo…“ Minhyunovi se roztřásla brada.
„A bylo by to za měsíc lepší?“ zeptal se Aron tiše.
Minhyun svraštil čelo. Chvíli o tom přemítal a pak s povzdychem potvrdil: „Ne.“
„Tak vidíš.“
„Já se bojím, Arone.“
„Čeho?“ vyhrkl daemon překvapeně. „Budeme se vídat! Můžu za tebou jezdit na víkendy –“
„Na víkendy?“ uchechtl se Minhyun zoufale.
Aron ho vzal za ruku. „No, pokud se ti bude chtít táhnout se až k Akademii,“ podotkl, „můžeme se vídat i ve všední dny.“
Minhyun důrazně pokýval hlavou. Výraz holého neštěstí však jeho tvář neopouštěl. „Nebude to takové jako teď…“
„To nebude.“
„Ta představa se mi ani trochu nelíbí.“
„Ale měla by.“
„Proč?“ zamračil se démon.
„Protože si ode mě potřebuješ odpočinout.“ Aron zvedl ruku, aby k námitce se nadechujícího Minhyuna zarazil. „Poslouchej. Já si ohromně cením všeho, co pro mě děláš. Nikdo se mi nikdy nevěnoval tolik jako ty, a já se už roky necítil tak vyrovnaný a v pohodě.“
„To je dobře, ne?“
„Pro mě rozhodně.“
„Pak tedy nechápu –“
„Pro mě, Minhyune. Ale ne pro tebe.“
„Já jsem takhle naprosto spokojený,“ odhradil se baron. „V životě jsem se necítil užitečnější!“
„Možná teď. Ale z dlouhodobého hlediska…“
„Nezdá se ti, že hledáš problémy tam, kde nejsou?“
„Budou! Jsi soustředěný jenom na mě. Já skrze tebe filtruju svoje neduhy. A tím pádem ti je předávám. Nechci, ale dělám to. Pomalu a nenápadně ti ubližuju, chápeš? Jak dlouho asi můžeš v takovém pokřiveném prostředí přežít bez úhony, hm?“
„Přeháníš, kotě. Strašně přeháníš.“
„Přestaň podrývat moje argumenty, buď tak hodný,“ mlaskl Aron mrzutě.
„Fajn. Co navrhuješ?“
„Aby sis dal oraz. Čas od času. Soustředil se zase chvíli sám na sebe –“
Minhyun odfrkl. „Ze soustřeďování se na sebe mám akorát depku…“
„Tak se soustředíš na cokoli jinýho, hlavně když to bude míň zhoubný než já.“
Minhyun se zamračil, neřekl ale ani slovo a jen ostentativně sklopil pohled. Několik dlouhých vteřin mlčky pozoroval jejich spojené ruce.
„I kdybys byl sebezhoubnější,“ zamumlal nakonec, „nemění to nic na faktu, že tě miluju. A že když jsem s tebou, dovedu svým způsobem i fungovat jako plnohodnotný člen společnosti…“
„To dovedeš i beze mě.“
Démon potřásl hlavou. „Když tě nemám poblíž, nedokážu myslet sám za sebe. Tady,“ poklepal si prstem o spánek, „se něco zablokuje, a ze mě se stává ovce, co jedná podle vůle ostatních. A že většinou to nebývá dobrá vůle, co si budem…“
„Vím minimálně o dvou případech, kdy sis i v tomhle ovčím rozpoložení zachoval vlastní uvažování,“ prohlásil Aron. „Do muzea tě tehdy poslali, abys zabil Minha. Neudělals to.“
Démon váhavě přitakal a daemon se široce usmál:
„Věř si trochu. Jsi mnohem silnější, než si myslíš!“
„A… ten druhý příklad?“
„Nichkhun.“
Minhyun sebou trhl. Zaškaredil se. „Nichkhuna jsem mučil, Arone. To je pěkně mizernej příklad!“
„Ale nezabil jsi ho. Ač to jistě mělo být na pořadu dne.“
„To mělo, ale –“
„Žádné ale. Nichkhun žije a má se fajn. Konec diskuze.“
„Jenže co když něco pokazím!“ nevzdával se Minhyun svých katastrofických scénářů. „Co když provedu něco, čím tě absolutně zklamu?“
„To se nestane, protože ty si vždycky důkladně promyslíš, jestli je to dobrý nápad, než se do něčeho pustíš,“ opáčil Aron se skálopevnou důvěrou.
„Nevím, či jsou tvé utopické představy o mně víc naivní a úsměvné, nebo naivní a na ránu,“ zabrblal Minhyun. „Mám nulovou praxi ve splňování tak vysokých nároků!“
„Byl bys radši, kdybych na tebe žádné nároky neměl?“ povytáhl Aron obočí.
„Kdybys na mě žádný nároky neměl, skončil bych jako naprostá troska,“ ušklíbl se Minhyun a natáhl k mladšímu paže. „Pojď sem!“
A tak se Aron obkročmo, bez ostýchání usadil Minhyunovi na klíně, ruce mu položil na ramena. Bylo to až povážlivě svolné gesto, dobře si to uvědomoval. Nehnul proto ani brvou, když jej démon dravě a majetnicky popadl za boky, neprotestoval, když se k sobě rozechvěle přitisknuli tělo na tělo.
Kdyby Minhyun v tu chvíli jenom naznačil… Vyspal by se s ním. Bez pochyb a bez výčitek. Avšak Minhyun živočišné touze nepodlehl; zachoval si gentlemanské dekorum. S tichým povzdychem Arona objal – něžně, bez špetky jakékoli sexuální chtivosti – a Aron se čelem opřel o to jeho.
„Nic se mezi námi nezmění, že ne?“ zašeptal Minhyun.
Aron ho s úsměvem pohladil po vlasech. „To něco mezi námi není limitováno místem dění. Záleží jen na nás dvou.“
Minhyun cosi souhlasného zabručel.
„A do pátku času dost…“
„To je relativní.“
„Mysli pozitivně,“ napomenul ho Aron.
„No jo, no jo… Hele, můžu ti volat?“
„Jasně, že mi můžeš volat.“
„A kolikrát za den?“
„No… ideálně jen tolikrát, abych nenabyl dojmu, že jsi šílená, žárlivá stíhačka…“
„Což je…?“ zamyslel se Minhyun.
Aron po něm blýskl andělským úsměvem. „Tvůj domácí úkol!“
„Měl jsem vizi,“ zabručel bez obalu.
„Skvělý. Přešla mě chuť na snídani,“ posteskl si Minho.
Mi do svého urýpaného Vyvoleného šťouchl loktem. „Na to, žes měl vizi, vypadáš fakt dobře,“ složil Chansungovi upřímný kompliment.
„Dík. Zato ty vypadáš děsně,“ oplatil mu stejně upřímně Chansung.
„Pracuju na tom… Takže o kom z nás ta vize byla?“ Zhoumi zbledl a ukázal na Minha. „Proboha, že se nedruží s další mrtvolou?!“
„Hej!“ Minho se nafoukl jako žába.
„Sorry, ale Zhoumiho obavy jsou na místě,“ pokrčil rameny Siwon. „V porovnání s,“ poplácal po hlavě Henryho, „ním, kupříkladu, existuje mnohonásobně vyšší šance, že v Chansungově pesimistické vizi budeš hrát hlavní roli ty.“
Minho se na bratrance zamračil, zatímco Henry nejistě svraštil čelo:
„Jestli je to nějaký diplomatický pokus, jak mi naznačit, že vedu úplně zbytečný život…“
„Ale kdepak!“ ubezpečil ho Siwon. „Shledávám tím, že nejseš pošahanej exot!“
Chansung zavrtěl hlavou. „O Minha tentokrát vůbec nešlo. A vlastně… ta vize ve své podstatě ani nebyla pesimistická…“
„Viděls duhu zvracející jednorožce?!“ žasl Minho.
„To zrovna ne… Ale nebyla to vize, co předpovídá apokalypsu. Teda částečně jo… ale pak se objevilo řešení…“
„Dostals návod k použití?“
„Tak nějak.“
„A… to se děje běžně?“
„Právě že vůbec ne!“
„Co se běžně neděje?“ zeptal se Nichkhun, zjevivší se na rohu chodby. Spolu s ním se k pětici připojil i Ren, který jmenovitě pozdravil každého vyjma Chansunga. Tomu však démonova ostentativní ignorace žíly netrhala, spíš naopak, a s úsměvem odvětil Nichkhunovi:
„Aby vize budoucnosti dodávaly návod k vlastnímu rozřešení.“
Thajec povytáhl obočí. „Kdo to schytal tentokrát?“
„Bezejmenný poloviční démon.“
„Bezejmenný…?“ Ta formulace Siwona udivila. „Takže… nejde o nikoho z nás?“
„Ne. Vím určitě, že toho týpka neznám.“
„Neříkal Kyuhyun, že se ve městě objevil poloviční démon?“ zamyslel se Zhoumi.
„Jo, to je pravda!“ přitakal Siwon.
„Hm.“ Minho zamračeně založil ruce na prsou. „Byla by moc velká náhoda, kdyby to spolu nesouviselo.“
„Dobře, ale…,“ Henry si vyměnil pohled s Renem, „co my s tím?“
„No,“ Chansung si odkašlal, „po polovičním démonovi z mojí vize rozhodně touží Yoona. Respektive její poloviční démonky, ale to je prašť jak uhoď…“
„A to se nám nehodí do krámu,“ pochopil Ren.
„Ani trošičku,“ souhlasil Siwon. „Hele,“ obrátil se na Chansunga, „je ten týpek z tvojí vize nějak… zvláštní? Kurva mocnej mág nebo tak něco?“
„To nevím. Byl jsem v jeho hlavě. Úroveň živelního nadání byla to poslední, na co myslel…“
„Což bylo…?“ pobídl ho netrpělivě Nichkhun.
„Jak ohavný je monstrum.“
Všech šest chlapců zůstalo na Chansunga ohromeně zírat.
„A s tím se chceme paktovat?“ ohrnul Ren opovržlivě nos. „Evidentně je to magor!“
„To je tvůj daemon taky, zlato,“ ušklíbl se Minho. Ren se na něj zaškaredil.
„Tak abychom se vymotali z toho magořího chumlu,“ navrhl chvatně Chansung, „rozhodně nejde o žádnýho vraždícího maniaka. Jo, uznávám, možná je tak trochu magor, ale… magor ve zcela sebedestruktivním slova smyslu.“
Zhoumiho čelo zbrázdila hluboká vráska. Začínal chápat, odkud vítr vane. „Má problém sám se sebou, to je jádro pudla?“
„Přesně. Je sám se sebou, se svojí podstatou, extrémně nesrovnanej.“
„U polovičního démona dost obvyklé,“ poznamenal Siwon. Když si všiml tázavých výrazů ve tvářích ostatních, povzdechl si: „Nemůžete tomu rozumět. Nikdo z vás tady. Jste lidi, jste démoni, jste daemoni… jste celiství. Žádný pofidérní druh na pomezí, co je moc démon na to být člověk a obráceně.“ Siwon mávl rukou. „Zní to sice jako prkotina, ale jednoho to umí potrápit. Krize identity, ať už menší, nebo větší, patří k nevyhnutelné fázi v životě každého polovičního démona.“
„A Yooniny poloviční démonky si to moc dobře uvědomují… a vědí, jak našemu neznámému správně zahrát na city.“ Khunova hezká tvář se zachmuřila. „Znají jeho slabé místo…“
„Ale,“ namítl Henry, „Chansung přece říkal, že celá ta situace má svoje řešení… Ne?“
Daemon mu dal kývnutím za pravdu. „Náš neznámý má ve svém životě někoho, kdo ho dokáže udržet na… no, naší straně.“
„To zní, jako bys pochyboval, že stojíme na Světlé straně Síly,“ mlaskl Siwon.
„Nepochybuju. Z našeho úhlu pohledu jsme rozhodně Světlá strana Síly. Každopádně,“ Chansung promptně upustil od variace na terminologii Star Wars a podotknul: „Neznáte náhodou někdo nějakýho Briana?“
Plejáda emocí, jaké v ten moment reflektovaly obličeje všech přítomných, byla k nezaplacení.
Henry a Ren bezelstně zavrtěli hlavami. Minho zbledl jako stěna. Zhoumi nevraživě přimhouřil oči. Siwon se zatvářil rozpačitě. A Nichkhun, zřetelně znechucený, rozmrzele odfrkl: „No tak. Klídek, panstvo, ten Brian to určitě není.“
Chansung se zmateně podíval na Henryho a Rena. Ti ale oba svorně trhli rameny. Taky netušili, o kom je řeč.
„Dobře,“ povzdechl si Chansung, „teď asi budu za idiota, ale… kdo je ten Brian?“
„Brian Kim. Náš,“ Khun kývl na stále udivenějšího Rena, „spolužák. Pamatuješ se na něj přece, nebo ne?“
Bylo prakticky slyšet, jak v Renově hlavě usilovně cvakají kolečka, jak se ve vzpomínkách vrací o pět let zpátky. Zadumaně, jako nějakou mantru, si polohlasem opakoval ono inkriminované jméno. A pak, když už se skoro zdálo, že položka ‚Brian Kim‘ pozbyla v Renově paměti veškeré platnosti, plácl se světlovlásek do čela.
„Jo, ten!“
„Přesně. Ten.“
„Býval to pěknej hajzl… Co provedl?“
„V posledním ročníku se obsesivně zbláznil do Minha. Když ale pochopil, že je Minho prudce inteligentní jedinec a jeho city nikdy opětovat nebude, rozhodl se to vyřešit jako správný násilnický buran.“ Nichkhun se odmlčel a věnoval Minhovi povzbudivý úsměv. Mladší se mu jej pokusil nonšalantně oplatit, víc než úsměv však ta křečovitá grimasa připomínala vycenění zubů.
Thajec pokračoval: „Ale karma je zdarma, takže nejen, že si Mr. Buran nevrznul; Zhoumi mu asi na pětkrát přerazil nos a Yesung se následně zasloužil o to, aby milého Briana bez pardonu vyrazili ze školy.“
„Hustý!“ žasl Ren.
„Hrozný!“ opravil ho šokovaný Henry.
„No, jak jste každopádně jistě pochopili,“ zabručel Khun, „v Brianu Kimovi nebylo ani zbla čehokoli dobrýho, a to je podle mě v přímém rozporu s Brianem, jehož pouhá blízkost dovede udržet labilního polovičního démona příčetnýho.“
Minho a Siwon váhavě přitakali. Zato skeptický, rozhořčený Zhoumi se i nadále tvářil jako samotný bůh pomsty. Nichkhunovi jeho iracionální umanutost začínala lézt na nervy.
„Jak vypadal?“ štěkl na Chansunga. „Kim vypadal jako buldok. Vypadal Brian z tvojí vize jako buldok?“
„Vůbec ne!“ odmítl Chansung razantně. „Byl to takovej pěknej blonďák… co pěknej, krásnej…!“
„Ha!“
„To nic neznamená,“ odsekl Číňan. „Nechat si v Koreji udělat plastiku není žádný problém.“
„Zhoumi!“ zaúpěl Nichkhun. „Kima by ani ten nejšpičkovější plastickej chirurg neproměnil v krásnýho blonďáka!“
„To je fakt,“ zuřivě přitakal Ren.
„Jestli je toto prostor pro diskuzi,“ přihlásil se Siwon, což byl u něj jakožto extrémně laxního studenta posunek takřka nevídaný, „rád bych pochválil hyungův primární argument. Ten ohledně Brianova charakteru.“
„Takže se mnou souhlasíš!“ rozzářil se Khun. „Brian Kim nemůže být půldémonův Brian!“
„Jsem o tom přesvědčený, ano. Lidi se ve své podstatě nemění. A zmrd jako Kim, i kdyby se sebevíc snažil, nemůže mít pozitivní vliv na někoho, jehož psychická rovnováha se dennodenně potýká se sebedestruktivními tendencemi.“
„Fajn, pochopil jsem,“ kapituloval Zhoumi. „Máme co do činění s Brianem, co není Kim, a tenhle Brian ne-Kim je děsně super. Což,“ uznal neochotně, „je vlastně samo o sobě děsně super…“
„Měli bychom Briana a toho polovičního démona najít?“ zeptal se Minho Chansunga.
„Takovým dojmem na mě ta vize nepůsobila,“ zamyslel se daemon a potřásl hlavou. „Spíš… řekl bych, že až přijde čas, najdou si nás sami.“
„Nebudeme tedy nic podnikat?“ ujistil se Henry. „Vůbec nic?“
„Ne.“
„Skvělý. To mi jde,“ zazubil se Siwon.
Užuž vcházeli do jídelny, když tu udělal Zhoumi spěšný úkrok stranou. Ostatní na něj vteřinu dvě nechápavě zírali, pak ale jeho úhybný manévr poslušně napodobili. Částečně je tak krylo jedno z otevřených křídel dveří.
„Zhoumi, co to kruci –?“ zaprskal Minho, přítelova slova však jeho nespokojené protesty spolehlivě umlčela:
„Hodlám podat oficiální návrh pro Erikův návrat.“
„Ale to je skvělá novina!“ nadchl se Nichkhun. Siwon zběsile přitakával, div si nevyvrátil hlavu.
„Vážně jsi s celou tou temnou minulostí smířený?“ V Minhově hlavě zaznívala nedůvěra. Ne, že by nevěřil Zhoumiho rozhodnutí… nechtěl však, aby jeho daemon za pár dní zjistil, že jednal příliš ukvapeně, a historie jeho internetového prohlížeče byla opět plná hesel jako „dekapitace démonovy hlavy kosou“.
„Zvažuju to už nějakou dobu,“ ubezpečil ho Mi. „Zkoumám a překrucuju to z každého možného úhlu… a pokaždé dospěju k závěru, že na Erikově nepřítomnosti tratíme. Všichni. Možná o tom ani nevíme, ale tratíme. A to je neskutečně hloupý, a mě to štve a…“ Povzdechl si. „Chci ho zpátky. Chybí mi.“
Nichkhun se usmál na Minha. „Myslím, že se není čeho bát. Souhlasíš?“
Mladší zamyšleně kývl. Docela by ho zajímal Junghyukův názor… Junghyuk se mu však během posledního týdne uráčil ukázat jen dvakrát a jak bylo jeho dobrým zvykem, neřekl ani bú.
„Jde tedy o to,“ odkašlal si Zhoumi a pohlédl na Chansunga, „jak se k takovému kroku stavíte ty a Junho.“
Šestero očí se na Chansunga vyčkávavě zahledělo. Daemon se zašklebil, jako by žvýkal citron.
„Na Junhův názor by ses měl zeptat přímo Junha,“ odtušil stroze, Nichkhun jej však umlčel mávnutím ruky.
„Junho je s tím v naprosté pohodě. Zrovna včera jsme o Erikovi mluvili,“ vysvětlil.
„Dobře. Skvělé. To je fajn,“ vydechl Mi. Bylo zjevné, jak moc se mu ulevilo.
Zato Chansung se nervózně ošil. Nezdál se být naštvaný, ale „v naprosté pohodě“ taky ne. Pár vteřin si rozčileně hryzal spodní ret, a pak na místo očekávané odpovědi vyhrkl:
„Vrátí se Aron?“
Ren se jízlivě uchechtl, nikdo mu však nevěnoval pozornost.
„No…,“ Zhoumi se trochu bezradně rozhlédl po svých přátelích; ti naneštěstí vypadali, že jsou tím dotazem zaskočení stejně (ne-li víc) jako on sám. „Řekl bych, že ano…? Do Podsvětí přece utekl za Erikem, takže když se Eric vrátí na Akademii, měl by se vrátit s ním…“
„Pak ten svůj oficiální návrh zrealizuj třeba hned,“ prohlásil Chansung.
Zhoumi se zarazil. Ve své podstatě to sice bylo přesně to, co od něj chtěl slyšet, jenže…
„Tak takhle teda ne.“ Jeho znepokojené myšlenky nahlas vyslovil Minho. „Jestli se sem má Eric vrátit, tak za předpokladu, že s tím vy daemoni souhlasíte.“
„Vždyť říkám –,“ odsekl Chansung, Minho ho ale nenechal domluvit:
„Říkáš, že ho tu budeš milostivě trpět, protože chceš zpátky Arona. Taková nadutost…! Chápeš vůbec, jak je to od tebe sprosté? Takové jednání si Eric nezaslouží!“
Rozhostilo se ohromené ticho. Minho nasupeně zíral na Chansunga, všichni ostatní vyjeveně hleděli na něj. A Zhoumi nedokázal ani vyjádřit, jak hrdý na svého Vyvoleného v tu chvíli byl.
„Hele, já proti Erikovi vlastně vůbec nic nemám,“ bránil se Chansung, jen co se vzpamatoval z frontálního útoku na své ego. „Nijak zvlášť ho sice neprožívám, ale žádnou fanatickou daemonskou nenávist k němu necítím! Jasně, vražda lidskosti je fuj, ale… sílu a důležitost pouta mezi daemonem a jeho Vyvoleným znám jako Lord jen teoreticky, tudíž na mě to odhalení nemělo žádný osobní dopad.“ Rozmrzele protáhl obličej. „Jenom chci, aby byl Aron šťastný. A vím, že to bez Erika nejde.“
„To už znělo líp,“ podotkl Siwon.
„Jo. Mně to ke klidnému spaní stačí,“ usmál se zářivě Zhoumi.
„Tvá důvěra v lidskou dobrotu je až nechutně naivní,“ zabručel Minho.
Mi se usmál ještě šířeji a oslnivěji: „Jestli se k nám donese, že milý Chansung Erika šikanuje, můžeš milého Chansunga roztrhat na kusy, lásko!“
Minho se – na rozdíl od traumatizovaného Chansunga – zatvářil velmi spokojeně.
„Takže se vrací?“ ujistil se Ren.
Než ale stačil kdokoli z povolaných odpovědět, ozvalo se za nimi slabé, leč dychtivé:
„Eric?“
Jako na povel se celá sedmice otočila. Jen kousíček od nich nejistě přešlapovali Ryeowook a Tao.
„Co se stalo?“ vyhrkl Henry, očima poplašeně těkaje po Ryeowookově obličeji. Chlapec totiž vypadal… no, příšerně. Sotva se držel na nohou. A vida, že na něj jeho nejlepší kamarád po několika měsících reálně promluvil, neměl očividně daleko k tomu, aby se jim tu hystericky rozbrečel.
Což si uvědomoval i Tao, a proto se ujal slova: „Volala mu Yoona. Před chvílí. Dost ho to sebralo. Říkala totiž…“ Odmlčel se a pohlédl na Ryeowooka. Ten popotáhl, ale rozhodně kývl, aby Číňan pokračoval.
„Říkala, že pro něj bude mít nějakou práci.“
Chansung zbledl. Ren, Henry, Zhoumi, Nichkhun a Siwon se po sobě znepokojeně podívali. Všichni měli v živé paměti vizi týkající se ovládnutého, vraždícího Ryeowooka.
„A do háje,“ shrnul Minho výmluvně situaci.
•••
Min Ho vzdal svoji snahu předstírat, že si nevšiml, jak upřeně (a prakticky bez mrkání) ho Yesung pozoruje, a s povzdychem odložil mobil.
„Tak povídej. Co jsem provedl tentokrát?“
Yesung povytáhl obočí. „Pokud jsi něco provedl, ke mně se to ještě nedostalo… Mám se naštvat předem?“
„Ne! Vůbec! Momentálně sekám latinu jako nikdy v životě!“ dušoval se Min Ho vášnivě. „To jenom…,“ zasmál se, „znervózňuje mě, že na mě tak zíráš, víš?“
„Co bych nezíral? Jsi to nejhezčí v okruhu sta kilometrů.“
Životnost démonova dětského nadšení trvala přesně vteřinu a půl. Yesungovy lichotky totiž vždycky měly svá ale.
„Kdyby tu byl Eric, už nejhezčí nebudu, co?“
Černovlasý se rozzářil. „Zbožňuju, jak jsi chápavý!“
Min Ho si frustrovaně povzdechl.
Yesung se od něj s nonšalantním úsměvem odvrátil, načež rádoby náhodně opáčil: „Jak vůbec zvládáš svůj dobrovolný celibát?“
„Já přece nedržím celibát,“ namítl Min Ho. „Spím s tebou.“
„No jo,“ Yesung mávl rukou, jako by to vůbec nestálo za řeč, „ale v porovnání s tvým běžným… ehm, režimem se to celibátu skoro rovná. Ne?“
„V porovnání s mým běžným –?“ V tu chvíli Min Ho pochopil. „TY MĚ ZKOUMÁŠ!“ vyprskl rozhořčeně.
Yesung zrudl. „Nezkoumám,“ ohradil se chabě.
„Nelži! Jsem tvůj démonský vzorek ve zkumavce! Jen bez té zkumavky… Sleduješ, jestli se na mně snížení sexuální aktivity nějak projevuje, že jo?! Ah, čekáš, kdy začnu trpět abstinenčními příznaky!“
„No… dobře… možná… trochu,“ přiznal Yesung neochotně. „Promiň. Profesní deformace…“
„Vždyť to ani nedává smysl! I kdybych snad zrovna teď zatoužil souložit s někým jiným než s tebou, mám smůlu. Žádného milence tu po ruce nemám.“
„Jak to? Je tu přece Jonghyun –“
„Ale prosím tě,“ protočil Min Ho oči.
„Tao?“
„S Taem nespím.“
„Proč ne?“ udivilo Yesunga.
„Víš, že ani nevím? Tak nějak… k tomu zatím nedošlo…“
„A uvědomuješ si, že je ten kluk ve věku, kdy s ním extrémně třískají hormony?“
„Ale… nestěžuje si…“
„Chudák,“ zamumlal Yesung soucitně. Potřásl hlavou. „A tak… co Ren?“
„Co s ním?“
„No…“ Yesung se zarazil. Min Hův zmatený tón ho překvapil. „Vždyť víš…“
Jenže hrabě nevěděl. Neměl nejmenší ponětí. To bylo zcela zjevné.
„Asi… asi tu došlo k nějakému omylu,“ naznal Yesung zvolna. „Žil jsem v domnění, že ty a Ren –“
Min Ho na něj vytřeštil oči. „Ne, proboha!“ vyhrkl zděšeně. „Nikdy! Nikdy bych…! No fuj!“ Otřásl se. „Vždyť vypadá jako Min Ki!“
„Vypadá, ale Min Ki to není –“
„Yesungu! Úchylnější by už leda bylo, kdybych spal s Changminem!“
„Max by proti tomu určitě nic nenamítal…“
„Ah, tady jde o princip!“ zamračil se Min Ho. „Nesouložím ani s nejlepšími kámoši, ani s osobami, co vypadají jako mí nejlepší kámoši. Rozhodně ne! Jak tě to vůbec napadlo?!“
Yesung se rozpačitě ošil. Začínal litovat, že na to téma vůbec přivedl řeč. „Něco jsem zaslechl,“ zamumlal vyhýbavě.
„A od koho?“
„Já už ani nevím…“
„Neumíš lhát, lásko. Nikdy jsi to neuměl.“ Min Ho ostentativně založil ruce na prsou. „Takže kdo to byl?“
Yesung poraženecky vzdychl. „Jonghyun.“
„Jonghyun tvrdí, že spím s Renem?!“
„Hm.“
„To je nehoráznost!“
„On si ale asi doopravdy myslí, že je to pravda,“ přispěchal Yesung s chatrnou obhajobou. „Zněl tehdy fakt přesvědčeně…“
„Aha,“ ušklíbl se Min Ho. „Takže když budu zarytě přesvědčený, že Země je placatá, opravňuje mě to hlásat moje mylné předpoklady na základních školách?“
Touché.
„Dobře, uznávám,“ kapituloval Yesung, „Jonghyun neměl vykládat něco, co nemá ověřeno přímo od zdroje.“
„Díky.“
„Ale… s Aronem jsi spal.“
„Samozřejmě,“ přisvědčil démon hrdě. „Má jediná daemonská zkušenost.“ Zazubil se. „Ne, že bych si ji ještě někdy nechtěl zopakovat… s Minhyunem se ovšem o Arona přetahovat nebudu. Za to mi ani ten sebelepší sex nestojí,“ odfrkl.
Yesung se zhluboka nadechl. Měl by mlčet. Jistěže by měl. Ale když už s tím začal… A upřímně, byl zvědavý. Zdálo se, že jeho muž vůbec není taková nymfomanka, jak se domníval.
„A Hyesung?“
Mírumilovné vzpomínání na intimní hrátky s Aronem bylo to tam. Min Ho zrudl vzteky.
„JONGHYUN SE OPOVAŽUJE TVRDIT, ŽE SPÍM S TOU OHAVNOU TYRANSKOU OCHECHULÍ?!“
„Prý se to děje jen příležitostně…“
„Příležitostně?! Vždyť mi šikanovala Erika!“ Min Ho zaskřípal zuby. „Fajn, Jonghyunnie, ty už si nezašukáš…!“
„Chápu to jako velké ne,“ podotkl Yesung. Ano, rozhodně by ho měl přestat prudit… Odkašlal si: „Hele, mluvme o něčem jiném… Kdy přijede Eric?“
„V pátek,“ zabručel Min Ho. „Někdy kvečeru.“ Když si všiml Yesungova překvapeného výrazu – pravda, bylo úterý – dodal: „Říkal, že ještě potřebuje dořešit pár věcí. Mezi námi ale… myslím, že chce dát především dostatek prostoru Aronovi.“
„Aby zvládl uchlácholit Minhyuna?“
„Hm. Neponese to dobře.“
„Věděl přece, že se Aron do Podsvětí nestěhuje natrvalo.“
„To sice jo, ale že to věděl, neznamená, že se podle toho psychicky zařídil.“
„A co ta věc s Ryeowookem?“ napadlo Yesunga. „Neměl by být jeho mentální trénink obnoven co nejdřív?“
„Však ho zítra beru do Podsvětí,“ mávl Min Ho rukou.
„Ale… nebude ho postrádat Sungmin?“
„Viděl jsi toho klona, co stvořil Max? Je dokonalý. Nikdo nepozná, že tu není pravý Ryeowook.“
„Tak teď tedy jenom zajistit, aby Ryeowooka někdo negativně klíčový neviděl vcházet do Erikova domu.“
„To se nestane, ani kdyby měla Yoona připravené hlídky kolem celého areálu Munovic sídla. Trénink proběhne u mě doma. Pro jistotu. Riskovat, že by se Minhyun třeba zrovna zítra jak na potvoru chtěl zeťácky družit se svým skoro tchánem… Je to sice vysoce nepravděpodobné, ale náhoda je blbec.“
„Myslíš, že je to správné?“ zamumlal Yesung. „Aron a Minhyun spolu?“
„Ne. Ale věřím Aronovu úsudku,“ pokrčil Min Ho rameny. „Osobně proti tomu vztahu vlastně nemůžu nic namítat. Minhyun je neřízená střela. Dokud ale zbožňuje našeho Aronnieho, máme jistotu, že nám od něj nic nehrozí.“
„Vážně?“ opáčil starší skepticky.
„Neříkám, že přesedlá na naši stranu, to ani náhodou. Na to je moc démon. Ale rozhodně na nikoho z nás otevřeně nezaútočí. Nebude riskovat, že by se to mohlo donést k Aronovi, a ten se na něj oprávněně naštval.“
„To funguje Minhyun takhle naivně?“
„Si piš. Hwang Minhyun je ve své podstatě přerostlý dítě.“
„A my toho zneužíváme?“
„Ale houby! Ničeho nezneužíváme, profitujeme!“ poučil ho Min Ho. „Dřív nebo později budeme mít co do činění s tím neznámým polovičním démonem a dost pravděpodobně taky s polomrtvou harmonickou dvojicí; netušíme, co se z toho vyvrbí, takže… Aronem ochočenýho Minhyuna, co nedělá problémy, jenom vítám.“
„Když jsme u těch harmonických dvojic…,“ poznamenal Yesung váhavě. „Zhoumiho od minulého týdne straší cizí vzpomínka.“
„Ale to se podívejme!“ Min Ho ohromeně pozdvihl obočí. „Takhle škola snad přitahuje unikátní magický entity!“
„Mám teorii, kdo by to mohl být.“
„Zhoumiho harmonický partner?“
„Hm.“ Yesung se Min Hovi zpříma zadíval do očí; zařekl se, že ať už démon zareaguje jakkoli, on pohledem neuhne. „Sázím na Kangtu.“
Z Min Hovy tváře se vytratila všechna barva.
„Vím, že to zní šíleně, ale –“
„Kangta byl daemon. Ohnivý mág. Daemon nemůže být harmonickým partnerem jiného daemona. To nedává smysl,“ přerušil ho Min Ho bezbarvě.
„Já vím, ale –“
„Je mrtvý, Yesungu!“
„Ale Zhoumi je mu tak podobný –“
„Fyzický vzhled nic neznamená, pokud nesedí ostatní magická pravidla! A ona nesedí! Zrovna tebe o tom přece nemusím poučovat!“
„Zhoumi o mojí kangtovské teorii nic neví,“ nevzdával se Yesung. „A sám řekl, že má pocit, jako by při té vzpomínce byl v hlavě jiného daemona. Že přesně takhle by se cítil, kdyby ztratil Minha.“
„To je argument na dvě věci. Těžko může vědět, jak by se cítil, když takovou situaci nezažil. Ne, že bych mu to přál…“
„Tvůj protiargument je taky na dvě věci. Nejsi daemon. O citovém nastavení vůči Vyvolenému víš pěkný houby.“
„Vaříš z vody, Yesungu,“ zamračil se Min Ho. „To se ti nepodobá.“
„Mám ještě další argumenty.“
„Je to nutné?“
„Rozhodně. Ta vzpomínka se odehrává v nemocnici. Kangta se po Junghyukově smrti z nemocničních zařízení už prakticky nehnul.“
„Jasně, protože Kangta byl jediný člověk na světě, co kdy pobýval ve špitále,“ protočil hrabě oči.
Yesung si jeho sarkasmu nevšímal. „Rozbil zrcadlo. Aniž by se ho dotknul.“
„No a?“
„Kangta byl telekinetik,“ vysvětlil Yesung zapáleně. „Zhoumi viděl úkon provedený silou jeho mysli!“
„Kangta byl ohnivý mág,“ zavrčel Min Ho. „A je mrtvý.“
„A co když to spolu souvisí? Za života, jako ohnivý mág, Kangta nemohl být Zhoumiho harmonický partner. Ale po smrti… I smrt se dá obejít. Jako všechno. Netvrď mi, že ne.“
„Naznačuješ tu něco absolutně odporného,“ ucedil Min Ho znechuceně. „Jediný správný způsob, jak se mrtvý může vrátit k životu, je skrze démona mrtvých. Oživit ohnivého mága však není v mojí moci. Oheň je antidémonický živel. Nedovolí démonovi manipulovat s duší žádného ohňovládce.“
„Nemohl bys mě přivést zpátky?“ hlesl Yesung ohromeně. „Ani kdybych… nedopatřením umřel dřív, než bych měl?“
„Neumíš si ani představit, jak moc mě to děsí,“ pousmál se Min Ho trpce.
Yesung na něj pár vteřin zaraženě koukal, a když Min Ho ve velmi jednoznačném gestu konečně rozevřel paže, až nezvykle ochotně se mu schoulil do náruče.
„Nadosmrti jsi mě traumatizoval,“ vyčetl mladšímu zachmuřeně. „Byl jsem si jistý, že když ses tak neprozřetelně zamiloval do smrtelníka, že… že aspoň tvoje démonská síla ti dává jakous takous záruku…“
„Že když umřeš, přivedu si tě zpátky?“
„Hm. Omlouvám se.“
„Za co, prosím tě? Že jsi smrtelný?“ ušklíbl se Min Ho.
Yesung vážně přitakal. „A ohnivý mág k tomu!“
„Holt jsem na tom jako každý jiný démon, co se kdy zamiloval do člověka.“
„Takže bídně.“
Hrabě se rozesmál.
„Min Ho?“
„Vracíme se ke kangtovské teorii?“
Yesung se od hraběte odtáhl a věnoval mu napůl roztrpčený, napůl šokovaný pohled. „Jaks to kruci –?“
„Znám tě, miláčku.“
„To je příšerné!“
„Tak kolik argumentů ještě máš?“
„Argument žádný,“ mávl Yesung smířlivě rukou, „jen otázku. Mluvil jsi o správném způsobu zmrtvýchvstání. Znamená to, že existuje i nějaký další…?“
„Existuje,“ přisvědčil Min Ho. „Takový návrat bych ovšem nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli.“
•••
„Řekni něco,“ hlesl Aron.
To, že kvůli němu Eric o tři dny posunul návrat na Akademii, zpočátku pokládal za zbytečně přehnanou péči. Zvlášť v situaci, kdy se zdálo nutné co nejdřív pomoci Ryeowookovi překonat Yooninu nadvládu nad jeho myslí. Eric ho však ujistil, že s Ryeowookem si vůbec nemusí lámat hlavu, a že to jediné, co by ho mělo reálně znepokojovat, je Minhyun a jeho (ne)smíření se s tím, že on, Aron, odchází. Načež mu popřál hodně štěstí a zavěsil.
Byl to ten nejpodivnější hovor, jaký kdy Aron s Erikem absolvoval.
Samozřejmě se domníval, že vévoda celou záležitost s Minhyunem absurdně dramatizuje. Minhyun přece dobře ví, že se k němu Aron nenastěhoval natrvalo… Jenže teď, když naproti démonovi seděl a ten se tvářil, jako by mu právě před očima někdo zmasakroval celou rodinu i s domácím mazlíčkem, zahanbeně pochopil, že Erikova emoční intuice je daleko vytříbenější než ta jeho.
„To… to nejde… ještě ne… je… je to moc brzo…“ Minhyunovi se roztřásla brada.
„A bylo by to za měsíc lepší?“ zeptal se Aron tiše.
Minhyun svraštil čelo. Chvíli o tom přemítal a pak s povzdychem potvrdil: „Ne.“
„Tak vidíš.“
„Já se bojím, Arone.“
„Čeho?“ vyhrkl daemon překvapeně. „Budeme se vídat! Můžu za tebou jezdit na víkendy –“
„Na víkendy?“ uchechtl se Minhyun zoufale.
Aron ho vzal za ruku. „No, pokud se ti bude chtít táhnout se až k Akademii,“ podotkl, „můžeme se vídat i ve všední dny.“
Minhyun důrazně pokýval hlavou. Výraz holého neštěstí však jeho tvář neopouštěl. „Nebude to takové jako teď…“
„To nebude.“
„Ta představa se mi ani trochu nelíbí.“
„Ale měla by.“
„Proč?“ zamračil se démon.
„Protože si ode mě potřebuješ odpočinout.“ Aron zvedl ruku, aby k námitce se nadechujícího Minhyuna zarazil. „Poslouchej. Já si ohromně cením všeho, co pro mě děláš. Nikdo se mi nikdy nevěnoval tolik jako ty, a já se už roky necítil tak vyrovnaný a v pohodě.“
„To je dobře, ne?“
„Pro mě rozhodně.“
„Pak tedy nechápu –“
„Pro mě, Minhyune. Ale ne pro tebe.“
„Já jsem takhle naprosto spokojený,“ odhradil se baron. „V životě jsem se necítil užitečnější!“
„Možná teď. Ale z dlouhodobého hlediska…“
„Nezdá se ti, že hledáš problémy tam, kde nejsou?“
„Budou! Jsi soustředěný jenom na mě. Já skrze tebe filtruju svoje neduhy. A tím pádem ti je předávám. Nechci, ale dělám to. Pomalu a nenápadně ti ubližuju, chápeš? Jak dlouho asi můžeš v takovém pokřiveném prostředí přežít bez úhony, hm?“
„Přeháníš, kotě. Strašně přeháníš.“
„Přestaň podrývat moje argumenty, buď tak hodný,“ mlaskl Aron mrzutě.
„Fajn. Co navrhuješ?“
„Aby sis dal oraz. Čas od času. Soustředil se zase chvíli sám na sebe –“
Minhyun odfrkl. „Ze soustřeďování se na sebe mám akorát depku…“
„Tak se soustředíš na cokoli jinýho, hlavně když to bude míň zhoubný než já.“
Minhyun se zamračil, neřekl ale ani slovo a jen ostentativně sklopil pohled. Několik dlouhých vteřin mlčky pozoroval jejich spojené ruce.
„I kdybys byl sebezhoubnější,“ zamumlal nakonec, „nemění to nic na faktu, že tě miluju. A že když jsem s tebou, dovedu svým způsobem i fungovat jako plnohodnotný člen společnosti…“
„To dovedeš i beze mě.“
Démon potřásl hlavou. „Když tě nemám poblíž, nedokážu myslet sám za sebe. Tady,“ poklepal si prstem o spánek, „se něco zablokuje, a ze mě se stává ovce, co jedná podle vůle ostatních. A že většinou to nebývá dobrá vůle, co si budem…“
„Vím minimálně o dvou případech, kdy sis i v tomhle ovčím rozpoložení zachoval vlastní uvažování,“ prohlásil Aron. „Do muzea tě tehdy poslali, abys zabil Minha. Neudělals to.“
Démon váhavě přitakal a daemon se široce usmál:
„Věř si trochu. Jsi mnohem silnější, než si myslíš!“
„A… ten druhý příklad?“
„Nichkhun.“
Minhyun sebou trhl. Zaškaredil se. „Nichkhuna jsem mučil, Arone. To je pěkně mizernej příklad!“
„Ale nezabil jsi ho. Ač to jistě mělo být na pořadu dne.“
„To mělo, ale –“
„Žádné ale. Nichkhun žije a má se fajn. Konec diskuze.“
„Jenže co když něco pokazím!“ nevzdával se Minhyun svých katastrofických scénářů. „Co když provedu něco, čím tě absolutně zklamu?“
„To se nestane, protože ty si vždycky důkladně promyslíš, jestli je to dobrý nápad, než se do něčeho pustíš,“ opáčil Aron se skálopevnou důvěrou.
„Nevím, či jsou tvé utopické představy o mně víc naivní a úsměvné, nebo naivní a na ránu,“ zabrblal Minhyun. „Mám nulovou praxi ve splňování tak vysokých nároků!“
„Byl bys radši, kdybych na tebe žádné nároky neměl?“ povytáhl Aron obočí.
„Kdybys na mě žádný nároky neměl, skončil bych jako naprostá troska,“ ušklíbl se Minhyun a natáhl k mladšímu paže. „Pojď sem!“
A tak se Aron obkročmo, bez ostýchání usadil Minhyunovi na klíně, ruce mu položil na ramena. Bylo to až povážlivě svolné gesto, dobře si to uvědomoval. Nehnul proto ani brvou, když jej démon dravě a majetnicky popadl za boky, neprotestoval, když se k sobě rozechvěle přitisknuli tělo na tělo.
Kdyby Minhyun v tu chvíli jenom naznačil… Vyspal by se s ním. Bez pochyb a bez výčitek. Avšak Minhyun živočišné touze nepodlehl; zachoval si gentlemanské dekorum. S tichým povzdychem Arona objal – něžně, bez špetky jakékoli sexuální chtivosti – a Aron se čelem opřel o to jeho.
„Nic se mezi námi nezmění, že ne?“ zašeptal Minhyun.
Aron ho s úsměvem pohladil po vlasech. „To něco mezi námi není limitováno místem dění. Záleží jen na nás dvou.“
Minhyun cosi souhlasného zabručel.
„A do pátku času dost…“
„To je relativní.“
„Mysli pozitivně,“ napomenul ho Aron.
„No jo, no jo… Hele, můžu ti volat?“
„Jasně, že mi můžeš volat.“
„A kolikrát za den?“
„No… ideálně jen tolikrát, abych nenabyl dojmu, že jsi šílená, žárlivá stíhačka…“
„Což je…?“ zamyslel se Minhyun.
Aron po něm blýskl andělským úsměvem. „Tvůj domácí úkol!“
Žádné komentáře:
Okomentovat